ECLI:CZ:US:1995:3.US.205.95
sp. zn. III. ÚS 205/95
Usnesení
III. ÚS 205/95-6
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupené advokátem JUDr. P.O., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 1995, č.j. 8 Co 536/95-58, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. října 1994, sp. zn. 4 C 654/93, o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu České republiky, je požadováno zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 1995, č.j. 8 Co 536/95-58, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 17. října 1994, sp. zn. 4 C 654/93.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem. Ke vzniku vlastnictví, podle tvrzení stěžovatelky, došlo na základě vydržení.
III. ÚS 205/95-7
V řízení před obecnými soudy stěžovatelka předložila nepodepsanou
kupní smlouvu mezi ní a JD H., s datem 5. prosince 1954, týkající se
převodu nemovitostí, kterých bylo družstvo nikoli vlastníkem, nýbrž
uživatelem. Po uvedeném datu se stěžovatelka ujala užívání nemovitostí
a to podle jejího tvrzení v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Z hlediska právního argumentovala stěžovatelka rozdílným chápáním institutu nabytí vlastnického práva vydržením podle zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, ve srovnání s obecným zákoníkem občanským z roku 1811. Tento rozdíl měl spočívat ve skutečnosti, že zákon č. 141/1950 Sb. (a rovněž i zákon č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 131/1982 Sb.) pro nabytí vlastnického práva nevyžadoval platný nabývací titul, ale pouze postavení oprávněného držitele (bonae fidei possesor), tj. stav, kdy je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, potvrzujícího zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, interpretoval pojem dobré víry držitele věci následujícím způsobem: Konstatoval, že k naplnění dobré víry nestačí, když tvrzené právo bylo dlouhodobě vykonáváno, aniž případně vlastník nemovitosti v jeho výkonu bránil, ale je nutno, aby nabyvatelovo přesvědčení o tom, že mu právo odpovídající právu vlastnickému náleží, že nejedná bezprávně, bylo podloženo důvodem opravňujícím k takovému přesvědčení, tedy okolnostmi svědčícími o poctivosti nabytí, např. existencí smlouvy, byť pro určitou vadu neplatné. V rozhodované věci obecné soudy dospěly vyhodnocením vykonaných důkazů k závěru, podle kterého nepodepsaná kupní smlouva ze dne 5. prosince 1954 nemohla být důvodem, opravňujícím stěžovatelku k přesvědčení o svém vlastnictví, když jí bylo známo, že vlastníkem nemovitostí, tvořících předmět uvedené kupní smlouvy, není kontrahent JD H. Vlastníkem těchto nemovitostí byly fyzické osoby /odpůrci v řízení před obecnými soudy/ a sporné pozemky se nacházely v družstevním užívání.
III. ÚS 205/95-8
V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká Krajskému soudu v Praze porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy České republiky, tj. odepření možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto porušení spatřuje v neposkytnutí dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
II.
Podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek prvního stupně, jestliže odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Smyslem uvedeného důvodu dovolání je otevření možnosti posouzení právních aspektů rozhodované věci dovolacím soudem v případech, spojených na straně jedné s řešením případu "po právní stránce zásadního významu" a na straně druhé se shodným rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně. Jde tudíž o určitou možnost sebereflexe soudů v případech, kdy soudy prvního i druhého stupně dospěly v řešení právních aspektů případu k závěru "zásadního významu".
Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Dovolací důvod podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. svým smyslem přesahuje rozhodovaný případ a týká se zejména vytvoření procesního nástroje, sjednocujícího judikaturu soudů. Neposkytnutí dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany základních práv a svobod, a tudíž za porušení §36 odst. 1 Listiny
III. ÚS 205/95-9
základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy České republiky.
Na základě uvedeného nutno posuzovat návrh jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 29. srpna 1995
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj