infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.10.1995, sp. zn. IV. ÚS 109/94 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 65/4 SbNU 143 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.109.94

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Vymezení okruhu oprávněných osob podle zákona o půdě

Právní věta V režimu zákona o půdě je právně relevantní pro status oprávněné osoby skutečnost, že se tato osoba v původním řízení o vypořádání dědictví po původním vlastníkovi majetku, spadajícího co do povahy a co do způsobu jeho nabytí státem do věcné působnosti zákona o půdě, úspěšně dovolala jako neopomenutelný dědic částečné neplatnosti závěti a v důsledku toho spolu s dědicem závětním po původním vlastníkovi dědila v rozsahu odpovídajícím jeho zákonnému podílu.

ECLI:CZ:US:1995:4.US.109.94
sp. zn. IV. ÚS 109/94 Nález Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele F. K. a po jeho smrti v průběhu řízení jeho právní nástupkyně A. K., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca 142/94, ze dne 29. 4. 1994, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca 142/94, ze dne 29. 9. 1994, se z r u š u j e. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel dne 27. 7. 1994 ústavní stížnost, jíž se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 1994, sp. zn. 19 Ca 142/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Chrudimi ze dne 24. 1. 1994, čj. 85/94, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí st. p. 88/1 s domem čp. 32 a hospodářskou usedlostí a pozemkových parcel č.k. 135/1, 827, 901, 902, 905/1, 905/2,993, 1004, 1010, 974, 872, 875, 909/2 v k.ú. K. a zároveň bylo tímtéž rozhodnutím rozhodnuto tak, že vlastníkem vedených nemovitostí je F.K. Podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda stěžovatel jako dědic, který se v řízení o dědictví po původní vlastnici předmětného majetku úspěšně dovolal relativní částečné neplatnosti závěti, splňuje zákonné znaky oprávněné osoby vymezené v §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen zákon o půdě). Stěžovatel uplatnil dne 8. 11. 1991 u věcně a místně příslušného pozemkového úřadu restituční nároky k zemědělskému majetku, a to podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, v rozsahu, v němž se úspěšně dovolal relativní částečné neplatnosti závěti, o níž zároveň opírá restituční nároky závětní dědic po původní vlastnici (její vnuk - F. K.), která veškerý svůj majetek odkázala jemu. Částečné neplatnosti závěti se úspěšně dovolal stěžovatel (syn zůstavitelky - původní vlastnice majetku, který je předmětem restituce) a na základě toho pak došlo v řízení o dědictví k uzavření dohody o vypořádání dědictví mezi závětním dědicem a neopomenutelným dědicem v poměru - závětní dědic id. 13/16, neopomenutelný dědic id. 3/16). Rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi - pozemkového úřadu, čj. 85/94, ze dne 24. 1. 1994, bylo vydáno v řízení podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Z ústavní stížnosti a spisového materiálu, vyžádaného Ústavním soudem, bylo zjištěno, že v dané věci bylo Okresním úřadem v Chrudimi - pozemkovým úřadem, rozhodováno již v roce 1993, kdy bylo rovněž podle §9 odst. 4 zákona o půdě vydáno tímto pozemkovým úřadem rozhodnutí, čj. 831/93, ze dne 29. 5. 1993, jímž byl naopak stěžovatel uznán vlastníkem id. 3/32 výše označeného nemovitého majetku. Při tomto rozhodování vycházel pozemkový úřad z toho, že podílový dědic ze závěti má nárok na 13/16 podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě a vzhledem k tomu, že uplatnil nárok i na zákonný podíl, má nárok společně se zákonným dědicem (který se úspěšně dovolal částečné neplatnosti závěti) na id. 1/2 z 3/16. Zákonný podíl se podle názoru pozemkového úřadu rozděluje rovným dílem mezi oprávněné osoby, které jsou podřaditelné pod §4 odst. k písm. c) zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí byl stěžovatelem podán opravný prostředek, jímž se domáhal přiznání vlastnických práv ve větším rozsahu (k celým id. 3/16, jež odpovídají jeho dědickému podílu), než jak určoval výrok citovaného rozhodnutí. V rámci řízení o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí dospěl Krajský soud v Hradci Králové, v řízení bez jednání, s odvoláním na §250l ve spojení s §250f o.s.ř., k závěru, že Okresní úřad - pozemkový úřad, věc posoudil chybně z hlediska právního a rozhodnutí zrušil svým rozhodnutím, sp. zn. 13 Ca 266/93, ze dne 30. 11. 1993, a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu úřadu v Chrudimi - pozemkovému úřadu, s tím, že v dalším řízení je vázán ve smyslu §250r o.s.ř. právními názory krajského soudu, uvedenými v odůvodnění zrušovacího rozsudku. V otázce, do jaké míry se promítly výsledky řízení o projednání dědictví po původní vlastnici na stanovení rozsahu restitučního nároku, vycházel ze závěru, že konstrukcí, obsaženou v zákoně o půdě, určil zákonodárce zvláštní pořadí oprávněných osob pro případ, že původní vlastník zemřel, čímž vyloučil, že by šlo o nárok vyplývající z ustanovení občanského zákoníku o dědění. Určil-li zůstavitel - původní vlastník, určitou osobu ve své závěti dědicem veškerého majetku, kdy tato osoba po úmrtí původního vlastníka předložila závěť státnímu notářství, staví tuto osobu §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě na prvé místo. Pro nárok dalších oprávněných osob, uvedených v §4 odst. 2, pak nemá, podle názoru vysloveného v tomto rozsudku, právní význam, zda se jako neopomenutelní dědicové dovolali neplatnosti závěti zůstavitele vůči dědicům ze závěti (§40a, §479 o.z.). Dále připouští, že nelze opomenout, že v takovém případě nenabyl závětní dědic fakticky celé dědictví. Jelikož však hlavním důvodem, proč tato oprávněná osoba nemohla dědictví nabýt buď vůbec nebo do určité míry, byly skutečnosti, že bylo zůstaviteli - původnímu vlastníku - jeho vlastnictví odňato, a to za podmínek stanovených zákonem o půdě, nebo kráceno v důsledku občanskoprávní ochrany zákonného dědice a zákonodárce přitom při stanovení pořadí oprávněných osob dědickou posloupnost pomíjí a preferuje dědice ze závěti, je v duchu záměru sledovaného zákonem o půdě, aby v uvedených případech osoba, která předložila závěť, byla postavena na roveň dědici, který nabyl celé dědictví. Při následném rozhodování vycházel Okresní úřad v Chrudimi - pozemkový úřad, zcela z uvedených právních závěrů krajského soudu a stěžovatele zcela vyloučil z okruhu oprávněných osob podle zákona o půdě rozhodnutím, čj. 85/94, ze dne 24. 1. 1994. Proti tomuto rozhodnutí byl stěžovatelem podán opravný prostředek, jímž se domáhal přiznání restitučních nároků v rozsahu odpovídajícím jeho postavení jako dědice po zemřelé původní vlastnici majetku, který svojí povahou a způsobem ztráty vlastnictví spadá do věcné působnosti zákona o půdě v jeho restituční části. O tomto opravném prostředku rozhodoval opět Krajský soud v Hradci Králové. Řízení proběhlo opět s odvoláním na §250l ve spojení s §250f o.s.ř. bez nařízení jednání a tentokrát bylo rozhodnutí Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 24. 1. 1994, čj. 85/94, rozsudkem, sp. zn. 19 Ca 142/94, ze dne 29. 4. 1994, potvrzeno. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení tohoto rozsudku především s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí argumenty, které podle něj svědčí o chybnosti právních závěrů učiněných Krajským soudem v Hradci Králové, přičemž v důsledku tohoto chybného právního posouzení jeho postavení, resp. vyloučení z postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě, došlo k porušení ústavně zaručených práv. Zejména zdůrazňuje, že respektuje skutečnost, že v ust. §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě je na prvním místě jako oprávněná osoba skutečně uveden dědic ze závěti, ale to však pouze za podmínky, že nabyl celé dědictví. Poukazuje na to, že v této konstrukci se projevuje právně významný rozdíl zákona o půdě, ve srovnání s §3 odst. l písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., kde je oprávněná osoba definována jiným způsobem a kde by výklad zastávaný Krajským soudem v Hradci Králové mohl obstát. Podle citovaného ustanovení zákona o půdě je však prvé pořadí dědice ze závěti omezeno podmínkou, že nabyl celé dědictví. Stěžovatel zdůrazňuje, že takto jasné a určité ustanovení zákona nelze obcházet výkladem o smyslu a účelu zákona, jak to učinil krajský soud. Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že posloupnost, daná ustanovením §4 odst. 2 zákona o půdě, je posloupností speciální, danou tímto zákonem, která nevychází z ustanovení občanského zákoníku o dědění, avšak právě dovětek ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a počátek §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě tuto speciální posloupnost omezuje a modifikuje podle výsledků řízení dědického, nelze tedy výsledek dědického řízení přehlížet, jak to Krajský soud ve svém stanovisku a rozhodnutí činí. V této souvislosti pak také dodatečně namítl i porušení ústavních práv, zaručených čl. 36 Listiny a čl. 95 Ústavy ČR. V průběhu řízení před Ústavním soudem stěžovatel F. K. zemřel 1995. Ze zprávy Okresního soudu v Prešově ze dne 1. 8. 1995 Ústavní soud zjistil, že k dědictví po zemřelém stěžovateli byla povolána v prvé skupině pozůstalá manželka A.K., která dědictví neodmítla a vzhledem k tomu, že Ústavnímu soudu sdělila, že trvá na projednání ústavní stížnosti, kterou podal její zemřelý manžel, jednal s ní Ústavní soud v tomto řízení, za přiměřeného použití ustanovení §107 odst. 3 o.s.ř., jako s právní nástupkyní stěžovatele. Účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku s tím, že k němu nemá co dodat. Vedlejší účastník řízení Okresní úřad v Chrudimi - pozemkový úřad, Ústavnímu soudu zaslal spisový materiál, týkající se předmětné věci, rovněž bez písemného vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, u ústního jednání navrhl vyhovění ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci Oseva, semenářský statek Chrudim, a Pozemkový fond ČR se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdali. Ústavní soud se s ohledem na právní závažnost a komplikovanost otázky, kdy jsou či nejsou naplněny zákonem vymezené znaky oprávněné osoby podle zákona o půdě,u osob, které se svých restitučních nároků dovolávají na základě restituci předcházejícího složitého řízení o vypořádání dědictví po původních vlastnících, zabýval věcí v prvé řadě z hlediska dodržení práva na soudní ochranu. Krajský soud v Hradci Králové obě svá rozhodnutí ve věci vydal bez nařízení jednání, s odvoláním na §250l ve spojení s §250f o.s.ř. Toto zákonné ustanovení prolamuje sice zásadu veřejnosti a ústnosti soudního jednání a rovněž i zásadu bezprostřednosti (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny), nicméně podle již ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba podmínky pro jeho použití vykládat přísně právě v případech přezkoumávání nepravomocných rozhodnutí správních orgánů soudem. Věc, o níž bylo v dosavadních řízeních pozemkovým úřadem a krajským soudem opakovaně rozhodováno, nelze podle názoru Ústavního soudu považovat za věc jednoduchou, a tudíž je aplikace §250f ve spoj. s §250l o.s.ř. z povahy věci vyloučena. Navíc oprávněná osoba, podávající opravný prostředek jako navrhovatel,stojí v řízení o opravném prostředku proti pozemkovému úřadu, který v něm má postavení odpůrce. Je proto třeba, až na zcela opodstatněné výjimky, umožnit, aby navrhovateli a odpůrci byla dána možnost bezprostředního setkání před nezávislým soudem. Napadeným rozhodnutím tedy došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Již z tohoto důvodu navrhovateli nebyla poskytnuta dostatečná ochrana jeho právům. Námitkám stěžovatele, které se týkají právních závěrů, o něž se opírá napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, se Ústavní soud věnoval s vědomím, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a zaměřil se proto na posouzení otázky, zda uvedené závěry nemohly vést k porušení ústavně zaručených práv. V dané věci je třeba uvést, že eventuální ústavní ochranu účastníků tzv. restitučních řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob, podřaditelnou pod čl. 11 Listiny, když v tomto směru je třeba odkázat na názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu, publikovaném pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek I. To ovšem neznamená, že by i u účastníků těchto restitučních řízení nemohlo dojít k porušení jiných ústavně zaručených práv. V rámci toho kterého restitučního zákona by v úvahu mohlo přicházet především porušení principu rovnosti. Pokud totiž z čl. 1 Listiny vyplývá, že lidé jsou si rovni ve svých právech, je třeba v podmínkách restitučních řízení realizujících se podle jednotlivých restitučních předpisů vnímat tuto rovnost jako zaručení rovného přístupu všech v úvahu přicházejících oprávněných osob k nárokům, které jsou jim těmito restitučními předpisy zaručeny, a to při splnění všech podmínek, na něž ten který restituční zákon úspěch ve věci váže. Z tohoto hlediska tedy Ústavní soud v obecné rovině zkoumal, zda v režimu zákona o půdě je právně relevantní pro status oprávněné osoby skutečnost, že se tato v původním řízení o vypořádání dědictví po původním vlastníkovi majetku, spadajícího co do povahy a co do způsobu jeho nabytí státem do věcné působnosti zákona o půdě, úspěšně dovolala jako neopomenutelný dědic částečné neplatnosti závěti a v důsledku toho spolu s dědicem závětním po původním vlastníkovi dědila v rozsahu odpovídajícím jeho zákonnému podílu. V tomto směru je třeba přisvědčit stěžovateli, že platná právní úprava obsažená v zákoně č. 229/1991 Sb., je co do otázky postavení závětního dědice [§4 odst. 2 písm. a) a b) zákona o půdě] upravena odlišně od právní úpravy obsažené v zákoně č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších změn a doplnění [§3 odst. 1 písm. a)], a shodně s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění [§3 odst. 2 písm a) a b)]. Na druhé straně žádný z výše citovaných restitučních zákonů nesleduje důsledně dodatečné vytvoření vlastnických vztahů, k nimž by došlo v dědických řízeních po původních vlastnících, ale naopak, tyto restituční zákony odchylně vymezují okruh osob, jimž může být věc vydána. V restitučních řízeních jde tedy o zvláštní právní nástupnictví samostatně upravené v každém jednotlivém výše uvedeném restitučním zákoně. Současně je však třeba vidět, že v případě, že z obsahu zákona výslovně vyplývají podmínky, jež je třeba splnit pro získání statutu oprávněné osoby, není možno takto výslovně vyjádřená pravidla chování modifikovat, resp. případně dokonce nerespektovat, s odvoláním na úmysl či vůli zákonodárce, když právě úmysl a vůle zákonodárce našly výraz v normativním textu zákona, pokud toto ustanovení samo o sobě nevykazuje znaky protiústavnosti (např. porušení principu rovnosti, právní jistoty, atd.). Dovolání se neplatnosti závěti v původním řízení o vypořádání dědictví je pro určení okruhu oprávněných osob právně relevantní. Pokud ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě váže status oprávněné osoby - dědice ze závěti (při splnění ostatních požadovaných zákonných podmínek), na skutečnost, že dědic ze závěti nabyl celé dědictví, bude třeba od sebe odlišit situace, kdy neopomenutelný dědic v dědickém řízení neplatnost závěti neuplatnil na straně jedné a situace, kdy se naopak úspěšně neplatnosti závěti jako neopomenutelný dědic dovolal. V případě prvém je třeba přisvědčit právnímu názoru, že dodatečné uplatnění relativní neplatnosti závěti v rámci restitučního řízení je právně irelevantní a oprávněnou osobou bude závětní dědic, který nabyl celé dědictví. Naproti tomu však v situaci druhé, kdy se v původním řízení o dědictví neopomenutelný dědic relativní neplatnosti závěti úspěšně dovolal a závětní dědic tak v důsledku toho nenabyl celé dědictví, ale naopak pouze to, co "zbylo" po uspokojení zákonných nároků neopomenutelných dědiců, je úspěšné dovolání se neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem, z hlediska okruhu oprávněných osob podle §4 odst. 2 zákona o půdě, právně relevantním. S ohledem na uvedené důvody je proto třeba, s přihlédnutím k principu rovnosti, právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo (čl. 1 Ústavy ČR), k povinnosti obecných soudů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, jakož i k čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, přisvědčit stěžovateli v tom, že dosavadním způsobem v řízeních, jejichž výsledkem je rozsudek napadený ústavní stížností, nebyla jeho právům poskytnuta dostatečná ochrana. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen [§82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č.182/1993 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné. V Brně dne 19. října 1995

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1995:4.US.109.94
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 109/94
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 65/4 SbNU 143
Populární název Vymezení okruhu oprávněných osob podle zákona o půdě
Datum rozhodnutí 19. 10. 1995
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 7. 1994
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Zarembová Eva
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 11
Ostatní dotčené předpisy
  • 229/1991 Sb., §4 odst.2 písm.a, §4 odst.2 písm.b, §4 odst.2 písm.c
  • 99/1963 Sb., §250f
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
Věcný rejstřík osoba/oprávněná
závěť
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-109-94
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 26966
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31