ECLI:CZ:US:1995:3.US.40.95
sp. zn. III. ÚS 40/95
Usnesení
III. ÚS 40/95-53
ČESKÁ REPUBLIKA
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů JUDr. J.B., zastoupeného JUDr. T.K., JUDr. R.B., E.P., M.P., M.B., J.O., Š.H., MUDr. V.B., ing. J.B., ing. M.B., J.B., ing. P.H., zastoupených advokátem JUDr. J.B., o návrhu ze dne 20. února 1995, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
III. ÚS 40/95-54
Návrhem, který obdržel Ústavní soud České republiky dne
2. února 1995, se navrhovatelé domáhali zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1994, sp. zn. 4 Cdo 19/94.
Uvedli, že citovaným rozsudkem Vrchní soud v Praze zasáhl do práv stěžovatelů, která jsou zaručena v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nevyhověl jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 1993, č. j. 8 Co 566/93-142. U Okresního soudu v Ostravě podali účastníci žalobu, podle níž soud měl uložit žalovanému povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí, když svůj nárok, jako nárok oprávněných osob, odvozovali z restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Soud I. stupně žalobě vyhověl, odvolací soud rozsudek pak změnil a jejich návrh zamítl. Podle názoru stěžovatelů jak Krajský soud v Ostravě, tak i Vrchní soud v Praze učinil nesprávný závěr, když na základě provedených důkazů vyslovil, že navrhovatelé nejsou aktivně legitimováni k uplatnění restitučního nároku k majetku, který byl odňat osobě právnické a nikoliv osobám fyzickým
Ústavní soud České republiky s ohledem na obsah stížnosti, obsah spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 29 C 46/92, jehož součástí je také rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1994, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. návrh navrhovatelů odmítl.
K navrhovateli namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nutno poukázat na stanovisko, zastávané Ústavním soudem České republiky /III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93/. Ústavní soud České republiky není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Kromě toho Ústavní soud České republiky v uvedené souvislosti ve
III. ÚS 40/95-55
své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy České republiky/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů /§132 o. s. ř./; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval /III. ÚS 23/93/. Konečně pak, jak již bylo vysloveno Ústavním soudem ČR /III. ÚS 44/94/, neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod /III. ÚS 36/95/.
Výše uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při vykonávání důkazů, jakož i při jejich hodnocení, se Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Praze nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry, plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení, zda navrhovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
S ohledem na tyto důvody nutno považovat návrh za zjevně neopodstatněný, a proto bylo, v souladu s §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 24. května 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj