ECLI:CZ:US:1995:3.US.211.95
sp. zn. III. ÚS 211/95
Usnesení
III. ÚS 211/95-5
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z.D. a M.D., zastoupených advokátem JUDr. L.D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 1995, sp. zn. 3 Cdo 113/93, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 1993, sp. zn. 10 Co 559/92, o uzavření dohody o vydání věci, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu České republiky, je požadováno zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 1995, sp. zn. 3 Cdo 113/93, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 1993, sp. zn. 10 Co 559/92.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání přesně specifikovaných nemovitostí, a to podle §6 odst. 1 písm. g)
III. ÚS 211/95-6
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 19. října 1992, č.j. 7 C 73/92-16, určil, že kupní smlouva, uzavřená mezi stěžovateli a odpůrci v řízení před obecnými soudy, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 21. ledna 1993, sp. zn. 10 Co 559/92, jako soud odvolací, i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 31. května 1995, sp. zn. 3 Cdo 113/93, jako soud dovolací, dospěly k závěru, podle něhož v rozhodované věci nebyl splněn zákonný předpoklad nápadné nevýhodnosti podmínek kupní smlouvy uzavírané v tísni, vyžadovaný ustanovením §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro uzavření dohody o vydání věci.
Dovolací soud v odůvodněni svého rozsudku, potvrzujícího zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, interpretoval pojem nápadné nevýhodnosti podmínek kupní smlouvy následujícím způsobem: Konstatoval, že podmínky kupní smlouvy lze považovat za nápadně nevýhodné tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti, týkající se obsahu smluvních ujednání mezi účastníky, jsou objektivně a způsobem zcela zjevným v hrubém nepoměru, pokud jde o to, co prodávající prodejem pozbyli a jakého ekvivalentu se jim za to dostalo. Právní závěr o hrubém nepoměru v ekvivalenci plnění, podle názoru Vrchního soudu v Praze, má být výsledkem posouzení přiměřenosti především kupní ceny, kvality náhradního bydlení, změny celkových životních podmínek s ohledem na tehdejší rodinné, sociální a obdobné poměry žalobců a posouzení případně i jiných okolností, které se mohou v každém konkrétním případě lišit a mít rozdílnou důležitost. Současně upozornil ve svém odůvodnění Vrchní soud na skutečnost, že posuzování těchto podmínek se má vždy uskutečnit k okamžiku uzavření smlouvy, tj. případná nápadná nevýhodnost má být posuzována ve vztahu k tehdejší situaci účastníků smlouvy a pokud jde o přiměřenost kupní ceny, ve vztahu k tomu cenovému předpisu,
III. ÚS 211/95-7
který v té době platil, byť by tehdejší cenové relace byly výrazně nižší než relace pozdější. Vyhodnocením důkazů, vykonaných před soudy prvního a druhého stupně, dospěl pak Vrchní soud k závěru, že uvedená kriteria pro naplnění nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy v rozhodované věci splněna nebyla.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé vytýkají obecným soudům nesprávné právní posouzení pojmu nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvy, v důsledku kterého došlo k přijetí pravomocného rozhodnutí, jímž se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách. Stěžovatelé nespecifikují základní právo, resp. svobodu, k jejichž porušení mělo dojít rozsudkem Vrchního soudu, a tudíž ani nezdůvodňují, v čem spatřují toto porušení v rovině ústavní.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá z několika komponentů (III. ÚS 114/94). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). V dané věci nejsou dány důvody pro konstatování rozporu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s Ústavou, ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Komponentem druhým je posouzení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími jsou hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv.
Interpretace a aplikace §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, učiněná Vrchním soudem v Praze v napadeném rozsudku ze dne 31. května 1995, sp. zn. 3 Cdo 113/93, je v souladu s ústavní ochranou vlastnického práva, zakotvenou v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a tudíž nijak neomezila stěžovatelova základní práva, vyplývající z uvedeného článku Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 211/95-8
Ústavní soud České republiky dále opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93). Kromě toho Ústavní soud České republiky v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93).
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Závěry, plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení (v daném případě zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Z tohoto důvodu nutno považovat návrh za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 29. srpna 1995
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj