Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.11.1995, sp. zn. III. ÚS 29/95 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 77/4 SbNU 237 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:3.US.29.95

sp. zn. III. ÚS 29/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě dne 30. listopadu 1995 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. R., zastoupeného JUDr. V. S., proti Vrchnímu soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), která ani z formálního hlediska nevykazovala vady, které by bránily jejímu meritornímu projednání (§43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 1994 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 1994 a tvrdí, že Městský soud v Praze stejně jako Vrchní soud tamtéž, jako orgány veřejné moci v jeho věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1, pod sp. zn. 9 C 133/92, porušily jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), a to potud, pokud zamítly jeho žalobu vůči Ministerstvu financí České republiky o vyplacení finanční náhrady za nemovitosti (rodinný domek s příslušnou parcelou v k. ú. Karviná) konfiskované dne 24. 12. 1949 ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.; navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem posléze označená rozhodnutí obecných soudů II. a III. stupně zrušil. Předseda senátu 3 Cdo jako zástupce účastníka (Vrchního soudu v Praze), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (§§30 odst. 3, 42 odst. 3, 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), vyjádřil se k podané ústavní stížnosti tak, že odkaz stěžovatele na čl. 11 Listiny označil za zcela nepřípustný (nelze poskytnout ústavní ochranu vlastnickému právu, které v době zahájení řízení, ale i po jeho skončení s případně kladným výsledkem pro stěžovatele, ještě neexistuje) a další jeho vývody, pokud směřovaly k meritu věci, odmítl s poukazem na to, že v řízení před obecnými soudy nijak neprokázal, že by na jeho právní předchůdkyni J. S. dopadala výjimka plynoucí z ust. §1 bodu 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.; zdůraznil, že za daného stavu věci jsou důvody obsažené v ústavní stížnosti, směřující k aplikaci §6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, právně nevýznamné, a proto navrhl, též z dalších důvodů, které rozvedl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní stížnost není důvodná. Z předložených opisů rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel usiloval vůči Ministerstvu financí ČR o vyplacení finanční náhrady za rodinný domek s příslušnou parcelou (jde o nemovitosti v těchto rozhodnutích blíže označené a zapsané v k. ú. Karviná Fryštát) s tvrzením, že tyto nemovitosti byly jeho právní předchůdkyni (tetě) J. S. neprávem konfiskovány, a to přesto, že ona sama, stejně jako celá její rodina, vždy byla národnosti české, proti českému národu se za německé okupace ničím neprovinila a byla vždy Československé republice věrná; svůj žalobní návrh proto opřel jednak o tyto skutečnosti, jednak o své dědické nároky plynoucí ze závěti zemřelé J. S. Obecný soud I. stupně jeho žalobě (mezitimním rozsudkem ze dne 1. 7. 1993) co do základu vyhověl, nicméně odvolací soud, zabývající se věcí z podnětu odvolání žalovaného Ministerstva financí ČR, prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl, když byl dospěl k závěru, že soud I. stupně přes správná skutková zjištění pochybil při právním hodnocení věci. Podle názoru odvolacího soudu k tomu, aby mohl být stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) se svým nárokem úspěšný, musel by prokázat, že k přechodu vlastnictví posuzovaných nemovitostí na stát došlo v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (§6 odst. 1, 2 ve spojení s ust. §1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.); tento důkaz se mu však nezdařil, neboť ony nemovitosti podlehly režimu dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jehož účinky, co do změny vlastnických vztahů ve smyslu ustálené judikatury čsl. soudů, nastaly ex lege již dnem vyhlášení citovaného dekretu (§1 odst. 1 al. 1, §21 dekretu), tedy dnem 30. 10. 1945, a tudíž mimo již zmíněné rozhodné období. Vrchní soud v Praze, projednávající dovolání stěžovatele, právní závěry odvolacího soudu označil za správné a zákonným ustanovením zcela odpovídající, právní úvahy odvolacího soudu doplnil vlastním právním rozborem v úvahu připadající problematiky, a protože ani v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, neshledal vady, které by odůvodňovaly jiné rozhodnutí, dovolání stěžovatele zamítl. Základ stěžovatelovy právní konstrukce, z níž stěžovatel vyvozuje svůj nárok a odvíjí všechny další právní aspekty, spočívá v tvrzení, že jeho právní předchůdkyně "paní J. S. nabyla československé státní občanství podle §1 odst. 1 zák. č. 236/1920 Sb., že v roce 1947 jí bylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti ve smyslu §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., takže kontinuita čsl. státního občanství byla v ní zachována"; toto své tvrzení, které obecné soudy vzaly za zjištěné (obecný soud I. stupně podle odůvodnění svého rozhodnutí výslovně, obecné soudy vyšších stupňů, pak odkazem na správná skutková zjištění nalézacího soudu), prokazoval stěžovatel xeroxovou kopií osvědčení o čsl. státním občanství ze dne 15. 9. 1947, z něhož tato právní skutečnost měla vyplývat; nicméně právě rozhodným skutečnostem se státním občanstvím J. S. spojeným, nevěnovaly obecné soudy - především obecný soud I. stupně - dostatek pozornosti. Podle archivních materiálů, které si Ústavní soud vyžádal (policejní přihlášky k trvalému pobytu z doby okupace - přílohy podle č. l. 9 spisu Ústavního soudu) a ostatně i ve shodě s vyjádřením stěžovatele před Ústavním soudem, byla J. S., za doby německé okupace ve smyslu nařízení o německých národnostních listinách (Volksliste) a německé státní příslušnosti v připojených východních územích ze dne 4. března 1941, ř. z. I str. 118 (ve znění nařízení ze dne 31. ledna 1942 ř. z. I str. 51), zapsána do národnostní listiny (Volksliste) č. 2, což znamená, že podle kritérií citovaným nařízením stanovených (přihlášky k němectví, původu a rasové způsobilosti) patřila mezi ty Němce, kteří se "za polské doby (J. S. byla v rozhodné době obyvatelkou Těšínska, které rovněž spadalo pod režim zmíněného nařízení jako část Československé republiky předtím okupovaného Polskem) sice aktivně nezasazovali o němectví, kteří si však své němectví prokazatelně zachovali" a jako taková nabyla s účinkem ode dne 26. října 1939 německou státní příslušnost (§3 citovaného nařízení); tímto dnem nejpozději tedy J. S. čsl. státní občanství, nabyté ve smyslu zák. č. 236/1920 Sb., ztratila. Výjimky vyplývající z dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. podléhaly zvláštnímu režimu, mimo jiné v tom, že vydání osvědčení o čsl. státním občanství pro osoby citovaným dekretem dotčené bylo podmíněno předcházejícím vydáním osvědčení o národní spolehlivosti, potvrzeným ministerstvem vnitra (§1 odst. 4 cit. dekretu); takovýto doklad stěžovatel přes výzvu - s odkazem na negativní šetření v příslušných archivech - Ústavnímu soudu nepředložil; obdobně nepodařilo se ani Ústavnímu soudu samotnému získati od příslušných státních autorit spisový podklad, z něhož by bylo lze usoudit, že J. S., po skončení německé okupace, opět nabyla (nebo v průběhu okupace ČSR si zachovala) státní občanství československé. V naznačených souvislostech proto neobstojí poukaz stěžovatele na jím předloženou kopii (originál listiny nebyl Ústavnímu soudu předložen) osvědčení o čsl. státním občanství svědčícího J. S. a vystaveného pod č. j. I-2/12736-47 někdejším Okresním národním výborem ve Fryštátě dne 15. září 1947; obecně vzato, takové osvědčení, které samo o sobě není konstitutivním správním aktem, z něhož by státní občanství vzniklo, svým charakterem a významem může mít sice povahu veřejné listiny, která jako taková existenci v něm uvedených skutečností osvědčuje (dokládá), to ovšem za předpokladu, že jak svou formou, tak i obsahem vyhovuje předepsaným náležitostem; v posuzované věci však tyto podmínky splněny nejsou. Průkaz o státním občanství republiky Československé podléhal režimu vyplývajícímu z vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 15. prosince 1926 č. 225/1926 Sb. a náležitosti tohoto průkazu (osvědčení) byly dány úředním vzorcem (§1 citovaného nařízení), který byl k této vyhlášce jako závazný vzor připojen; podle něj ve vydaném osvědčení o čsl. státním občanství musel být též uveden důvod nabytí čsl. státního občanství a tomuto podstatnému údaji v úředně předepsaném vzoru byla vyhrazena zvláštní, samostatná rubrika. Stěžovatelem předložená kopie osvědčení o čsl. státním občanství J. S. však nejen údaj o získaném důvodu nabytí čsl. občanství, ale i příslušnou rubriku vůbec, postrádá, takže z něj bližší okolnosti o vzniku (důvodu) státního občanství J. S. zjistit nebo objasnit nelze. Podle názoru Ústavního soudu, jestliže veřejná listina, ať již svým obsahem nebo formou, nevyhovuje podmínkám stanoveným zákonem (příp. jiným obecně závazným právním předpisem), ztrácí v důsledku takové vady charakter listiny veřejné a v důsledku toho také údaje v ní obsažené nemají charakter (význam) údajů (skutečností) jakoby veřejnou listinou prokazovaných a jsou proto z tohoto hlediska právně bezvýznamné. Vycházeje z tohoto právního názoru, dospěl Ústavní soud k závěru, že základní předpoklad tvrzeného nároku stěžovatel neprokázal, a že již z toho důvodu jeví se jeho ústavní stížnost jako nedůvodná, aniž by bylo potřebné zabývati se blíže dalšími jejími důvody, které jsou ostatně pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů. Jen na okraj sluší však poznamenat, že i kdyby nebylo překážek popsaných shora, nebylo by lze přisvědčit stěžovatelem uplatněné námitce, totiž, že jím napadená rozhodnutí obecných soudů zasahují do jeho ústavně zaručeného základního práva daného článkem 11 Listiny, a to z důvodů vyjádřených v podání účastníka tohoto řízení (Vrchního soudu v Praze), které je ostatně zcela ve shodě s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak toto vyplývá z jeho dřívějších nálezů (k tomu viz kupř. nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994), v nichž Ústavní soud podrobně vyložil, jak je třeba - pod ústavními aspekty - rozumět ochraně vlastnického práva z citovaného článku Listiny vyplývajícího; nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout zamítavým výrokem, jak ze znělky nálezu je zřejmé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 30. 11. 1995