Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 29.06.1995, sp. zn. III. ÚS 74/94 [ nález / JURKA / výz-2 ],paralelní citace: N 42/3 SbNU 297 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:3.US.74.94
Oprava nesprávného podání cestou poučovací povinnosti soudu
Právní věta1. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Zkoumat ji musí toliko s dáním možnosti žalobci věc napravit (jistěže ne poukazem na toho, kdo má být jako žalovaný uveden). Takové poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, když má na mysli jeden a týž subjekt (namísto právnické osoby uvede její nižší organizační složku), je plně na místě.2. V restitucích je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků (v této oblasti i jejich právních zástupců) týče). Nerespektováním uvedeného hrozí porušení §43 odst. 1 o. s. ř. a následně i ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
ECLI:CZ:US:1995:3.US.74.94
sp. zn. III. ÚS 74/94NálezÚstavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.J. proti usnesení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33 C 249/92, a navazujícímu usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 236/94, o povinnosti uzavřít smlouvu o vydání nemovitostí, takto:Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 1994, sp.zn. 8 Co 236/94, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne2.2.1994, sp. zn. 33 C 249/92, se z r u š u j í .Odůvodnění:Navrhovatelka se domáhala řádně a včas podanou ústavnístížností ze dne 18.5.1994 zrušení usnesení Krajského souduv Ostravě ze dne 7.3.1994, sp. zn. 8 Co 236/94, (právní mocinabylo doručením dne 23.3.1994), kterým bylo potvrzeno usneseníOkresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33 C 249/92, ze dne 2.2.1994,a to pro porušení základních lidských práv, obsažených v Listinězákladních práv a svobod v čl. 11 odst. 1.Porušení uvedených základních práv spatřovala navrhovatelkav tom, že krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu, jímž sezastavuje řízení. Navrhovatelka se žalobou domáhala, aby soudvyslovil povinnost uzavřít smlouvu o vydání nemovitosti podle§5 zákona č. 87/1991 Sb. Jako odpůrce označila Úřad městské částiO.-M. H. a H.. Okresní soud zastavil řízení s odůvodněním, ženavrhovatelka měla žalovat na uzavření dohody o vydání obec, tedyměsto O., nikoliv Úřad městské části M.H. a H.. Ve svém rozhodnutívycházel Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě,sp. zn. 33 C 249/92, jehož částí je i napadené rozhodnutíKrajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 236/94 ze dne 7.3.1994,jakož i z vyjádření účastníka řízení, tedy Krajského souduv Ostravě.Hned v úvodu k projednávané věci nutno zdůraznit, že Ústavnísoud není součástí soustavy obecných soudů, ale soudním orgánemochrany ústavnosti (čl. 91 odst. 1, čl. 83Ústavy). Není tedyv jeho kompetenci přezkoumávat pravomocná rozhodnutí soudů, toovšem pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebyloporušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonemnebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10Ústavy.V dané věci krajský soud dovodil, že návrhu nelze vyhovětproto, že navrhovatelka označila ve svém návrhu za odpůrcenesprávně úřad městské části, který nemá právní subjektivitu.V tom spatřoval takový nedostatek podmínky řízení, který nelzeodstranit, a proto podle §104 odst. 1občanského soudního řádumusel okresní soud řízení zastavit. Podle krajského soudu nelzesouhlasit s tvrzením navrhovatelky, že bylo povinností okresníhosoudu v souladu s ustanoveními §5občanského soudního řádu,poskytnout v této věci navrhovatelce poučení. Podle §5 občanskéhosoudního řádu soudy poskytují účastníkům poučení o jejichprocesních právech a povinnostech. Soud nemůže poučovat účastníka,koho má vlastně žalovat, protože tato otázka již souvisí s hmotnýmprávem. Aplikace §5občanského soudního řádu se může týkat jentěch konkrétních procesních práv, která účastníkům ukládá nebopřiznává občanský soudní řád, případně jednací řád pro okresnía krajské soudy.Se závěrem Krajského soudu v Ostravě není možnov projednávané věci souhlasit. Především nutno zdůraznit, žerozsah poučování soudem má nést také individuální prvky, a tos ohledem k osobám i k okolnostem případu, a z tohoto pohledupřipomenout, že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je zcelaurčitě individuální spravedlnost, samozřejmě ovšem v mezíchzákona, včetně ustanovení procesních. V daném případě jdeo náležitosti a obsah žaloby a s tím spojené hranice poučovacípovinnosti soudu o nedostatcích, příp. vadách žaloby. Z hlediskaustanovení §43 odst. 2občanského soudního řádu má žaloba mít(i s poučením soudu je-li toho třeba) takové náležitosti, abymohla být podkladem pro jednání ve věci samé. Jistěže není věcísoudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu a tedy ani v otázcevěcné legitimace. Soud však má žalobce poučit nejen ve věcisprávného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo,kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.Dle názoru Ústavního soudu způsobilost být účastníkem řízeníje procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnostia jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Zkoumat ji musí tolikos dáním možnosti žalobci věc napravit (jistěže ne poukazem natoho, kdo má být jako žalovaný uveden). Takové poučení soudem tam,kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, když má namysli jeden a týž subjekt (namísto právnické osoby uvede jejínižší organizační složku), je plně na místě. Tak je tomu i v danémpřípadě. Navrhovatelka totiž byla před podáním žaloby informovánadopisem odpůrce ze dne 26.3.1991, že je právním nástupcemstávajícího vlastníka předmětných nemovitostí a také ve výpisuz evidence nemovitostí ze dne 4.1.1992 bylo uvedeno, že vlastníkempředmětných nemovitostí je čs. stát - ObNV O. 1. Na základě tohotaké podala návrh proti odpůrci - Úřadu městského obvodu O.M.H.a Hu.Krajský soud dále pochybil v tom, že sice správně dovodil, žeze znění §4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, žev právních vztazích vystupuje jako právnická osoba svým jménempouze obec a tato nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající,a že úřady městských částí jsou pouze jejími výkonnými složkami.Nelze však přehlédnout, že úřad městské části je orgánem obcea jako takový plní úkoly související s majetkovou činností obce(viz nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 79/94). Lze tedybezpochyby dovodit, že v daném případě došlo v návrhu pouzek omluvitelnému nesprávnému označení účastníka, které soudu muselobýt zřejmé. Měl se tedy pokusit o odstranění takové vady nejdřívepostupem podle §43 odst. 1občanského soudního řádu a teprvetehdy, zůstal-li by takový postup bez výsledku, řízení podle §43odst. 2 občanského soudního řádu zastavit. Na tyto důsledky mělúčastníka předem upozornit. Byl-li takto v žalobě označen jakožalovaný Úřad městské části O. M. H. a H., lze to považovat zanepřesné označení žalovaného, které je sice nedostatkem podmínkyřízení, lze jej však odstranit (§104občanského soudního řádu)a soud je povinen o tom navrhovatele ve smyslu §5 občanskéhosoudního řádu poučit.Zároveň je nutno konstatovat, že v dané věci jde o restituci.Proto je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelok nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozípřípadnou další křivdou. Restituční nároky jsou nárokymimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postupsoudů, co se poučení účastníků (v této oblasti i jejich právníchzástupců) týče. Tak i nález ÚS ČSFR ze dne 21.12.1992, sp. zn. I.ÚS 597/92, k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb., dovodil, že sejedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snažíalespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových i jinýchkřivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práva svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinnypostupovat v řízení podle uvedeného zákona v souladu se zákonnýmizájmy osob, jejichž újma na základních lidských právecha svobodách má býti alespoň částečně kompenzována.S ohledem na již uvedené je na místě uzavřít, že soudnepostupoval v dané věci v souladu s citovaným ustanovenímobčanského soudního řádu, a tak porušil ustanovení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každéhodomáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávisléhoa nestranného soudu, ale také čl. 90Ústavy, který soudům ukládá,aby zákonem stanoveným způsobem (a tedy i v souladu s občanskýmsoudním řádem) poskytovaly ochranu právům. Ústavnímu soudu protonezbylo, než podané ústavní stížnosti vyhovět a napadenérozhodnutí proto zrušil.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 29. června 1995
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu ČR JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. J. (sp. zn. III. ÚS 74/94); oproti většinovému názoru zaujal jsem v této věci odlišné stanovisko (§22 zák. č. 182/1993 Sb.), a to v podstatě z následujících důvodů:I v řízení před obecnými soudy byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto nelze dovodit, že by ve svém procesním postupu byla odkázána na pomoc soudu, který by ji měl formou poučení vést k tomu, aby - jako "nepoučený laik" - pro nedostatek právních (procesních) znalostí neutrpěla újmu na svých právech, a to tím spíše, jestliže stran druhého účastníka (odpůrce, žalovaného) nevznikaly pochybnosti o tom, kdo je nositelem povinností, vyplývajících z restitučních nároků, jichž se stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy jako navrhovatelka) dovolávala. Na rozdíl od některých hmotněprávních aspektů restitučních předpisů totiž v této procesní otázce zákon (§4 odst. 1 zák. č. 367/1990 Sb., v současně platném znění) nepřináší výkladové či jiné obtíže, a proto nelze s odkazem na citovaný zákon, upravující vztah (povahu) mezi obcí a jejími částmi jako výkonnými orgány a z toho vyplývající procesní postavení (charakter) takového orgánu, vyvodit "omluvitelné nesprávné označení" odpůrce (žalovaného), případně shledávat omluvitelný omyl žalobce (v posuzované věci stěžovatelky), a to bez ohledu na to, jak takový výkonný orgán obce (Úřad městského obvodu Ostrava - Mariánské Hory a Hulváky) v době před zahájením soudního řízení vůči stěžovatelce vystupoval, resp. jaký byl (co do nemovitosti, stran níž byl restituční nárok uplatněn) stav v pozemkové evidenci; ostatně o tom, že příslušný zápis je buď zastaralý nebo nesprávný, svědčí již to, že vlastnické právo, na které se stěžovatelka odvolávala, je v něm zapsáno ve prospěch "čsl. státu - ObNV Ostrava I", tedy ve prospěch subjektu, který (jako tzv. operativní správce) ke dni zahájení řízení před obecným soudem již právně ani fakticky neexistoval.Ujasnit si povahu, rozsah nároků apod., jakož i to, vůči komu (a za jakých podmínek) je lze uplatnit, nepochybně náleží k prvořadým a prvotním povinnostem (zájmům) procesní strany, a to ještě předtím, než příslušným návrhem zahájí řízení před soudem; jde přitom nejen o dispozitivní úkony, ale současně a především o projev svobodné vůle, a jestliže si taková strana (účastník) sjedná na profesním základě právní pomoc, nese za svou volbu, ovšemže za zákonem upravených podmínek, také odpovědnost, aniž by přitom mohla jakkoli spoléhat na to, že ji soudy v průběhu řízení povedou k tomu, aby přes své odborné zastoupení napravila případná procesní pochybení; řečeno jinými slovy, souhlasím s takřka obecně přijímaným názorem, že soud není povinen poučovat právně zastoupeného účastníka, protože toto přísluší výlučně jeho zmocněnci, který za svého klienta (a jeho jménem) činí veškeré procesní úkony, a který, při samozřejmé povinnosti znát v dostatečném rozsahu právo s příslušnou judikaturou a svých znalostí plně využít ve prospěch zastupovaného, za kroky, které