ECLI:CZ:US:1995:3.US.116.94
sp. zn. III. ÚS 116/94
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele TP, zastoupené advokátem JUDr. K.P., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svou ústavní stížností, kterou Ústavní soud ČR obdržel dne 9.8.1994 a opakovaně dne 22.9.1994 domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.5.1994, sp. zn. 11 Co 297/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20.10.1993, sp. zn. 8 C 1033/92, podle kterého byl zavázán s Č., uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv k nemovitostem. Navrhovatel poukazuje na to, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo zaručené mu Ústavou ČR, která garantuje nedotknutelnost vlastnického práva a jeho zvýšenou ochranu, aniž by ovšem poukázal na konkrétní ustanovení, které by takto bylo postiženo a neuvedl tedy ani v čem toto porušení spatřuje. Má zato, že zmíněným rozhodnutím soudu měla Č. nabýt více práv než jí náleží. Namítá také, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací nevyslovil ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání, a v této skutečnosti potom spatřuje porušení jeho práva daného mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Má zato, že krajský soud při svém rozhodování nesprávně hodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich tedy i nesprávné právní závěry. Poukazuje dále na to, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze byl porušen zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů s tím, že nikdo nesmí být nucen ke sdružování, nebo k jeho ukončení pod nátlakem. K takovému porušení zmíněného zákona mělo dojít tím, že předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve svých důsledcích znamená nové sjednocení T v rámci Č. Navrhovatel také uvádí, že je pokračovatelem tělovýchovného hnutí v obci, že nedošlo ke zrušení původní TP, ale pouze ke změně jeho názvu na T. Spolu s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. bez bližšího odůvodnění, pouze s poukazem na to, že došlo při přijímání uvedeného zákona k podcenění legislativní přípravy a zákon je terminologicky zavádějící a odlišný od ostatních restitučních zákonů.
Ústavní soud k posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 8 C 1033/92, stanovy Č., výpis z pozemkové knihy katastrálního území P., stanovy TP i vyjádření účastníka, a to Krajského soudu v Praze.
Ústavní soud ČR se tedy především zabýval tvrzením navrhovatele, že bylo porušeno jeho základní právo zaručené Ústavou ČR, která garantuje nedotknutelnost a zvýšenou ochranu vlastnického práva, a že citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Praze nabyla Č. více práv než jí náleží. V této souvislosti nutno dodat, že toto své tvrzení navrhovatel nijak blíže nerozvádí a nepoukazuje na konkrétní ustanovení, kterými mělo být toto jeho právo porušeno. Ústava ČR ve svém třetím článku odkazuje na Listinu základních práv a svobod, která uvádí v čl. 11, že "každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu".
Porušení takto vyjádřeného základního práva ve sféře vlastnictví
však navrhovatel neprokázal. Soudy dospěly k závěru, že je naplněno ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., a že je navrhovatel povinen uzavřít s Č., dohodu o navrácení nemovitého majetku. Jestliže navrhovatel namítá, že je právním nástupcem bývalé T., a že vždy vlastnil předmětné nemovitosti, které jsou zapsány v pozemkové knize v r. 1931, je třeba v těchto souvislostech poukázat na to, že původní T. byly zákonem č. 187/1949 Sb. přetvořeny na jiný subjekt, na T a S, jako součást jednotné totalitní lidově demokratické tělovýchovy. Původní organizace tím zanikly, stejně tak i TP. V platných stanovách TP (registrovaných Ministerstvem vnitra dne 11.12.1990 pod č. VSP/1-3542/90-R) čl. VI "Přechodná a závěrečná ustanovení" v bodě 26 se výslovně uvádí, že "na základě usnesení mimořádného sjezdu ČV ze dne 25.3.1990 se TP považuje za nástupnickou organizaci ČV podle stanov ČV". Stejně tak v čl. V "Majetek TJ a hospodaření" se v bodě 17 písm. f) konstatuje, že zdrojem majetku TJ jsou zejména "majetek převedený do vlastnictví TJ jako nástupnické organizace ČV, a to na základě její vlastní žádosti podle stanov Č". Nejde tedy o znovu vzniklou dobrovolnou organizaci ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb., ale o právního nástupce bývalého ČV. Majetek ČV, jakožto společenské organizace podle zákona č. 68/1956 Sb. hospodářského zákoníku, i podle stanov bývalého ČV byl majetkem organizace jako celku, a tělovýchovné jednoty jej měly pouze v užívání. Tento majetek nebylo možno převést na tělovýchovnou jednotu ani usnesením sjezdu ČV, ani smlouvou o převodu vlastnictví, neboť tomu brání §2 a) zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. Vlastnická práva tak nemohla být dotčena z těch hledisek a úvah předložených navrhovatelem.
Ten dále tvrdí, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento článek stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud dospěl k závěru, že zmíněné právo navrhovatele zjevně porušeno nebylo. To proto, že sporná věc byla předložena soudu, který o ní také jednal a rozhodl. Pokud navrhovatel namítá, že jeho právo na soudní ochranu bylo porušeno tím, že odvolací soud ve svém výroku jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně nepřipustil dovolání, je třeba uvést, že z ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu neplyne povinnost soudu vyslovovat přípustnost dovolání. Je věcí odvolacího soudu samotného zda na základě vlastního uvážení dospěje k názoru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za tak zásadní a dovolání nepřipustí. Otázku takové úvahy obecného soudu není ostatně Ústavní soud ani oprávněn přezkoumávat. K oběma uvedeným výhradám navrhovatele nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 23/93, které bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek I., C.H.Beck Praha, 1994, str. 41, i na rozhodnutí III. ÚS 44/94 ze kterých plyne, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá tedy zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Jestliže soud při svém rozhodování respektuje ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecných soudů. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V tomto smyslu se Ústavní soud zabývá nikoliv právní argumentací obecných
soudů, nýbrž ústavněprávními aspekty dané věci. S poukazem na shora uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než v této části návrhu ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Co se týče námitky navrhovatele, že rozhodnutím soudu došlo k porušení zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, dospěl Ústavní soud k závěru, že z výroku rozhodnutí soudu, ani z jeho odůvodnění nelze uvedená tvrzení dovodit. V §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. vyplývá, že majetková práva dobrovolných organizací se navracejí všem dobrovolným organizacím, které ke dni 31.3.1948 existovaly a nyní znovu vznikly, tedy nejen Č., ale i řadě dalších (např. F., O. apod.). Nic nebrání tomu, aby vznikala řada nových dobrovolných organizací ve smyslu zák. č. 83/1990 Sb. a nelze reálně dovodit, že by tyto nově vzniklé či obnovené organizace musely být sdruženy v Č. Navíc navrhovatel poukazuje na údajný rozpor mezi zákonem č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. a zákona č. 83/1990 Sb. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit vzájemný vztah mezi právními předpisy téže právní síly, a proto nezbylo, než v této části návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., protože k jeho projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud se také zabýval otázkou právního zastoupení navrhovatele. Podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem nebo komerčním právníkem nebo notářem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Takovým zvláštním předpisem jsou nepochybně mimo jiné i zákon č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované a zákon č. 128/1990 Sb., o advokacii. V době podání ústavní stížnosti byl právní zástupce navrhovatele JUDr. K.P., komerčním právníkem a jeho zastupování před Ústavním soudem bylo v rozporu
se zmíněným ustanovením zákona č. 182/1993 Sb. Bylo však
prokázáno, že v mezidobí byl JUDr. K.P. zapsán do seznamu advokátů vedeném ČAK pod registračním číslem, čímž byla tato vada zhojena, neboť ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, je advokát oprávněn poskytovat právní pomoc zastupováním před soudy ve všech věcech. Již jako advokát potom JUDr. P. zastupoval navrhovatele (i opakovaným podáním návrhu), a ve věci za navrhovatele dále jednal, a to na základě řádného zmocnění.
Pokud jde o návrh ve smyslu §64 odst. 1 písm. d) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na zrušení ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. poukazuje Ústavní soud na shora uvedené skutečnosti, navrhovaným zrušením by bylo v podstatě zamezeno restitucím v uvedené oblasti, a to nejen co se týče Č., přičemž nutno dodat, že o oprávněnosti takových nároků z hlediska zmíněného zákona není pochyb. Tvrzení, že uvedený zákon je terminologicky zavádějící neobstojí. Navrhovatel ani neprokázal a také nedovodil rozpornost napadené části uvedeného zákona s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a proto i s poukazem na samotné odmítnutí ústavní stížnosti a shora uvedených závěrů se Ústavní soud dále touto částí návrhu nezabýval. K postupu senátu podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. není dán důvod, a to právě proto, že podaný návrh byl z hlediska ustanovení uvedených v §43 odst. 1 písm. c), e) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 1995