ECLI:CZ:US:1995:3.US.196.94
sp. zn. III. ÚS 196/94
Usnesení
III. ÚS 196/94
Ústavní soud ČR ve věci JUDr. Ing. M.M., J.B., Ing. M.F., P.M., Ing. K.P., všech zastoupených advokátem JUDr. K.L., proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích o zrušení jeho rozhodnutí a dále o zrušení části zákona č. 152/1994 Sb. a části zákona 99/1963 Sb., v současně platném znění, rozhodl, mimo ústní jednání dne 27. 4. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) napadli stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 1994 (sp. zn. 6 Nc 700/94) a dále usnesení téhož soudu ze dne 28. 11. 1994 (sp. zn. 6 Nc 701/94) a tvrdili, že oběma rozhodnutími tento soud jako orgán veřejné moci porušil jejich ústavně zaručená základní práva (svobody) (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), totiž ta, která vyplývají především z Listiny základních práv a svobod (čl. 24 odst. 4), případně též z mezinárodního paktu o občanských a politických právech (čl. 25); protože pak, podle vývodů ústavní stížnosti a přesvědčení stěžovatelů, k tomuto porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod došlo v důsledku aplikace zák. č. 152/1994 Sb. o volbách do zastupitelstev v obcích, případně též zákona č. 99/1963 Sb., v současném znění - občanský soudní řád, spolu s ústavní stížností podali návrh na zrušení části těchto zákonů, a to potud, pokud ta která (jimi v ústavní stížnosti a návrhu označená blíže ve smyslu §74 zák. č. 182/1993 Sb.) ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (čl. 112 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). V konečném návrhovém žádání své ústavní stížnosti (jejím petitu) domáhali se stěžovatelé posléze toho, aby Ústavní soud ČR svým nálezem obě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydaná ve věcech 6 Nc 700 a 701/94, zrušil a dále, aby také zrušil část první a přílohu zák. č. 152/1994 Sb. o volbách do zastupitelstev v obcích, jakož i ustanovení §200j, 200k a 200l zák. č. 99/1963 Sb., v současně platném znění.
Účastníci tohoto řízení (§§69, 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) se k podaným úvahám vyjádřili zamítavě, a to předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, v podstatě s odkazem na to, že při úvaze nad ní je třeba vycházet především z platné právní úpravy volebního práva a organizace voleb, tj. zejména z ustanovení čl. 6 a čl. 102 Ústavy a čl. 21 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod, jimiž jsou však stanoveny toliko základní principy realizace volebního práva, zatímco samotné podmínky jeho výkonu jsou odkázány k zákonu; ten (v §25 odst. 3 zák. č. 152/1994 Sb.) výkon pasivního volebního práva, pokud jde o nezávislé kandidáty nebo jejich sdružení, vymezuje mimo jiné tak, že vyžaduje jako podmínku registrace kandidátní listiny petici s předepsaným počtem podpisů, přičemž stanovený počet je dán stejně pro všechny volební strany tvořené nezávislými kandidáty nebo jejich sdruženími, čímž má být manifestována alespoň relativní podpora potencionálních voličů; co do dalších námitek stěžovatelů, vyjádřil předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR své přesvědčení o tom, že jednotlivá ustanovení stěžovateli napadeného zákona zcela ve shodě s Ústavou jen realizují, a podrobněji upravují politický systém republiky a politické rozhodnutí vůlí většiny, projevenou svobodným hlasováním, když ústavní pořádek České republiky (ani jiný právní předpis) nestanoví volební formuli, tj. volební systém, dle něhož obecní zastupitelstva mají být volena.
Předseda senátu 6 Nc Krajského soudu v Českých Budějovicích - pokud jde o ústavní stížnost - (§30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) odkázal především na odůvodnění napadených rozhodnutí, zdůraznil, že jimi (obdobně jako předcházejícími správními rozhodnutími) stěžovatelé nebyli nikterak zkráceni na právu být bez neodůvodněných omezení voleni v pravidelných volbách a dodal, že ani v řízení o opravném prostředku stěžovatelů (§200k odst. 1 o. s. ř.), případně ani v řízení ve smyslu §200k odst. 1a o. s. ř. nebyli zkráceni ve svém právu na soudní (a jinou) právní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod); také on proto navrhl, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnul.
