infUsLengthVec99,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.03.1995, sp. zn. III. ÚS 206/94 [ usnesení / JURKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:3.US.206.94

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1995:3.US.206.94
sp. zn. III. ÚS 206/94 Usnesení Sp. zn. III. ÚS 206/94 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele I.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.O., takto: Návrh se o d m í t á. Odůvodnění: Návrhem, který Ústavní soud obdržel dne 21.12.1994 podal navrhovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 65/94 ze dne 8.9.1994 a dále zrušení slova "pomůcek" ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí státního orgánu. Navrhovatel uvedl, že mu F.ú. v H., platebním výměrem č. 56/A čj. FÚ/220/6127/93/Ji,Bz ze dne 24.8.1993 stanovil důchodovou daň za rok 1992 ve výši 1 119 100,-- Kč. Platebním výměrem č. 58/C čj. FÚ/220/6129/93/Ji,Bz ze dne 24.8.1993 mu tentýž finanční úřad předepsal penále za rok 1992 ve výši 111 910,-- Kč. Proti prvému platebnímu výměru podal navrhovatel odvolání, které F.Ř. svým rozhodnutím čj. FŘ-205/4769/93 ze dne 26.11.1993 zamítlo. Navrhovatel se domáhal zrušení rozhodnutí č. 56/A i č. 58/C F.ú. a rozhodnutí o odvolání u Krajského soudu v Ostravě. Rozsudkem pod sp. zn. 22 Ca 65/94 ze dne 8.9.1994 potom Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl. 2 - Sp. zn. III. ÚS 206/94 Navrhovatel se domnívá, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jeho základní právo zaručené Listinou základních práv a svobod, konkrétně ustanovení čl. 37 odst. 3, podle něhož jsou si všichni účastníci řízení rovni. K porušení tohoto základního práva mělo dojít tím, že žádný z orgánu veřejné moci, který vedl řízení neumožnil stěžovateli, aby se mohl účinně bránit proti "svévoli finančního úřadu", který mu vyměřil daň v nesprávné výši na základě tzv. pomůcek, o jejich užití rozhodl taktéž svévolně. Podle navrhovatele krajský soud při svém jednání pominul §18 občanského soudního řádu a zejména čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, které zaručují, že všichni účastníci mají před soudem rovná práva, kdy soud je povinen zajistit všem účastníkům stejné možnosti k uplatnění práv nebo k jejich ochraně. Soud se v daném případě pouze spokojil s konstatováním, že podle tvrzení uvedených správních orgánů navrhovatel neunesl důkazní břemeno ve věci svého daňového přiznání a dále se touto skutečností nezabýval. Soud tak akceptoval uvedené tvrzení finančních úřadů, které umožnilo použití tzv. pomůcek k vyměření daně. Podle názoru navrhovatele mají tyto pomůcky v občanskoprávním řízení charakter důkazu, se kterým musí být všichni účastníci seznámeni, a k němuž mají možnost se vyjádřit. V souvislosti s tím, je navrhovatel přesvědčen o tom, že ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v části, která stanoví, že "daňový subjekt není oprávněn nahlížet do pomůcek sloužících výlučně pro potřeby správce daně" je porušeno výše uvedené základní právo a žádal proto ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. o vypuštění slova "pomůcky". Navrhovatel dále namítl, že rozhodnutí F.ú., nabylo právní moci, a v důsledku toho je v současnosti proti němu vedena exekuce, a tím je dotčeno jeho další základní právo dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to právo vlastnické s tím, že jako soukromý podnikatel a tedy fyzická osoba bude připraven o veškerý soukromý majetek. Proto navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil svým rozhodnutím vykonatelnost napadeného rozhodnutí finančních orgánů. 3 - Sp. Zn. III. ÚS 206/94 Ústavní soud si vyžádal k posouzení věci spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 65/94, vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, vyjádření Ministerstva financí ČR a zprávu F.Ř., o stavu a průběhu exekuce na peněžní prostředky navrhovatele. Z uvedeného Ústavní soud zjistil, že dne 27.1.1994 podal navrhovatel ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu, kterou se domáhal zrušení platebních výměrů F.ú. v H., č. 56/A, čj. FÚ/220/6127/93/Ji,Bz ze dne 24.8.1993 a č. 58/C čj. Fú/220/6129/93/Ji,Bz z téhož dne, když napadené rozhodnutí č. 56/A bylo na základě odvolání navrhovatele F.Ř., pod sp. zn. FŘ-205/4769/93 potvrzeno. Rozhodnutí č. 58/C bylo v době podání žaloby předmětem řízení F.Ř. v O. Navrhovatel požadoval také samostatným návrhem i odložení vykonatelnosti platebního výměru č. 56/A. Krajský soud v Ostravě v samostatném usnesení nejprve rozhodl o tom, že vykonatelnost platebního výměru č. 56/A se neodkládá a dále usnesením vyloučil k samostatnému projednání přezkum týkající se platebního výměru č. 58/C a následně rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl. Toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nabylo právní moci dne 21.10.1994. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 30.1.1995 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že v přezkumném řízení postupoval v souladu s ustanovením §244 až 250k občanského soudního řádu. K námitce navrhovatele, že pomůcky, za jejich použití mu byla správním orgánem stanovena daňová povinnost, a že tyto mají v občanskoprávním řízení charakter důkazů se kterými musí být všichni účastníci seznámeni, krajský soud poukázal na zřejmý rozdíl mezi nalézacím řízením podle části prvé až čtvrté občanského soudního řádu a přezkoumáváním pravomocných rozhodnutí správních orgánů podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu, kde je upraven postup soudu při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kteréžto 4 - Sp. zn. III. ÚS 206/94 nabylo právní moci po vyčerpání řádných opravných prostředků. Dodal, že při přezkoumávání nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a dokazování se neprovádí. Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření ze dne 10.2.1995 poukázalo na to, že podle §31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, má každý daňový subjekt nejen povinnost přiznat daň ve správné výši (břemeno tvrzení), ale současně i povinnost své tvrzení dokázat (břemeno důkazní). Pokud správce daně vyjádří pochybnosti o tvrzených skutečnostech a daňový subjekt tyto pochybnosti v přiměřené lhůtě nevyvrátí, neunese své důkazní břemeno a nelze tedy daň stanovit řádným dokazováním. Teprve v tomto okamžiku je správce daně oprávněn stanovit základ daně a daň podle pomůcek, které má, nebo které si opatří i bez součinnosti daňového subjektu. Takový způsob stanovení daně je možný i v jiných evropských zemích (např. Spolková republika Německo). Zákon potom přesně stanoví podmínky, za nichž mohou být pomůcky použity. Konečně Ministerstvo financí uvedlo, že pokud by Ústavní soud návrhu vyhověl a napadené ustanovení zákona zrušil, nic by to nezměnilo na podstatě způsobu stanovení daně odhadem. Ze správy F.Ř. v O., ze dne 24.2.1995 plyne, že F.ú. vydal exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka I.S. na účtech vedených u BP., pod čj. FÚ/3094/240/94/Dy ze dne 6.5.1994 a na ČO., a.s. pod čj. Fú/5363/240/94/Dy ze dne 1.7.1994, v obou případech na částku 929 370,-- Kč. Z důvodu nedostatku peněžních prostředků na účtech nebyla exekuce zahájena. V předmětné věci nutno uvést, že podle ustanovení §250j občanského soudního řádu posuzuje soud v případě přezkoumávání správního rozhodnutí soulad napadeného rozhodnutí se zákonem. Dojde-li soud k závěru, že napadené správní rozhodnutí je v souladu se zákonem, žalobu rozsudkem zamítne. 5 - Sp. zn. III. ÚS 206/94 Dojde-li k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce nesprávně, nebo že zjištění skutkového stavu, ze kterého vycházelo správní rozhodnutí je v rozporu s obsahem spisů, nebo že zjištění skutkového stavu je nedostačující, zruší rozsudkem napadené správní rozhodnutí. Z toho jednoznačně plyne, že soud neprovádí vlastní dokazování, ale vychází z důkazů provedených správním orgánem. Je potom na úvaze soudu, aby zhodnotil, zda správní orgán vycházel z dostatečných důkazů, a zda z nich vyvodil správný právní závěr. V těchto souvislostech je na místě opakovaně připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (č. 81, 90 Ústavy ČR) a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústav ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují principy dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Z uvedeného je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě v dané věci postupoval v intencích zákona a nelze tak dovodit, že svým postupem porušil navrhovatelova práva daná ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Rovnost před zákonem znamená, že nikdo není před soudem nadán více právy než jiní. Krajský soud v Ostravě posoudil celou záležitost v rámci daném mu ustanoveními §244 a násl. občanského soudního řádu. Nutno poukázat na rozdíl mezi nalézacím řízením podle části prvé až čtvrté občanského soudního řádu a přezkoumáváním pravomocných rozhodnutí správních orgánů podle části páté, hlavy druhé 6 - Sp. zn. III. ÚS 206/94 občanského soudního řádu, kde je upraven příslušný postup soudu při rozhodování o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, které nabylo právní moci po vyčerpání řádných opravných prostředků. Při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a dokazování se neprovádí. S poukazem na uvedené tedy nelze dovodit tvrzení navrhovatele, že byl zkrácen na svých právech uvedený v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., a to slova "pomůcek" nutno uvést, že pojem "pomůcky" se v uvedeném zákoně vyskytuje hned v několika ustanoveních, především v souvislosti s dokazováním skutečností rozhodných pro stanovení daňové povinnosti (např. §§23, 31, 44, 50 cit. zákona). Z §31 cit. zákona vyplývá, že správce daně je povinen při stanovení daňové povinnosti vycházet ze skutečností, které jsou rozhodné pro stanovení daňové povinnosti. Je povinen tyto skutečnosti zjišťovat co nejúplněji, přičemž daňový subjekt je povinen svá tvrzení dokázat. Pokud je nedokáže, nebo pochybnosti správci daně nevyvrátí, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. Způsob stanovení daně je tedy způsobem náhradním v případech, že daň nelze stanovit prvotně v rámci řádného dokazování. I v případě odvolání proti takto stanovené dani zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. V §31 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. jsou pomůcky charakterizovány jako listinné doklady, výpisy z veřejných záznamů, daňové spisy jiných daňových subjektů, znalecké posudky a výpovědi svědků v jiných daňových věcech, zprávy a vyjádření jiných správců daně, státních orgánů a orgánů obcí, zájmových sdružení, vlastních poznatků správců daně etc. Jde tedy o formu "nepřímých důkazů", indicií, na jejichž základě usuzuje správce daně daňovou povinnost, kterou nelze prokázat jinak. Jestliže daňový subjekt neunese důkazní břemeno, jeho případné právo posuzovat a zpochybňovat pomůcky použité správcem daně by popíralo celý charakter daňového řízení, především povinnost daňového subjektu prokázat svá tvrzení týkající se téže daně a přenášelo by daňovou povinnost na daňový orgán. 7 - Sp. zn. III. ÚS 206/94 Zůstává skutečností, že navrhované zrušení části textu §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., by nic nezměnilo na podstatě stanovení daně spočívající v tom, že nelze-li daňovou povinnost stanovit na základě přímých důkazů, stanoví se odhadem. Takto by se pouze snížila vypovídací schopnost ustanovení, které daňovým subjektům jasně označuje způsob, jakým se daňová povinnost stanoví v případě, že určité skutečnosti sami neprokáží. Návrh v tomto směru je tak irelevantní a nebylo tak prokázáno tvrzení navrhovatele, že uvedená část zákona č. 337/1992 Sb., je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud svým rozhodnutím odložil vykonatelnost rozhodnutí finančních orgánů, za dané situace se takové rozhodnutí jeví nadbytečné s ohledem na skutečnost, že pro nedostatek finančních prostředků na účtu stěžovatele je nevykonatelné a případná exekuce tedy nemůže znamenat pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká může při odložení vykonatelnosti vzniknout jiným osobám. Nutno v této souvislosti také uvést, že ochrana vlastnického práva zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod neznamená absolutní nedotknutelnost vlastnictví. Výkon vlastnického práva je v každé společnosti omezen, a to zejména výkonem vlastnického práva jiných vlastníků a tzv. obecnými zájmy. Listina základních práv a svobod sama v čl. 11 odst. 3 stanoví, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv jiných, a nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Povinnost platit daně je nepochybně v obecném zájmu chráněném zákonem, byla-li navíc stanovena tato povinnost v souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, nelze sankci, která vyplývá z porušení této povinnosti chápat jako omezení vlastnického práva. 8 - Sp. zn. III. S 206/94 S ohledem na shora uvedené skutečnosti, proto nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 22. března 1995 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1995:3.US.206.94
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 206/94
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 22. 3. 1995
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 12. 1994
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt  
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy  
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-206-94
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26880
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31