ECLI:CZ:US:1995:3.US.188.95
sp. zn. III. ÚS 188/95
Usnesení
III. ÚS 188/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti K.H., zastoupeného advokátem JUDr. I.V., proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 7 C 116/92 ze dne 25. května 1994 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 9 Co 715/94 ze dne 31. 3. 1995, mimo ústní jednání dne 15. 8. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích (sp. zn. 7 C 116/92 ze dne 25. 5. 1994 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 9 Co 715/94 ze dne 31. 3. 1995) a tvrdí, že jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací svými rozhodnutími jako orgány veřejné moci (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.) zasáhly do jeho "ústavního práva domoci se majetku, který byl jeho právním předchůdcům protiprávně odejmut" a dovozuje, že postupem obecných soudů (správněji asi jejich
III. ÚS 188/95
rozhodnutími) mu byla "odejmuta možnost domoci se svého práva, zaručeného jak ústavní listinou práv a svobod, tak i zákony"; navrhl proto, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů (jak shora jsou označena) zrušil.
Citovanými rozsudky obecné soudy zamítly stěžovatelův návrh na uložení povinnosti odpůrcům (v řízení před obecnými soudy) uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí (v návrhu blíže popsané a označené), když byly dospěly k závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, mimo jiné též proto, že nemovitý majetek právních předchůdců stěžovatele byl konfiskován ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a že jako takový pod režim citovaného zákona o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO nespadá; odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatele se s rozhodovacími důvody soudu prvého stupně ztotožnil a tyto doplnil poukazem na to, že i kdyby nebylo překážek, vyplývajících z podmínek daných zákonem č. 87/1991 Sb. (v platném znění), nebylo by možno návrhu stěžovatele vyhovět vzhledem k tomu, že současní vlastníci uvažovaného nemovitého majetku (v řízení před obecnými soudy odpůrci) tento majetek (získaný řádně registrovanou kupní smlouvou ze dne 4. května 1972) nenabyli v rozporu s předpisy platnými v době jeho převodu.
Co do skutkového základu posuzované věci vycházely obecné soudy ze zjištění, že nemovitosti, které byly předmětem sporu, byly právním předchůdcům stěžovatele zprvu postaveny pod národní správu, později v důsledku rozhodnutí správního orgánu (ONV) konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a posléze přídělem O.ú. a FNO dány do vlastnictví právním předchůdcům odpůrců, kteří - jak již o tom byla zmínka - je od nich získali kupní smlouvou z roku 1972; takto zjištěný skutkový základ věci nebyl stěžovatelem v předchozím řízení před obecnými soudy zpochybněn a není napadán ani jeho ústavní stížností.
III. ÚS 188/95
Z předložených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že obsahově shodné námitky jako v ústavní stížnosti vznášel stěžovatel již proti rozhodnutí soudu I. stupně, a že s těmito námitkami se odvolací soud dostatečným a přiměřeným způsobem vypořádal (§§153 odst. 1, 154 odst. 1, 157 odst. 2, 211, 223 o. s. ř.); jsou tedy vývody ústavní stížnosti opakovanou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především nelze stěžovateli přisvědčit, že by mu byla "odejmuta možnost domoci se svého práva ...", neboť z odůvodnění ústavní stížnosti nelze ani postřehnout, v čem by měly spočívat (v procesním slova smyslu) vady, které by řízení před obecnými soudy zatížily tak, že by již protiřečily ústavně zaručeným zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), zejména, když z odůvodnění ústavní stížnosti napadených rozhodnutí je patrno, že řízení před obecnými soudy proběhla v intencích občanského soudního řádu a ve shodě s jím stanovenými podmínkami, a to bez ohledu na to, jak výsledek takového řízení (rozhodnutí) je přijímán tím kterým jeho účastníkem; ostatně v posuzované věci je takto stěžovatelem vznesená námitka pro absenci nezbytné konkretizace pouhým apodiktickým tvrzením.
Obdobně je tomu i s další stěžovatelovou námitkou, vztahující se (patrně) k čl. 11 Listiny základních práv a svobod; zde stěžovatel zcela přehlíží, že vlastníkem obecnými soudy posuzovaných nemovitostí, není a nikdy nebyl, a protože jde o zásadní otázku ústavní ochrany vlastnictví, kterou Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil (kupř. nálezem ve věci III. ÚS 23/93 - viz Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. I, C. H. Beck, Praha 1994, rozhodnutí č. 5), postačí na tato rozhodnutí toliko odkázat s připomenutím, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má býti teprve zjištěna nebo takové právo samo má býti konstituováno, ústavně chráněn není a
III. ÚS 188/95
(z důvodů v označeném nálezu blíže rozvedených) ani chráněn býti nemůže; obecný odkaz stěžovatele na "rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR" jeví se jako zcela nedostatečný, a to z důvodu zmíněného již dříve (není zřejmé, která rozhodnutí Ústavního soudu má stěžovatel na mysli), takže i zde nezbývá než obecně stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž tento soud opakovaně vyložil, kdy a za jakých podmínek se cítí oprávněn zasáhnout do činnosti soudů obecných (k tomu sr. kupř. rozhodnutí č. 34 v dříve citované sbírce).
Protože tedy posuzovaná ústavní stížnost nespočívá na důvodech, které by obstály před ústavními hledisky, nezbylo než ji pokládat za zjevně neopodstatněnou (§43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/1993 Sb.) s tím, že zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stěžovatelem uplatněných důvodů (příp. jejich absencí), tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo uvedeno; bylo proto rozhodnuto, jak z výroku tohoto rozhodnutí je patrno, s tím, že pro povahu dříve rozvedených důvodů nebylo třeba vyzývat stěžovatele k odstranění vad v předložené plné moci jím zvoleného zástupce (§31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 15. 8. 1995
JUDr. Vlastimil Ševčik soudce Ústavního soudu