jeho jménem podnikne, musí nést plnou odpovědnost (k tomu sr. kupř. Winterová: Kdo a o čem v procesu poučovat in Právní praxe č. 1/95). Nad to v posuzované věci působí poněkud zvláštně, jestliže zástupce stěžovatelky, zapsaný u Advokátní komory ČR jako advokát, byť jménem své klientky, vytýká obecným soudům, že jí (ve skutečnosti tedy jemu) neudělily poučení o procesní otázce, na niž bylo lze najít odpověď nahlédnutím do zákona (zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), případně do statutu příslušné obce (města Ostravy); vyžadovaná ingerence soudu do vztahu advokáta s klientem je ve skutečnosti na jedné straně doznívajícím výrazem znevažování významu advokátní profese (tak typické pro minulý totalitní režim), na druhé straně pak nedoceněním odpovědnosti za výkon povolání; v obou případech však ve svých důsledcích směřuje proti posílení odpovědnosti sporných stran za vlastní procesní kroky (postup), které ve sporném řízení zvolí a pokouší se - zcela v rozporu se záměry současné společnosti a konec konců i s duchem Ústavy republiky - přinavrátit soudy do jejich minulé "pečovatelské" role jako výrazu stejné role třídně zaměřeného (a zaostřeného) totalitního státu.Jestliže lze bezvýhradně souhlasit s odůvodněním většinového stanoviska, dle něhož "stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v řízení podle zákona (sc. v posuzované věci dle zákona č. 87/1991 Sb.) a v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech má býti alespoň částečně kompenzována", neznamená to ještě, alespoň podle mého přesvědčení, že by se extenzivním výkladem procesních norem měla znovu otevírat cesta k soudním, tj. k státně mocenským zásahům do dispozičních práv účastníka soudního řízení a do jeho autonomního postavení; obdobně nelze bez výhrad přijmout ani vznikající teorii "individuální spravedlnosti", pokud by se jí mělo rozumět něco víc než posouzení individuálních právních vztahů, které jsou předmětem samotného soudního řízení a v konečném důsledku i rozhodnutí soudu; jakýkoli jiný výklad šel by již nad rámec procesních oprávnění (povinností) soudu a dotýkal by se již ústavně přikázané jeho nestrannosti, jíž je soud při výkonu spravedlnosti zavázán úzkostlivě dbát; ostatně odkaz odůvodnění většinového názoru na nález Ústavního soudu ČSFR (I. ÚS 597/92) nejeví se mi v této věci případný, mimo jiné též proto, že tento nález, řešiv v té době nejasnou a i v literatuře spornou otázku postupu při uplatnění nároku na vydání věci po učiněné výzvě, případně vyloživ dobu vzniku majetkové křivdy (ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.), nevyčlenil tzv. restituční agendu k zvláštnímu posuzování jdoucímu již nad rámec procesních povinností (oprávnění) obecných soudů; tím ovšem nemá být řečeno, jak se rozumí samo sebou, že tato agenda pro svou zvláštní, obecně uznávanou povahu, by neměla být soudy projednávána citlivě a s obecně lidským porozuměním. Tento aspekt nedotýká se však procesní stránky projednávané věci, ale je (měl by být) součástí etiky soudcovského povolání.Většinový názor přiklání se ke stanoviskům, která Ústavní soud ČR zaujal (v senátním rozhodování) již dříve (sr. kupř. II. ÚS 79/94 a IV. ÚS 6/95); tato stanoviska (rozumí se v rovině obecného soudnictví) však nejsou bez problémů a již proto nelze o nich v současné době říci, že by je bylo lze přijímat bez výhrad.Jak v současné judikatuře obecných soudů (ústavní stížností napadená rozhodnutí Okresního a Krajského soudu v Ostravě jsou toho příkladem), tak i v literatuře lze se setkat s názory odlišnými, aniž by pro ně nebylo dostatek přijatelných a dostatečně podložených důvodů. Protože jde o názory - zejména v literatuře obecně přístupné - postačí na ně odkázat a jen souhrnem poznamenat, že podle nich je poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 al. 2 o. s. ř. k ustanovení §5 o. s. ř. ve vztahu speciality (což již samo o sobě vylučuje, aby podle tohoto ustanovení byly odstraňovány nedostatky spočívající v tom, že v návrhu na zahájení řízení byl jako účastník řízení označen ten, kdo nemá způsobilost takovým účastníkem být - kupř. Bureš, Drápal: Co se změnilo na poučovací povinnosti soudu v občanském soudním řízení in Právní praxe č. 9/94), případně, že pro nebezpečí porušení zásad o rovném postavení účastníků v řízení nelze poskytnout poučení o tom, zda žalovaný (odpůrce) je ve věci pasivně legitimován (dtto: Občanský soudní řád - komentář), nebo že za vadu podání (návrhu, žaloby) nelze pokládat správně označeného účastníka, který však ve skutečnosti způsobilost být účastníkem řízení nemá.Z těchto názorů tudíž vyplývá, že vady, na které míří ustanovení citovaného zákona, jsou vadami vysloveně formálními (neúplná, neurčitá nebo nesrozumitelná narace návrhu, nedostatečné označení účastníků řízení neumožňující jejich přesnou identifikaci, neuvedení místa bydliště, místa podnikání nebo sídla, nesrozumitelnost petitu nebo jeho rozpornost s narací návrhu apod.), nikoli však takovými, které, ač formálně správné a úplné, zasahují již do procesních podmínek řízení (účastníka).Současný stav v uvažovaném problému, jakož i co do chápání a výkladu poučovací povinnosti soudů vůbec, vykazuje tudíž nejednotnost nejen v nauce, ale i v judikatuře obecných soudů; to je sice stav přirozeně nežádoucí, nicméně dbát o jeho nápravu je věcí především obecných soudů samotných (§§16, 28, 29 zákona č. 335/1991 Sb., v současně platném znění), a to tím spíše, jestliže ani jednomu z protichůdných názorů nelze ve smyslu "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) vytýkat nesoulad s ústavním pořádkem republiky; nesouhlasím proto v této věci s výrokem nálezu (§22 zákona č. 182/1993 Sb.), přijatým většinovým názorem, stejně jako s jeho odůvodněním, dle něhož - mimo jiné - ústavní stížností napadené rozhodnutí obecných soudů jsou projevem "nevstřícného, formalistického přístupu soudu, který hrozí případnou další křivdou".Shrnuto: Od zástupců zapsaných v profesních komorách (advokátů, notářů, komerčních právníků) lze důvodně očekávat kvalifikovanou právní pomoc, kterou svým klientům poskytují, a protože volba procesního (a jiného) postupu, který takto zastoupený účastník řízení před soudem zvolí, je výlučně otázkou vnitřního vztahu mezi ním a zvoleným zástupcem, nesvědčí soudům povinnost takto zastoupeného účastníka poučovat o jeho procesních právech a povinnostech (§§5, 33 odst. 1 aj. o. s. ř.).Za volbu zástupce, kterého si účastník řízení zvolí, nese odpovědnost výlučně on sám, a proto soudům nesvědčí povinnost jej jakkoli ve zvoleném postupu (nejen v úzce procesním smyslu) korigovat; za výkon svého povolání a v něm poskytnutou právní pomoc zástupce zastoupenému nejen lege artis plně odpovídá a není proto na místě, aby soudy do vztahu mezi zástupcem a zastoupeným jakkoli vstupovaly.Není zpravidla věcí ústavního soudnictví, aby sjednocovalo judikaturu obecných soudů; ingrence Ústavního soudu do zmíněného sjednocovacího procesu je tedy možná jen tehdy, jestliže se sjednocovaná stanoviska nebo jen některé z nich dotýkají ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, případně jiných ústavně právních aspektů nikoli, však tam, kde až do té doby rozporná stanoviska obecných soudů - posuzováno ústavně právními hledisky - nevykazují závady.Bylo by proto, podle mého názoru, dostatek důvodů k tomu, aby ústavní stížnost, jestliže nebyla před jejím meritorním projednáním odmítnuta (§43 odst. 1 litera c) zákona č. 182/1993 Sb.) byla zamítnuta; protože však není možné ztrácet ze zřetele předchozí obdobné nálezy jiného senátu Ústavního soudu (kupř. ve věcech II. ÚS 79/94 a IV. ÚS 6/95) a konec konců též pro povahu posuzovaného problému, bylo podle mého přesvědčení na místě vyvolat k němu stanovisko pléna Ústavního soudu (§23 al. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).V Brně dne 29. června 1995JUDr. Vlastimil Ševčíksoudce Ústavního soudu ČR