ECLI:CZ:US:1995:3.US.191.95.1
sp. zn. III. ÚS 191/95
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti obce DL, zastoupené starostou obce V.K., proti rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 5 C 111/93 ze dne 4. 11. 1994 a rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 176/95 ze dne 22. 5. 1995, mimo ústní jednání dne 7. 9. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu pro Plzeň - jih (sp. zn. 5 C 111/93 ze dne 4. 11. 1994) a současně též proti usnesení Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího (sp. zn. 15 Co 176/95 ze dne 22. 5. 1995) a tvrdí, že těmito rozhodnutími soudy jako orgány veřejné moci v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, zasáhly do jeho ústavně zaručeného - základního práva (ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod); navrhl proto, aby Ústavní soud obě dříve zmíněná rozhodnutí zrušil.
V bližším odůvodnění své ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel na to, že obecný soud I. stupně sice vyhověl jeho návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu služebního bytu, nicméně v opravném řízení (věc projednával odvolací soud z podnětu odvolání žalované), poté co vyšlo najevo, že posuzovaný byt užívala žalovaná bez právního důvodu (rozhodnutí o přidělení bytu žalované nebylo vydáno) marně usiloval o změnu návrhu (§95 o. s. ř.), neboť žalovaná v tomto stádiu řízení vzala své odvolání zpět (§207 odst. 2 o. s. ř.) a odvolací soud - v důsledku toho - odvolací řízení zastavil (§207 odst. 2 al. 2 o. s. ř.); tak se stalo, že prvostupňový rozsudek obecného soudu, přiznávající žalované právo na přidělení přiměřeného náhradního bytu (sub. II svého výroku) vešel do právní moci ( §222 odst. 1 o. s. ř.), ačkoli, podle přesvědčení stěžovatele, pro takový výrok není zákonné opory.
Neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručeného práva
vlastnického, které ústavní stížnosti napadenými rozhodnutími
"bylo zkráceno", spatřuje stěžovatel v tom, že "nebylo
rozhodnuto o jeho žádosti na změnu návrhu".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Postup obecných soudů v posuzované věci zcela odpovídá
procesním předpisům (občanskému soudnímu řádu) , jimiž jsou tyto soudy ve své činnosti a rozhodování vázány, řízení před obecnými soudy bylo zahájeno k návrhu stěžovatele, který sám, jak v tomto návrhu (žalobě), tak i v jemu předcházející písemné výpovědi z nájmu bytu, označil posuzovaný byt jako byt služební a samotnou výpověď z něho (zrušení nájemního poměru) odůvodnil tím, že žalovaná pro výpověď z pracovního poměru (jimž užívání bytu bylo podmíněno) přestala příslušné práce (školnice) vykonávat; rozhodující údaje (skutkové okolnosti) vyplynuly posléze nejen z tvrzení stěžovatele především v návrhu samotném, ale též z výpovědi žalované jako účastnice řízení (§131 o. s. ř.), příp. z důkazů dalších, takže rozsudek obecného soudu I. stupně zcela odpovídá zásadám vyjádřeným
v části třetí, hlavě čtvrté o. s. ř., zejména pak ustanovení §153 odst. 1, §154 odst. 1 a §. 155 odst. 1 o. s. ř. a zřejmě - co do svého výroku - odpovídal i představám stěžovatele, neboť - jak již o tom byla zmínka - byl napaden opravným prostředkem jen ze strany žalované.
Rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu je - mimo
jiné - zákonem upraven tak, že odvolací soud projednává jemu
předloženou věc v mezích,ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhá (§212 odst. 1 o. s. ř.), přičemž odvolací řízení samo je ze strany odvolatele zcela ovládáno zásadou dispozitivní, což znamená, že odvolací soud nemůže o podaném odvolání rozhodnout, bylo-li toto do rozhodného okamžiku vzato zpět (§207 odst. 2 o.s.ř.), zastavení odvolacího řízení po zpětvzetí odvolání je jen logickým procesním důsledkem
odvolatelova dispozitivního práva, na které obecný soud nemá přirozeně nijaký vliv; ostatně věc by z důvodů již vyložených nemohla procesně skončit jinak, i kdyby v průběhu odvolacího řízení před zpětvzetím odvolání žalovanou, ke změně návrhu za souhlasu soudu došlo, neboť ani soudem povolená změna návrhu na zahájení řízení, na vyložené zásadě odvolacího řízení nic nemění.
Neobstojí proto výtka stěžovatele, že "nerozhodnutím o jeho žádosti na změnu návrhu" došlo ze strany obecných soudu k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva, a to tím spíše, jestliže jeho vlastnické právo k nemovitosti, v níž se obecnými soudy posuzovaný byt nachází, zůstalo nedotčeno a pokud vůbec k jeho "zkrácení" došlo, stalo se tak jen pro jeho vlastní jednání a nedostatečně uvážený procesní postup; i když lze připustit, v případě, že nová skutková tvrzení stěžovatele jsou správná, že jeho právní situace (užívá-li žalovaná posuzovaný byt vskutku bez právního důvodu) by oproti důsledkům plynoucím z pravomocného rozsudku (náhradní byt) byla příznivější, nemůže ani tato okolnost sama o sobě na vyložených procesních zásadách nic změnit.
Uváži-li se všechny okolnosti, jak byly rozvedeny již dříve, a to jak ve svých jednotlivostech, tak i v jejich vzájemné souvislosti, je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele nemůže obstát ani pod aspekty hmotně-právními (ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod) ani z hlediska zásad spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), a proto jako takovou bylo třeba ji pokládat za zjevně neopodstatněnou; zjevnost její neopodstatněnosti plyne z její očividné snahy nedůvodně přičítati obecným soudům povinnosti, které v soudním řízení nemají, stejně jako z blíže nezdůvodněného poukazu k ústavní ochraně vlastnictví, které, jak bylo již řečeno, napadenými rozhodnutími obecných soudů zůstalo
nedotčeno.
Ze všech těchto důvodů proto nezbylo než rozhodnout, jak z výroku tohoto rozhodnutí je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.)
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR