ECLI:CZ:US:1995:3.US.61.94
sp. zn. III. ÚS 61/94
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. 2. 1995 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti proti Krajskému soudu v Hradci Králové, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 Co 887/93 ze
dne 23. 2. 1994, se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala zákonné
podmínky jejího věcného projednání (§72 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993
Sb.),
napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn.
12 Co
887/93 ze dne 23. 2. 1994); aniž by však své tvrzení podrobněji rozvedl,
tvrdil, že označený soud, jako orgán veřejné moci, tímto rozhodnutím
zasáhl do
jeho ústavně zaručených práv (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.),
zejména těch, která vyplývají z ustanovení čl. 1, 3 odst. 1 a čl. 11
odst. 4
Listiny základních práv a svobod; (v podrobnější argumentaci), dospěl
posléze k
právním závěrům, jak z odvolání a obdobně z odůvodnění rozhodnutí soudu
I.
stupně, tak i z obsahu ústavní stížnosti je patrno.
Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR svým nálezem shora označené
rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník tohoto řízení (§76 odst.
1 zák. č. 182/1993 Sb.), odmítl vývody stěžovatele, a odkázal především
na
odůvodnění svého rozhodnutí, v němž podaný výklad, především ustanovení
§4
odst. 2 zák. č. 403/1990 Sb., je zcela v souladu s cílem a smyslem citovaného
zákona, jakož i ustálenou judikaturou obecných soudů; navrhl proto, aby
Ústavní
soud ČR ústavní stížnost pro nedostatek zákonných důvodů zamítl.
Ústavní soud ČR, aniž se dotýkal meritorní stránky věci, z obsahu
vyžádaného spisu (Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 6 C 50/92) zjistil,
že soud
I. stupně, tj. Okresní soud v Jičíně, svým rozsudkem ze dne 21. dubna
1993
zamítl žalobu stěžovatele (v původním řízení spolu s dalším účastníkem
řízení
žalobce) na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání
nemovitostí (v žalobě blíže označených a popsaných), a to v podstatě
proto, že
po provedení listinných důkazů dospěl k závěru, že žalovaný posuzované
nemovitosti nenabyl v rozporu s předpisy v rozhodné době platnými, případně
na
základě svého protiprávního zvýhodnění.
V odvolání podaném proti tomuto rozhodnutí odmítl stěžovatel právní
závěry soudu I. stupně a řízení jemu předcházejícímu vytkl především
kusost,
kterou spatřoval jednak v opomenutí jim navržených důkazů (včetně výslechu
účastníků řízení), jednak v tom, že - poté co řízení (za účelem přestávky)
bylo
soudem I. stupně přerušeno - nebylo mu umožněno vznésti důkazní návrhy
další.
Co do merita věci, označil hodnocení provedených důkazů soudem I.
stupně za nesprávné a pro zmíněnou již kusost řízení odporující jak stavu
věci,
tak tehdy platnému právnímu režimu; domáhal se proto toho, aby takto:
napadený
rozsudek byl Krajským soudem v Hradci Králové, jako soudem odvolacím,
zrušen a
věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu projednání (§221 odst. 1 lit.
a)
o.s.ř.).
Odvolací soud v opravném řízení (mimo dotazy (?) na druhého žalobce
a
žalovaného) další důkazy neprovedl a svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne
23.
února 1994) ve věci samé rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Z téhož spisu (č. l. 67 a 68) Ústavní soud ČR zjistil, že mimo (v
protokolu o jednání blíže označené) listinné důkazy a přednesy (vyjádření)
zástupců účastníků soud I. stupně další procesní úkony neprovedl, a že
obdobně
v přiměřeném rozsahu (č. l. 89, 89 v.) postupoval v řízení o odvolání
odvolací
soud.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (č. l. 70 - 73), a zejména pak
z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 91 - 94) vyplynulo, že oba
obecné
soudy, co do merita věci, dospěly v podstatě ke shodným právním závěrům
a že,
pokud jde o odvolací soud, zůstaly nepovšimnuty námitky odvolatele co
do
vytýkané neúplnosti řízení; posuzováno z tohoto hlediska je v naznačeném
směru
rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný (§157 odst. 2, §223 o.s.ř.).
Bylo řečeno již dříve, jaká pochybení ve své ústavní stížnosti
stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu vytýkal; co do námitek stran merita
rozsouzené věci Ústavní soud ČR se jimi nezabýval, a to proto, že již
dříve ve
svých nálezech vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn k přezkumnému
dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů (sr. kupř. Sbírku nálezů
a
usnesení - svazek I., rozhodnutí č. 34), příp. jak je třeba chápat ústavní
ochranu vlastnictví ve smyslu Listiny základních práv a svobod (sr. Sbírku
nálezů a usnesení - svazek I., rozhodnutí č. 5); postačí proto na tato
předchozí rozhodnutí odkázat.
V podstatě z obdobných důvodů nebylo lze přijmout strohé vývody ústavní
stížnosti, pokud se dotýkaly čl. 1 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, odhlédnuto od toho, že tyto články na posuzovanou materii,
obsahujíce jiné ústavně právní principy - věcně nedopadají a jsou především
poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné
činnosti respektoval práva (a svobody) vyplývající z hlavy druhé až páté
Listiny základních práv a svobod - muselo by se i zde jednat o k o n
k r é t n
í práva (a svobody), jak ve zmíněných ustanoveních Listiny základních
práv a
svobod jsou konstituovány.
Ve světle těchto úvah jeví se proto námitky a vývody stěžovatele jako
nedůvodné; přesto však - byť i z jiných důvodů - bylo třeba ústavní stížnosti
vyhovět.
I zde je však na místě připomenout, že Ústavní soud ČR stojí mimo
soustavu obecných soudů, netvoří v této soustavě vrchol soudní moci,
jak tato
je konstituována ústavním předpisem, a proto také jeho zásahy do této
moci jsou
odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého
procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), čemuž nelze
rozuměti
jinak, než že Ústavní soud, ve vztahu k soudům obecným, svou činností
je
povolán k tomu, aby především dbal v konkrétní věci na procesní čistotu
toho
kterého řízení.
Na již zmíněných zásadách spravedlivého procesu spočívá obecní procesní
norma, tj. - v posuzované věci - občanský soudní řád; ten obecným soudům
označuje důkazní prostředky, k nimž mimo ostatní náleží též i výslech
účastníků, z něhož podle zásad o volném hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.)
lze
čerpat zjištění potřebná pro spolehlivé závěry o skutkovém základu projednávané
věci (§6 o.s.ř.).
I když praxe obecných soudů (a z části též procesní nauka) k tomuto
druhu důkazů přistupuje s určitou nedůvěrou (sr. Bureš-Drápal: Občanský
soudní
řád - komentář), nelze takový důkaz za současné procesní úpravy a priori
odmítat, a to tím spíše, jestliže se jej účastníci nebo jen některý z
nich
dovolávají. V té souvislosti je ovšem třeba zdůraznit zásadní rozdíl
mezi
výslechem účastníka (provedeným jako důkaz) a jeho tvrzením, ať toto
vyplývá ze
samotného návrhu, písemného vyjádření nebo ústního přednesu, neboť takováto
tvrzení pro svou zcela odlišnou procesní povahu nemohou výslech účastníka
nahradit, a to tím spíše, jestliže taková tvrzení jsou součástí přednesu
účastníkova zástupce.
Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého
procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst.
1),
nutno proto rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem
(o.s.ř.),
v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost
vyjádřit
se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod)
a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení
pro
zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu
právu
účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně
návrhů
důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům,
které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl)
navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění
je
nepřevzal (§§153 odst. 1, 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud
neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení
obecných
procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými
v
hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních
práv a
svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák.
č. 1/1993
Sb.
Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř.
(podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí
nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§221 lit. c), 243b odst. 1
al. 2
o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.
V této souvislosti jeví se ovšem na místě zvlášť zdůraznit, že již z
výše zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést v š e
c h n y
důkazy, které účastník řízení navrhl (§120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.).
Jestliže tedy v posuzované věci, především Krajský soud v Hradci
Králové, jako soud odvolací, se procesními námitkami stěžovatele nezabýval
(č.
l. 89 spisu), a jestliže - posuzováno z tohoto hlediska - je i ve svém
rozhodnutí (č. l. 91 - 94) zcela opomněl (své stanovisko k nim nezdůvodnil),
postupoval v rozporu se zásadami vyloženými shora a své rozhodnutí zatížil
vadami, majícími charakter očividně protiústavní (čl. 95 odst. 1 úst.
zák. č.
1/1993 Sb.).
Ústavnímu soudu ČR - aniž by se ve svých úvahách jakkoli zabýval
meritorní stránkou rozsouzené věci - proto nezbylo, než rozhodnout, jak
již
řečeno, byť z jiných důvodů než těch, jimiž se zabývala samotná ústavní
stížnost, jak ve výroku tohoto nálezu se stalo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 16. 2. 1995