ECLI:CZ:US:1995:3.US.63.95
sp. zn. III. ÚS 63/95
Usnesení
III. ÚS 63/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů P.R. a P.R., oba zastoupeni advokátkou JUDr. I.P., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 28.3.1995 obdržel Ústavní soud podání navrhovatelů označené jako ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., ve které navrhují zrušení dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. Svůj návrh odůvodňují tím, že zmíněný dekret porušil jedna ze základních práv, a to právo vlastnit majetek, přičemž je také v rozporu s č1. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a s č1. 11 Listiny základních práv a svobod. Otci navrhovatelů byl totiž na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a vyhlášky č. 122/1945 Sb. znárodněn zestátněním podnik "S.", s.r.o. Přestože zmíněný dekret předpokládal poskytnutí náhrady za znárodněný majetek, náhrada nikdy nebyla vyplacena. Navrhovatelé (jako dědicové) se obrátili dne 12.12.1994 na Ministerstvo financí ČR se žádostí o zaplacení finanční náhrady za znárodněný majetek. Ministerstvo financí sdělilo, že dosud nebyl vydán prováděcí předpis, kterým by byly stanoveny zásady pro poskytování náhrad za znárodněný majetek, jak předpokládá dekret č. 100/1945 Sb., a proto nelze náhradu za majetek realizovat.
2 - III. ÚS 63/95
K uvedenému návrhu nutno uvést, že ústavní stížnost podle
§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle č1. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR. Z dikce citovaného ustanovení tedy nutno dovodit, že ústavní stížnost může být podána jen tehdy, tvrdí-li fyzická nebo právnická osoba, že individuálním aktem aplikace práva bylo porušeno její chráněné základní právo či svoboda. Teprve v souvislosti s takto uplatněnou ústavní stížností lze ve smyslu ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb. podat i návrh na zrušení zákona, či jeho části, nebo jiného právního předpisu. Uvedený návrh za dané situace tedy nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí v řízení, jehož byly účastníkem, proti opatření, nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci. To proto, že zmíněné sdělení Ministerstva financí ČR není rozhodnutím, opatřením, nebo zásahem orgánu veřejné moci, nýbrž právě jen sdělením.
Z uvedeného návrhu je zřejmé, že směřuje na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. K takovému postupu jsou ovšem ve smyslu ustanovení §64 oprávněny pouze subjekty uvedené v ustanovení §64 odst. 1, 4, 5 zákona č. 182/1993 Sb. Navrhovatelé takovým subjektem v daném případě zjevně nejsou. Ze zjištěných skutečností tak jednoznačně plyne, že předmětem podané ústavní stížnosti není porušení základního práva, nebo svobody zaručené ústavním zákonem, nebo mezinárodní smlouvou, a to pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, a z toho případně plynoucí návrh na zrušení zákona, nebo jiného právního předpisu, jehož uplatněním mělo nastat předmětné porušení práva.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem potom Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. d) zákona
3 - III. ÚS 63/95
č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh, který byl podán subjektem zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne l0. května 1995
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu