ECLI:CZ:US:1995:3.US.99.95
sp. zn. III. ÚS 99/95
Usnesení
III. ÚS 99/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Z.H., zastoupeného advokátem JUDr. J.N., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 12.5.1995 ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 6.2.1995, sp. zn. 3 T 104/93, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.3.1995, sp. zn. 3 To 191/95.
Zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Krajský soud potom shora uvedeným usnesením zamítl
odvolání, které ve věci podal navrhovatel. Ten však v souvislosti s citovaným rozhodnutím napadá vlastně rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 590/94, ze dne 28.12.1994. Tomuto rozhodnutí předcházel rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 T 104/93, ze dne 19.5.1994, kterým byl navrhovatel jako
- 2 - III. ÚS 99/95
obžalovaný pro výše uvedený trestný čin obžaloby zproštěn, a to podle §226 písm. a) trestního řádu, tedy s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obžalovaný stíhán. Na základě odvolání Okresního státního zástupce v H., potom ve věci jednal Krajský soud v Českých Budějovicích a usnesením, čj. 3 To 590/94-82, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tak se také shora uvedenými rozhodnutími stalo s tím, že Okresní soud v Jindřichově Hradci uznal obžalovaného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a následné odvolání obžalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením, čj. 3 To 191/95-98, dne 22.3.1995 zamítl.
V uvedeném postupu, a to především v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí po zrušení zprošťujícího rozsudku, spatřuje navrhovatel porušení svých základních práv daných čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, kterážto ustanovení hovoří o tom, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů, a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a dále o jeho právu na obhajobu. Má za to, že uvedeným postupem došlo i k narušení principu nezávislosti a nestrannosti soudů a došlo tak k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu). V souvislosti s naznačeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích má tedy za to, že v důsledku hodnocení důkazů krajským soudem (rozdílného od původního rozhodnutí okresního soudu) bylo znemožněno okresnímu soudu v dalším řízení rozhodovat dle své úvahy, když mu vlastně krajský soud přikázal, jak má ve věci rozhodnout.
3 - III. ÚS 99/95
Ústavní soud při svém rozhodování vycházel ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 3 T 104/93 (včetně uvedených rozhodnutí ve spise obsažených). Vyžádal si rovněž vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k podané ústavní stížnosti. Z uvedeného spisu je zřejmé, že krajský soud rozhodl dne 19.5.1995 jak již uvedeno v neveřejném zasedání a rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil (tedy pro vady v rozsudku, zejména pro nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění nebo proto, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí). Tento postup byl oprávněn volit a činil tak v souladu s ustanovením §263 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Z obsáhlého spisového materiálu potom dospěl k závěru, že vznikají pochybnosti o správnosti skutkových závěrů okresního soudu, které učinil na základě hodnocení důkazů, jež se v určitých částech nejeví logické a přesvědčivé, to vše v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu. Takto dospěl po přezkoumání věci k závěru, že okresní soud se odpovídajícím způsobem nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, pro posouzení věrohodnosti některých důkazů, o které své závěry opřel. V další části odůvodnění potom krajský soud odpovídajícím a konkrétním způsobem své pochybnosti vyložil. Závěrem svého rozhodnutí neuložil doplnění důkazního materiálu (byť tuto možnost nevyloučil), ale uvedl, že okresní soud se musí vypořádat s hodnocením provedených důkazů plně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, tedy hodnotit všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, nepřehlížet při posuzování věrohodnosti výpovědí obou aktérů incidentu i celou řadu nepřímých důkazů, z nichž je zapotřebí vyvodit rovněž patřičné závěry, které mohou napomoci objasnění rozporů mezi důkazy přímými.
Na tomto místě je třeba připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, když není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem
- 4 - III. ÚS 99/95
jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů plyne též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Takto i když odvolací soud sám nevykoná žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy vykonané před soudem prvního stupně, může dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnosti o své správnosti. Odvolací soud může v takovém případě vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností apod.), jistě však není oprávněn dávat mu závazné pokyny k jakým závěrům má dojít při hodnocení jednotlivých důkazů, ani na to, jaká celková zjištění má učinit. Jinými slovy vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu spočívá v tom, že skutkový stav věci vykazuje znaky konkrétního trestného činu. Jestli není skutkový stav ve věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že je tomu tak proto, že okresní soud nehodnotil správně důkazy ve věci vykonané, může odvolací soud upozornit soud prvního stupně, ve kterých směrech má být jednání doplněno, a nebo čím je potřebné se znovu zaobírat, nesmí však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny. Tyto skutečnosti pak krajský soud ve svém rozhodnutí respektoval a nelze tedy dovodit, že porušil stěžovatelem citovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod. Nic na tom nemění ani skutečnost, že okresní soud v dalším řízení rozhodl odlišně od prvotního projednávání věci, když zřejmě a bezpochybně postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, a v trestním řízení hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a nelze v žádném směru tedy dovodit, že by byl v naznačených směrech "ovlivněn" ve svůj neprospěch zmíněným rozhodnutím krajského soudu.
- 5 - III. ÚS 99/95
S ohledem na uvedené nelze tedy výhrady stěžovatele mít za důvodné, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 1995
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu