ECLI:CZ:US:1995:4.US.105.94
sp. zn. IV. ÚS 105/94
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti navrhovatele M. J. směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 33 Ca 20/94, ze dne 31. 3. 1994, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 33 Ca 20/94, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 19. 7. 1994 ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 33 Ca 20/94, ze dne 31. 3. 1994, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 12. 1993, čj. PÚ 325-II/91.
Rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy bylo vydáno v řízení podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen zákon o půdě), zahájeném k návrhu navrhovatele, který podáním ze dne 7. 10. 1991 uplatnil restituční nárok na přidělení náhradních pozemků za pozemky, na kterých po jejich přechodu do vlastnictví státu v roce 1960 byly zřízeny stavby, resp. k nim bylo zřízeno právo osobního užívání. Vydání tohoto rozhodnutí předcházelo rozhodnutí téhož orgánu ze dne 26. 4. 1993, jímž tento úřad původně vyslovil svou věcnou nepříslušnost k rozhodnutí v dané věci s odůvodněním, že k přechodu pozemků, které jsou předmětem sporu, na stát došlo dvěma rozhodnutími finančního odboru ONV Praha 4 ze dne 14. a 19.
dubna 1960, a to podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a proto se na daný případ vztahuje zákon č. 403/1990 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opravný prostředek s odůvodněním, že s ohledem na skutečnost, že předmětné pozemky měly před přechodem na stát charakter pozemků zemědělských, je dána věcná působnost zákona o půdě přesto, že k jejich přechodu došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. O tomto opravném prostředku rozhodovalo jako odvolací orgán Ministerstvo zemědělství, ústřední pozemkový úřad, v Praze, které svým
rozhodnutím ze dne 23. 9. 1993 rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy zrušilo a věc vrátilo k novému projednání a rozhodnutí poté, co bylo zjištěno ze spisového materiálu, že nemovitosti, které jsou předmětem restituce, jsou pozemky zemědělskými a jedná se tedy o půdu ve smyslu ustanovení §1 zákona o půdě. Ministerstvo zemědělství - ústřední pozemkový úřad, ve svém zrušujícím rozhodnutí dále uvedlo, že po přešetření navrhovatelem předložených dokladů je zřejmé, že dotyčné pozemky - ačkoliv zemědělské - byly převedeny na čs. stát - Zahradnictví,
podnik hlavního města Prahy, dvěma rozhodnutími finančního odboru rady ONV v Praze podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních, týkajících se věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, ač je z účelu citovaného vládního nařízení zřejmé, že takto převedeny být neměly a v návaznosti na to pak vyslovilo názor, že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu (§6 odst. 1 písmeno p) zákona o půdě). Tím došlo k porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, jmenovitě článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv, v němž je uvedeno, že
nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku a byl tak naplněn jeden z restitučních důvodů, uvedených v §6 odst. l písmeno r) zákona o půdě, přičemž je třeba přihlédnout i k tomu, že poslední novelou zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., byly rozšířeny i důvody k vydání nemovitostí stanovené v §6 odst. l písmene o) o zestátnění, vykonaném v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, přičemž v daném případě je splněn i další restituční požadavek, tj., že zestátnění bylo vykonáno bez vyplacení náhrady. Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy
pak ve věci dále jednal a vydal dne 21. 12. 1993 podle §9 odst. 4 zákona o půdě již shora citované rozhodnutí, jímž určil, že pozemky parcela č. 268/1 a 269/1, k.ú. K., se navrhovateli nevydávají. Za rozhodující považoval uvedený úřad to, že v daném případě k přechodu předmětných pozemků na stát došlo na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., a proto je třeba na daný případ uplatnit speciální právní úpravu, kterou představuje zákon č. 403/1990 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opět opravný prostředek, o kterém pak, jako odvolací orgán (§9 odst.
6 zákona o půdě), rozhodl bez jednání Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze k námitkám vzneseným navrhovatelem v jeho opravném prostředku uvedl, že se v prvé řadě zabýval otázkou vázanosti pozemkového úřadu právním názorem Ústředního pozemkového úřadu ministerstva zemědělství, vysloveným v jeho zrušujícím rozhodnutí, a to se závěrem, že vázanost orgánů nižšího stupně právním názorem orgánu vyššího stupně, vysloveném v rozhodnutí o odvolání ve správním řízení, zakotvenou v ustanovení §59 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, nelze chápat jako vázanost ničím neomezenou, vztahující se ke všem právním názorům vysloveným v rozhodnutí vyššího správního orgánu, jako orgánu odvolacího. Je
třeba přihlédnout i k tomu, v jakých otázkách je odvolací orgán oprávněn závazný právní názor zaujímat, tedy k tomu, že závazný je pouze právní názor, který má přímý vztah k výroku napadeného rozhodnutí, jehož přezkoumání je v pravomoci tohoto odvolacího orgánu. Při posuzování věci samé, tj. restitučního nároku navrhovatele, dospěl pak soud k závěru, že ke zmírnění následků majetkových křivd, způsobených fyzickým i soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., byl vydán zákon č. 403/1990 Sb., který stanovil
bližší podmínky, za kterých lze takový nárok uplatňovat s tím, že uvedený zákon platí na zmírnění těchto majetkových křivd bez výjimky, ať již šlo o věci movité či nemovité, resp. zemědělské či nezemědělské. Jako důvod pro vydání zde postačilo již to, že k odnětí došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., aniž by k tomu muselo přistoupit zjišťování dalších okolností. Zákon č. 403/1990 Sb. dopadl tedy i na nemovitosti, které měly charakter zemědělského majetku, neboť v žádném ustanovení ze své působnosti zemědělský majetek nevylučuje (na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb.,
který v §1 odst. 4 výslovně stanoví, že jej nelze použít na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy). Uvedl dále, že vzhledem k tomu, že restituce majetku je nutno považovat za opatření, která lze uskutečnit pouze na základě zákonů, které restituci upravují a za podmínek v nich uvedených, je nutno, aby restituční nároky byly uplatňovány podle toho zákona, který na ně dopadá. Bylo by v rozporu s požadavkem právní jistoty, aby tentýž nárok mohl být přiznán podle dvou (nebo i více) restitučních zákonů, které se liší v podmínkách a okolnostech, neboť by to ve
svých důsledcích mohlo vést k souběhu nároků různých oprávněných osob (podle různých zákonů) nebo k novému rozhodování o vydání věci, na jejíž vydání již podle příslušných ustanovení zákona zanikl nárok. Soud se tedy ztotožnil ve věci samé s právním názorem vysloveným pozemkovým úřadem v jeho rozhodnutí vydaném podle §9 odst. 4 zákona o půdě, že nárok, který měl a mohl být uplatňován podle zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, již nelze uplatňovat podle zákona o půdě, a to bez ohledu na to, zda jde či nejde o majetek zemědělský nebo zda jeho odnětí podle vládního nařízení č. 15/1959 bylo v rozporu s tehdejšími předpisy.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze směřuje ústavní stížnost navrhovatele, v jejíchž důvodech navrhovatel napadenému rozsudku, jakož i rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, jehož zrušení dodatečně u jednání Ústavního soudu rovněž navrhl, vytýká, že nevyhověly jeho restitučnímu nároku, uplatněnému podle zákona o půdě, navzdory tomu, že předmětné pozemky měly v době odnětí čs. státem charakter zemědělských pozemků, na kterých byla provozována zemědělská výroba, dále to, že pozemkový úřad rozhodl v rozporu s právním stanoviskem vysloveným Ministerstvem zemědělství, ústředním pozemkovým úřadem, čímž porušil §59 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., přitom ani v případě správnosti názoru, dle kterého by se měl nárok navrhovatele řídit zákonem č. 403/1990 Sb., nemělo být rozhodnutí pozemkového úřadu soudem potvrzeno, neboť v takovém případě nebyl Magistrát hlavního města Prahy - pozemkový úřad, k rozhodování o nároku navrhovatele věcně příslušný. Navrhovatel dále zdůrazňuje, že předmětem jeho restitučního nároku byly pozemky parcela č. 268/1 - role a 269/1 - role a jednalo se tudíž o pozemky zemědělského charakteru, na nichž byla v době odnětí čs. státem provozována zemědělská výroba, takže zcela splňovaly podmínky §1 odst. 1 zákona o půdě, spadaly do výlučné působnosti tohoto zákona, který má ve vztahu k zemědělskému majetku,
uvedenému v citovaném ustanovení, charakter lex specialis vůči ostatním restitučním zákonům i občanskému zákoníku, tudíž i k zákonu č. 403/1990 Sb. Dále navrhovatel poukazuje na to, že v případě předmětných pozemků nebyl dán právní důvod k jejich odnětí podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., s ohledem na to, že oba pozemky v době jejich odnětí obhospodařovalo a užívalo Z., podnik hlavního města Prahy, obdělávání půdy bylo tedy zajištěno ve smyslu vládního nařízení č. 50/1955 Sb., a k odnětí tudíž došlo v rozporu s ustanovením §2 odst. 2 vládního nařízení č. 15/1959
Sb., nehledě k tomu, že nebyl splněn ani předpoklad vzniku nájemního vztahu před 25. 3. 1959 (§2 odst. 1 citovaného vládního nařízení), neboť smlouva o nájmu předmětných pozemků byla uzavřena v případě pozemku parcela č. 269/1 mezi navrhovatelem a Z. dne 6. 4. 1959 a v případě druhého pozemku - parcela č. 268/1 - mezi týmž podnikem a E. J. a navrhovatelem dne 15. 4. 1959. Navíc k odnětí pozemků došlo, aniž bylo rozhodnuto o náhradě za ně (§4 odst. 3 citovaného vládního nařízení). V odůvodnění ústavní stížnosti pak navrhovatel dále dovozuje, že s ohledem na uvedené důvody přicházejí v daném případě v úvahu restituční tituly uvedené v ustanoveních §6 odst. 1 písm. p), r), o) zákona o půdě a pokud tedy Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy a Městský soud v Praze jeho restitučnímu nároku nevyhověly, bylo mu postupem uvedených orgánů odňato právo domoci se navrácení jeho vlastnictví k předmětným pozemkům, čímž došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V doplňujícím podání ze dne 5. 9. 1994 pak navrhovatel napadenému rozsudku vytýká, že se nezabýval vztahem vládního nařízení č. 15/1959 Sb. k vládnímu nařízení č. 50/1955 Sb., poukazuje na nejednotnost rozhodování soudů v obdobných věcech, což zároveň doložil předložením tří rozhodnutí soudů (Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 400/93 a 15 Ca 247/93, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Ca 23/92), v nichž soudy zaujaly opačný právní názor než ten, který vyslovil soud v rozhodnutí napadeném ústavní stížností a v této souvislosti pak navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud učinil potřebná opatření k nastolení právní jistoty formou jednoznačného stanoviska k této otázce včetně zevrubného výkladu v rámci nálezu, učiněného v této věci a publikovaného ve Sbírce zákonů ČR. Současně také předložil stanovisko Ministerstva zemědělství, vodního a lesního hospodářství ČSSR, publikované ve Věstníku MZVLH č. 5/1964, ze dne 27. 1. 1964, označeného jako výklad vládního nařízení č. 15/1959
Sb. ve vztahu k vládnímu nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, ze kterého plyne, že tímto výkladem reagoval uvedený orgán na tehdejší praxi finančních odborů národních výborů, která vycházela z názoru, že zemědělský majetek lze převést do ocialistického vlastnictví podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. v případech, kdy platnost opatření provedených podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. a podle dříve platného zákona č. 55/1947 Sb. skončila před 25. 3. 1959, avšak zemědělský majetek zůstal i nadále v užívání organizace
socialistického sektoru. Uvedená otázka byla projednávána tehdejší generální prokuraturou za účasti resortu MZVLH a ministerstva financí, přičemž za správný byl uznán výklad, že ve zmíněných případech na věci užívané na základě vládního nařízení č. 50/1955 Sb. nelze použít vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Konečně pak navrhovatel ve svém posledním podání poukázal na to, že v průběhu správního řízení, vedeného Pozemkovým úřadem Magistrátu hlavního města Prahy, došlo opakovaně k porušení §49 zákona č. 71/1967 Sb. tím, že nebyly dodrženy zákonem stanovené lhůty k projednání,
přičemž o důvodech jejich nedodržení nebyl informován a dále pak na to, že při projednávání věci před soudem mu nebylo umožněno slyšení, neboť k jednání nebyl přizván ani on, ani jeho právní zástupce. Protože soud v jeho případě rozhodoval odlišně než jiné soudy ve stejných případech, omnívá se, že jednání nemělo proběhnout bez jeho přítomnosti a bez přítomnosti právního zástupce, i když to §250 f občanského soudního řádu umožňuje a na základě uvedených důvodů má za to, že při projednávání případu došlo i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
a čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv.
Ze spisu Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, jakož i ze spisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, sp. zn. 24897/94, pak dále Ústavní soud zjistil, že navrhovatel nárok na vydání předmětných pozemků, resp. žádost o peněžitou náhradu za ně, uplatnil v zákonné lhůtě i podle zákona č. 403/1990 Sb. u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, podáním ze dne 8. 10. 1991 však požádal o pozastavení řízení ve věci poskytnutí peněžní náhrady za odňaté pozemky podle zákona č. 403/1990 Sb., a to s ohledem na uplatnění
restitučního nároku na náhradní pozemky podle zákona o půdě. O jeho nároku, uplatněném podle zákona č. 403/1990 Sb., zatím nebylo rozhodnuto.
Účastník řízení Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že je toho názoru, že bylo-li možné se domáhat restituce majetku podle restitučního předpisu, který speciálně dopadal na určitý způsob pozbytí majetku ( a tímto předpisem byl zákon č. 403/1990 Sb., který se podle výslovného znění §1 vztahoval na majetkové křivdy způsobené odnětím vlastnického práva podle vládního nařízení č.15/1959 Sb.), nelze se restituce domáhat podle jiného právní předpisu - v tomto případě podle zákona o půdě. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění svého rozsudku, a to i pokud jde o otázku vázanosti pozemkového úřadu rozhodnutím nadřízeného správního orgánu. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, s nímž Ústavní soud jednal jako s vedlejším účastníkem, s ohledem na to, že v řízení před Městským soudem v Praze měl tento úřad postavení účastníka řízení (§76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), navrhl rovněž zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník řízení SBD P. se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil. Zbývající účastníci předchozích řízení se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdali.
Poté, co Ústavní soud neshledal důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti (§43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), bylo jeho úkolem zjistit, zda napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod navrhovatele. Navrhovatel sám mimo jiné namítl porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zařazeného v hlavě páté, upravující právo na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud se proto věcí zabýval nejprve z hlediska dodržení práva na soudní ochranu.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Podle odst. 2 tohoto článku, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Městský soud v Praze, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, vycházel ze závěru, že v dané věci šlo jen o posouzení právní otázky, a proto o opravném prostředku navrhovatele rozhodl bez jednání s odvoláním na ustanovení §250 f občanského soudního řádu. Toto zákonné ustanovení prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti soudního jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti, a proto je třeba, právě z tohoto důvodu, podmínky pro jeho použití vykládat přísně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudy jde, pokud jde o soudní řízení, o řízení jednostupňové. Přistoupit k jeho použití lze proto pouze v případech, že jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené. Podle názoru Ústavního soudu nestačí k aplikaci uvedeného ustanovení sama skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna především také základní podmínka v uvedeném ustanovení uvedená, a to, že jde o případ jednoduchý. Za takový případ však posuzovanou věc považovat nelze, s přihlédnutím k tomu, že v dané věci šlo v podstatě o posouzení hranic věcné působnosti mezi zákonem č. 403/1990 Sb. a zákonem o půdě
v případech, kdy v minulosti došlo uplatněním vládního nařízení č. 15/1959 Sb. ke ztrátě zemědělského majetku, nehledě již k navrhovatelem doložené nejednotnosti soudní praxe v obdobných případech. Je proto třeba přisvědčit názoru navrhovatele, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §250 f občanského soudního řádu, a proto postupem soudu, který vydal své rozhodnutí bez jednání, došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Již z tohoto důvodu navrhovateli nebyla poskytnuta dostatečná ochrana jeho právům.
Skutečnost, že navrhovatel, jak plyne ze spisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, uplatnil restituční nárok jak podle zákona č. 403/1990 Sb., tak i později podle zákona o půdě, nelze vykládat k jeho tíži. Naopak tento jeho postup ve spojení s navrhovatelem doloženou rozdílnou aplikační praxí obecných soudů v obdobných případech v tak zásadní otázce jako je určení hranic mezi věcnou působností dvou restitučních zákonů, majících za cíl zmírnit majetkové křivdy způsobené v minulosti, signalizuje nedostatečné naplňování principu právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Bylo proto třeba, aby se Ústavní soud - právě pro posouzení eventuálního porušení práva na soudní ochranu - sám obecně (aniž by však posuzoval otázku, zda v daném případě byl majetek, který je předmětem restitučního řízení, v době ztráty vlastnictví v roce 1960 skutečně v užívání socialistické organizace na základě právního poměru vzniklého podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. a dobu vzniku takového právního poměru, když důkazy v tomto směru navrhovatelem předložené zatím v předchozím soudním řízení hodnoceny nebyly) posouzením hranic věcné působnosti mezi oběma uvedenými restitučními zákony, tj. zákonem č. 403/1990 a zákonem o půdě v případech, kdy v minulosti došlo ke ztrátě zemědělského majetku uplatněním vládního nařízení č. 15/1959 Sb., zabýval. Bylo tedy třeba posoudit, zda ztráta zemědělského majetku na základě v minulosti uplatněného režimu vládního nařízení č. 15/1959 Sb. představuje absolutní vyloučení nápravy těchto majetkových křivd z věcné působnosti zákona o půdě, či nikoliv.
Z obsahu §1 zákona č. 403/1990 Sb., který upravuje předmět úpravy tohoto zákona, lze dovodit, že se vztahuje mimo jiné na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.
Z vlastního vládního nařízení č. 15/1959 Sb. však vyplývá, že se vztahovalo na věci, které byly ve vlastnictví fyzických osob a byly zcela nebo převážně užívány organizacemi socialistického sektoru k plnění jejich úkolů, a to na základě nájemního nebo jiného právního vztahu, vzniklého před účinností tohoto vládního nařízení (§2 odst. 1). Podle §2 odst. 2 se toto vládní nařízení nevztahovalo na věci užívané na základě právních poměrů vzniklých podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, a na věci užívané jednotnými zemědělskými družstvy na základě právních poměrů, vzniklých podle předpisů upravujících vztahy mezi těmito družstvy a jejich členy. Proto u případů zemědělského majetku, kdy byl režim tohoto vládního nařízení uplatněn, ač to bylo podle jeho §2 vyloučeno, nelze podle názoru Ústavního soudu vyloučit postup podle zákona o půdě. Nasvědčuje tomu ostatně i znění ustanovení §28 b uvedeného zákona, z něhož lze dovodit, že zákonodárce sám předpokládal, že v režimu tohoto zákona bude řešena i náprava těch křivd, k nimž v minulosti u zemědělského majetku došlo za použití vládního nařízení č. 15/1959 Sb.
Ústavní soud se tedy v zásadě ztotožňuje s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci, sp. zn. 29 Ca 125/92, ze dne 28. 5. 1993, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech správních pod č. 35, Správní právo č. 3/94, podle něhož "ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. nelze ještě dovodit, že jejich vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze zákona č. 403/1990 Sb. a že je vyloučeno použití zákona o půdě."
Jiný výklad by totiž, podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na odlišné řešení právních nároků plynoucích z majetkových křivd oběma zmíněnými restitučními zákony, kdy podle zákona č. 403/1990 Sb. je možno za pozemky, které nelze vydat, poskytnout pouze finanční náhradu, na rozdíl od výhodnějšího řešení přijatého zákonem o půdě, podle něhož je možno poskytnout i náhradní pozemky, v podstatě vedl k znevýhodnění těch původních vlastníků zemědělské půdy, u nichž k odnětí vlastnického práva, ač se tak stát nemělo, došlo za použití vládního nařízení č. 15/1959 Sb.
- v rozporu s tímto předpisem a ve svých důsledcích by tedy vedl ve zmíněných případech svým způsobem k "znásobení" v minulosti spáchané křivdy. Ústavní soud tedy zastává názor, že v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v §1 odst. 1 zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na vládní nařízení č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, byť v jeho ustanovení §6 není výslovně vládní nařízení č. 15/1959 Sb.
uvedeno. V této souvislosti je třeba také poukázat na to, že zákon o půdě, který byl vydán jako poslední z řady restitučních předpisů, neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona (tak jak to učinil zákonodárce v ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění). S ohledem na uvedené důvody je proto třeba, právě s přihlédnutím k principu právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jakož i k povinnosti obecných soudů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, přisvědčit navrhovateli v tom, že dosavadním způsobem v řízeních, jejichž výsledkem je rozsudek napadený ústavní stížností, nebyla jeho právům poskytnuta dostatečná ochrana. Z uvedených důvodů bylo proto ústavní stížnosti navrhovatele vyhověno a rozsudek Městského soudu v Praze zrušen (§82 zákona č.182/1993 Sb.). V závěru jednání před Ústavním soudem vznesenému návrhu na zrušení rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy vyhověno nebylo, s ohledem na to,
že tento orgán měl po celou dobu řízení před Ústavním soudem postavení vedlejšího účastníka. Pro úplnost je třeba dodat, že nelze přisvědčit názoru navrhovatele, že Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy porušil ustanovení §59 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., když v tomto směru, pokud jde o otázku vázanosti pozemkového úřadu právním názorem, vysloveným v rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, Ústavní soud sdílí závěry Městského soudu v Praze, uvedené v jeho rozhodnutí. I když pak tento úřad nedodržel lhůty uvedené v ustanovení §49 zákona č. 71/1967 Sb.,
nešlo v daném případě o průtahy takového rozsahu, že by z nich bylo možno dovodit zásah do práv chráněných čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně pak k navrhovatelem tvrzenému porušení čl. 11 Listiny je třeba odkázat na názor Ústavního soudu, vyslovený v nálezu, publikovaném pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek I, podle kterého uvedeným článkem Listiny je chráněno zpravidla vlastnictví již existující, nikoliv tedy tvrzený nárok na ně.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 15. května 1995