ECLI:CZ:US:1995:3.US.187.94
sp. zn. III. ÚS 187/94
Usnesení
III. ÚS 187/94
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti pana T.H., zastoupeného advokátkou JUDr. R.V., proti Městskému soudu v Praze, mimo ústní jednání dne 18. 5. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 21. 11. 1994, domáhá se stěžovatel zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 9. 1994, sp. zn. 2 T 75/94, zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 1 Nt 62/94, a zrušení ustanovení §314c odst. 4 tr. ř. Citovanými rozhodnutími orgánů veřejné moci mělo být dle tvrzení stěžovatele porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), zásada rovnosti subjektů (dtto čl. 1) a zásada rovnosti účastníků řízení před soudem (dtto čl. 37 odst. 3); stěžovatel dále tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu a na projednání věci zákonným soudcem (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) s tím, že ustanovení §314c tr. ř. je v rozporu s čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Své stanovisko odůvodňuje stěžovatel tím, že rozhodnutím samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 6 (sp. zn. 2 T 75/94), ve smyslu ustanovení §314 odst. 1 písm. a) tr. ř., dle ustanovení §188 odst. 1 písm. a) tr. ř., byl porušen trestní řád, neboť v poučení citovaného rozhodnutí je uvedeno, že proti tomuto usnesení může podat stížnost pouze státní zástupce. Dle názoru stěžovatele nelze aplikovat poučení dle ustanovení §314c odst. 4 tr. ř., ale poučení dle ustanovení §188 odst. 3 tr. ř., kdy proti usnesení má právo stížnosti i obviněný a stížnost má odkladný účinek. V souladu s ustanovením §188 odst. 3 tr. ř. podal stěžovatel dle vlastního tvrzení stížnost, o které nebylo Městským soudem v Praze nijak rozhodnuto a naopak, že tímto soudem bylo rozhodnuto (pod sp. zn. 1 Nt 62/94 dne 17. 10. 1994) tak, že bylo vyhověno návrhu předsedy Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc byla přikázána zpět k Obvodnímu soudu pro Prahu 6.
Rozhoduje o předložení ústavní stížnosti, Ústavní soud se předně zabýval otázkou její včasnosti a přípustnosti.
Ústavní stížnost dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo vydáno dne 20. 9. 1994 samosoudcem citovaného soudu, tedy v souladu s ust. §314c odst. 1 tr. ř., kdy proti tomuto rozhodnutí, dle odst. 4 citovaného ustanovení, může podat stížnost pouze státní zástupce a nejde-li o přerušení trestního stíhání, má takováto stížnost odkladný účinek.
K posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti proti citovanému usnesení vyžádal si Ústavní soud stanovisko Obvodního soudu pro Prahu 6. Z něj je jednoznačně patrno, že státní zástupce si proti napadenému rozhodnutí stížnost nepodal, naopak, ještě téhož dne, tj. 20. 9. 1994, výslovně prohlásil, že stížnosti se vzdává. Za této situace tedy napadené usnesení nabylo právní moci téhož dne (vyhlášeno dne 20. 9. 1994) a od uvedeného data počala běžet 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 11. 1994, tedy po lhůtě stanovené k podání ústavní stížnosti (ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
Pokud se jedná o napadené usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 Nt 62/94, rovněž i zde si Ústavní soud vyžádal stanovisko Obvodního soudu pro Prahu 6, a dále stanovisko Městského soudu v Praze a stanovisko OSZ. Ve svém stanovisku Městský soud v Praze uvádí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno soudem dle ust. §25 tr. ř. a na podkladě rozhodování o něm byl vzat zřetel na ústavní příkaz k zachování zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ustanovení §25 tr. ř. umožňuje soudu nadřízenému rozhodnout o odnětí a přikázání věci jinému soudu téhož druhu a stupně. Proti takovémuto rozhodnutí soudu není stížnost přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, tedy zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 Nt 62/94, byla porušena jeho základní práva a svobody v tom, že se tento soud nepřesvědčil o důvodech uvedených v návrhu předsedy Obvodního soudu pro Prahu 5 a nerozhodl o podané stížnosti proti dříve uvedenému usnesení 2 T 75/94, a že tímto postupem byla věc odňata zákonnému soudci, neboť věcně a místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci byl právě Obvodní soud pro Prahu 5.
Závěrům stěžovatele však nelze přisvědčit, neboť, jak již uvedeno, ustanovení trestního řádu takovýto postup umožňuje, aniž by tento postup byl v rozporu s ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 věta druhá). Jestliže zákon, v tomto případě trestní řád, ve svém ustanovení umožňuje z důležitých důvodů odnětí a přikázání věci jinému soudu, kdy nepochybně se musí jednat o soud téhož druhu a téhož stupně, nelze takovéhoto rozhodnutí nadřízeného soudu považovat za rozhodnutí v rozporu s trestním řádem (§25) a v rozporu s čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud považuje za nezbytné zmínit se i k té okolnosti, že ústavní stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí o vině či nevině stěžovatele. Ústavní stížnost pouze směřuje proti rozhodnutím procesní povahy, které byly soudem učiněny před nařízením hlavního líčení v trestní věci stěžovatele. Stěžovateli nic nebrání v tom, aby námitky proti případně nesprávnému procesnímu postupu vznesl v průběhu hlavního líčení, případně v řízení opravném.
Řízení před Ústavním soudem je zahájeno návrhem, a to dnem doručení takového návrhu Ústavnímu soudu ČR (§27 zák. č. 182/1993 Sb.). Návrh, tedy ústavní stížnost, byla doručena soudu dne 21. 11. 1994, tedy po lhůtě stanovené k podání ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 75/94, a proto nezbylo než rozhodnout o této části návrhu odmítavým výrokem z důvodu §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Pokud jde o druhou část ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 62/94, jde o návrh zjevně neopodstatněný, neboť rozhodnutí soudu provedené v souladu se zákonem nemůže být považováno za rozhodnutí porušující ústavně zaručená základní práva a svobody.
Nezbylo proto než o této části návrhu rozhodnout tak, jak z výroku tohoto rozhodnutí je patrno (§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 18. 5. 1995
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR