ECLI:CZ:US:1995:3.US.51.95
sp. zn. III. ÚS 51/95
Usnesení
III. ÚS 51/95
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů Ing. J.V., Ing. R.V., F.V. a J.V., všichni zastoupeni advokátem JUDr. P.B., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se podanou ústavní stížností ze dne 9.3.1995 domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Ca 439/94 ze dne 30.11.1994, kterým byly zamítnuty jejich žaloby na zrušení rozhodnutí F.ř. v P., ze dne 28.9.1994, čj. 8684/34/94.
Rozhodnutím o platebním výměru F.ú. Ch., čj. 511/94, 512/94, 513/94 a 514/94 ze dne 7.7.1994, byla navrhovatelům vyměřena darovací daň, každému v alikvotní části z rozdílu mezi kupní cenou a cenou zjištěnou z realizovaného převodu nemovitosti v souvislosti s kupní smlouvou uzavřenou mezi navrhovateli a prodávající společností E., s.r.o. F.ř., svým rozhodnutím ze dne 28.9.1994, čj. 8684/34/94, zamítlo odvolání navrhovatelů proti rozhodnutím F.ú. Své zamítavé rozhodnutí zdůvodnilo tím, že v daném případě byla nemovitost převedena za cenu nižší než je celková cena zjištěná podle platných předpisů (vyhl. č. 393/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z čehož byl vyvozen závěr, že v daném případě došlo částečně k úplatnému a částečně k bezúplatnému převodu nemovitosti. Na základě interpretace §7 a §10 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí v tehdy platném znění, poté F.ř., dospělo k závěru, podle kterého dani darovací podléhá jakékoliv bezúplatné nabytí majetku (s výjimkou dědictví a s výjimkou majetku, jehož nabytí je od daně darovací osvobozeno ze zákona), a to bez ohledu na existenci či neexistenci úmyslu darovat. To znamená, že pro účely zdanění se nevyžaduje jako podmínka úmysl darovat, nýbrž pouze bezúplatné nabytí majetku.
Ve své žalobě podané Krajskému soudu v Plzni se navrhovatelé domáhali zrušení uvedených rozhodnutí F.ř., s poukazem na skutečnost, že pro stanovení ceny nemovitostí platí zásada smluvní volnosti, a tudíž nelze rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou zjištěnou považovat za bezúplatný převod. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Plzni shledal námitku, že smluvní volnost při uzavírání kupních smluv při převodech nemovitostí vylučuje možnost považovat rozdíl mezi cenou zjištěnou a cenou ujednanou za bezúplatný převod mezi účastníky, za nepatřičnou, protože předmětem daně darovací bylo nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, pokud právě k němu došlo zcela nebo z části bezúplatně. Krajský soud nepovažoval za správné tvrzení navrhovatelů, že dochází ke zdanění jedné právní skutečnosti dvakrát. Obě daně se nepřekrývají, nepřekrývá se ani daňový základ, z něhož jsou vyměřeny. Účelem právní úpravy bylo zamezit daňovým únikům a nikoliv omezovat smluvní volnost při uzavírání kupních smluv.
V ústavní stížnosti navrhovatelé opakují důvody obsažené v žalobním návrhu podaném Krajskému soudu v Plzni, přičemž z hlediska ústavního shledávají svá dotčení na základních právech a svobodách porušením čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni a ten v uvedené věci setrvává na důvodech, které jej k vydání rozhodnutí vedly, a které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku. Stejně tak si Ústavní soud vyžádal i vyjádření F.ř., které v něm jinými slovy opakuje stanovisko, které zaujal v souvislosti s rozhodováním o odvolání proti rozhodnutí F.ú.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 18/1993 Sb. a zákona č. 322/1993 Sb., je předmětem daně darovací nabytí majetku na základě právního úkonu, a to jinak než smrtí zůstavitele, pokud k němu dochází zcela nebo z části bezúplatně, přičemž na daný případ se vztahuje ustanovení čl. II. zákona č. 322/1993 Sb., podle kterého nastala-li před účinností tohoto zákona skutečnost, která byla předmětem daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., ve znění zákona č. 18/1993 Sb., postupuje se podle těchto předpisů i po nabytí účinnosti tohoto zákona (a tudíž se postupuje podle §10 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z uvedených ustanovení vyplývá, že podmínkou stanovení daně darovací byla skutečnost, že u určitého subjektu došlo k nabytí majetku na základě zcela nebo z části bezúplatného právního úkonu.
Pro posouzení věci je rozhodující, zda-li je důsledkem smluvní volnosti při sjednávání cen nemovitostí skutečnost, že rovněž v případě nižší ujednané ceny, než je cena zjištěná, dochází k úplatnému převodu celé věci, a tudíž dochází k jejímu nabytí v důsledku jiného právního úkonu, než je právní úkon zcela nebo z části neúplatný. Podle §35 odst. 2 občanského zákoníku je právní úkony třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. V návaznosti na uvedené ustanovení §41a odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Podstatným znakem úplatných právních úkonů je stejnost (resp. adekvátnost) hodnoty vzájemných plnění. V daném případě lze však konstatovat zjevný nepoměr mezi hodnotou vzájemných plnění vyplývající ze vzájemného nepoměru ceny sjednané a ceny zjištěné (zjištěná cena činí 1 267 216,-- Kč, kupní cena 870 000,-- Kč, rozdíl potom 397 216,-- Kč). Posuzovaný právní úkon je potom nutno kvalifikovat jako výsledek disimulace, a tudíž za smíšený právní úkon (negotium mixtum cum donatione). Z uvedených důvodů jej Krajský soud v Plzni opodstatněně považoval za právní úkon z části bezúplatný a žaloby navrhovatelů o zrušení rozhodnutí F.ř., jak již uvedeno, zamítl.
Pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Ca 439/94 ze dne 30.11.1994, proto nebyla porušena základní práva a svobody navrhovatelů plynoucí z čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť povinnosti v daném případě byly uloženy na základě zákona a v jeho mezích při zachování základních práv a svobod.
Návrh na zrušení čl. II. odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. není nijak odůvodněn. Navrhovatelé pouze konstatují, že zmíněný článek uvedeného zákona je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento článek stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Nijak nedovodily, a ani nedoložily porušení tohoto článku Listiny v daném případě, když navíc zákon č. 357/1992 Sb. článek II. neobsahuje. Pokud navrhovatelé měli na mysli čl. II. odst. 1 zákona č. 322/1993 Sb., kterým se mění zákon č. 357/1992 Sb., tak i zde platí výše uvedené. Postup zákonodárce v případě čl. II. zákona č. 322/1993 Sb. plně odpovídá běžnému úzu intertemporálních klauzulí zákonů. Je v souladu s požadavkem na zachování kontinuity práva a právní jistoty všech účastníků právních vztahů, aby právní skutečnosti vzniklé za účinnosti určitých zákonů byly posuzovány podle těchto zákonů až do konce. Jiný přístup by mohl znamenat retroaktivitu zákona, což je z hlediska ústavního pořádku nepřípustné.
S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 1995
JUDr. Vladimír Jurka
soudce Ústavního soudu ČR