Co do skutkové stránky projednávané věci, jak z vývodů ústavní stížnosti a tvrzení stěžovatelů, tak i z vyjádření dalších účastníků řízení vyplynulo, že všichni stěžovatelé, pod názvem S. "A", podali zavčas místní volební komisi v K. kandidátní listinu, která však, pro absenci zákonem předepsané petice, byla jako zákonu nevyhovující (§25 odst. 3 zák. č. 152/1994 Sb.) odmítnuta; proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé v zákonné lhůtě podali odvolání odůvodněné tím, že požadavek na předložení petičních listin, i když má oporu ve volebním zákoně, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3, čl. 21 odst. 4 a čl. 22) a domáhali se toho, aby v odvolacím řízení jejich kandidátní listina byla pro volby konané v K., ve dnech 18. a 19. listopadu 1994 zaregistrována.
Protože OVK, jako odvolací orgán, podanému odvolání nevyhověla (s odůvodněním, že napadené rozhodnutí plně odpovídá zákonu), vyvolali stěžovatelé v zákonné lhůtě s obdobným odůvodněním jako v předcházejícím správním řízení - řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích, jemuž však navrhli, aby pro rozpor zákona č. 152/1994 Sb. s ústavním pořádkem České republiky (mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy) své řízení přerušil, věc předložil Ústavnímu soudu ČR (§109 odst. 1 lit. b) o. s. ř.) a v řízení pokračoval až poté, co Ústavní soud o vznesené námitce protiústavnosti rozhodne. Prvý stěžovatel navíc témuž soudu - později - podal proti vydání osvědčení o zvolení členů zastupitelstva ve městě K. stížnost, v níž opakoval předchozí námitky co do protiústavnosti jím označené části volebního zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud rozhodující ve smyslu §200l, příp. §200k odst. 1 lit. a) o. s. ř., se s námitkami stěžovatelů neztotožnil, řízení o podaném návrhu (opravném prostředku) nepřerušil, sám v obou věcech (viz výše) rozhodl zamítavými výroky a ve stručném odůvodnění svých rozhodnutí poukázal na to, že petice s předepsaným počtem podpisů je v dané věci zákonnou podmínkou registrace kandidátní listiny, a že (v důsledku toho) postup volebních komisí ve správním řízení odpovídal zákonu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Základní otázkou, s níž souvisí všechny ostatní námitky stěžovatelů (sub. VI až XV ústavní stížnosti), je, zda - z hlediska ústavního pořádku ČR - obstojí jejich tvrzení, že zákonem předepsaný počet podpisů na petici pro volby do zastupitelstva obcí, jako zákonná podmínka registrace kandidátní listiny volební strany tvořené nezávislými kandidáty nebo jejich sdružením, představuje protiústavní zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.) či nikoli.
Bylo již konstatováno, že stěžovatelé, přes upozornění místní volební komise (§§25 odst. 3, 28 odst. 1 zák. č. 152/1994 Sb.), svou kandidátku, postavivše se na stanovisko, že jakákoli omezující podmínka je v zásadě z ústavního hlediska nepřípustná, nedoložili zmíněnou petici vůbec; nesměřují proto ve skutečnosti jejich námitky proti rozsahu omezující podmínky (počtu požadovaných podpisů), ale míří vlastně proti ní jako takové.
Odhlédnuto od toho, že takto si stěžovatelé ve své ústavní stížnosti protiřečí (uznávají totiž na jedné straně zákonem stanovený požadavek na předložení petičních listin, dokládajících určitou minimální podporu voličské veřejnosti, za slučitelný s ústavním pořádkem, na straně druhé však petici, s odůvodněním zmíněným již dříve, odmítli předložit vůbec), ve svých návrzích přehlížejí, že v České republice je politický systém zásadně založen - za stanovení dalších podmínek charakterizujících demokratický právní stát - na volné soutěži politických stran (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), přičemž volební formule je expressis verbis ústavně stanovena pouze u voleb do Poslanecké sněmovny a u voleb do Senátu (čl. 18 odst. 1, 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), zatímco u voleb do zastupitelstev obcí volební formule ústavně předepsána není (sr. čl. 102 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); zůstalo tedy - zcela ve shodě s ústavním pořádkem republiky - na vůli obyčejného zákonodárce, zda při volbách do obecních zastupitelstev dá přednost zásadám většinového systému nebo zásadám zastoupení poměrného.
Posuzováno tímto základním aspektem, je - při zákonodárcem přijatém systému poměrného zastoupení politických stran - ve volbách do zastupitelstev v obcích přípustnost kandidátek nezávislých kandidátů nebo jejich sdružení zcela nepochybně o t e v ř e n í m volebního systému nad rámec, který by jinak ze zásad poměrného zastoupení vyplýval, a v důsledku toho nelze ani omezující podmínky stanovené pro tyto kandidáty chápat jinak než jako d ů v o d n á kritéria jejich přístupu ke kandidatuře mimo politické strany, pro něž již ze samotné povahy věci - opět zcela ve shodě s ústavním pořádkem republiky - vyplývá postavení odlišné. Rozumí se pak samo sebou, že v podobných systémových vztazích politického rozložení sil ve státě, jde především - ne-li výlučně - o jejich ústavní vyvážení a nikoli - s ohledem na jejich (politických stran a nezávislých kandidátů) zásadně rozdílnou povahu, o aplikaci zásad rovnosti, na kterou poukazují stěžovatelé.
Mutatis mutandis platí totéž o rozsahu omezujících podmínek (počet předepsaných podpisů na petici), neboť ani zákonem stanovené omezení za zmíněné otevřenosti (přístupnosti) systému nic nemění, mimo jiné též proto, že ony omezující podmínky nečiní, mezi v úvahu připadajícími kandidáty, rozdílu; konec konců, výsledky voleb do zastupitelstev v obcích (viz zprávu statistického úřadu) jen dokazují až nečekaně vysoký podíl zvolených kandidátů kandidujících mimo politické strany.
I když v ústavním pořádku republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb. v čl. 5 a Listina základních práv a svobod v čl. 22), co do zákonné úpravy politických práv a svobod, lze shledat poněkud odlišnou dikci (Ústava politický systém chápe jako volnou soutěž politických stran, Listina základních práv a svobod jej označuje jako svobodnou soutěž politických sil), nelze ani z této odlišnosti vyvodit nic, co by svědčilo ve prospěch stěžovatelů; ostatně posuzovat ústavní zákony, stejně jako podávat - v případě spornosti - jejich výklad, Ústavnímu soudu ČR nepřísluší (§87 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Jestliže tedy na dříve zmíněnou otázku (ústavní přípustnosti volebním zákonem vyžadované petice) není možno odpovědět způsobem svědčícím ve prospěch stěžovatelů, nebylo již třeba zabývat se jejich dalšími podrobně rozvedenými námitkami, neboť tyto - ať již se týkají vlastní ústavní stížnosti dotčené volební materie nebo způsobu soudní ochrany stěžovatelů (rozhodnutí soudu o registraci), případně napadených částí zákona č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích, představují - v této konkrétní věci - problémy, jimiž stěžovatelé jednak nejsou přímo dotčeni (§§72 odst. 1 písm. a), 74 zák. č. 182/1993 Sb.), jednak - pro vlastní povahu věci - nemohou být posuzovány samostatně, pokud se týká bez ohledu na zásady vyložené již dříve.
Ústavní stížnost stěžovatelů jeví se proto jako neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti vyplývá jednak z povahy dříve vyložených zásad, dotýkajících se samotných základů politického systému republiky, jednak z vlastního postupu samotných stěžovatelů v průběhu řízení o předložení kandidátní listiny, v němž - v rozporu se zákonem a vyloženými zásadami - nepředložili petici vůbec.
Nezbylo proto než stran podané ústavní stížnosti, jakož i návrhu ve smyslu §64 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 27. dubna 1995
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR