ECLI:CZ:US:1995:4.US.14.95
sp. zn. IV. ÚS 14/95
Usnesení
IV. ÚS 14/95 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.T., zastoupené advokátem JUDr. A.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 1994, sp. zn. 12 Co 167/94, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti, kterou se s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.10.1994, sp. zn. 12 Co 167/94, jímž byl potvrzen v zamítavém výroku ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.12.1993, sp. zn. 15 C 8/92, dává najevo svůj nesouhlas s právním názorem, vysloveným oběma uvedenými soudy v jejich rozhodnutích.
Městský soud v Praze, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval za nepodstatnější pro posouzení nároku stěžovatelky, uplatněného podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, výměr Magistrátu hlavního města
- 2 - IV. ÚS 14/95
Prahy ze dne 10.2.1948, čj. 2149/NS-47-Nem.Fa, kterým bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, o tom, že majetek J.J. - od níž stěžovatelka svůj restituční nárok odvíjí - podléhá konfiskaci podle citovaného dekretu. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že následné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a FNO ze dne 24.12.1949 již je rozhodnutím o odevzdání konfiskovaného majetku státem obci. Předchozí uvalení národní správy nebylo převodem ani přechodem věci na stát, a proto se touto okolností uvedený soud, stejně jako soud I. stupně, nezabýval. Vycházel pak ze závěru, že nemovitý majetek, k němuž stěžovatelka uplatnila restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., přešel do vlastnictví státu podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. již dnem jeho účinnosti, tj. 30.10.1945, a že tedy na takto konfiskovaný majetek se zákon č. 87/1991 Sb. nemůže vztahovat, neboť ke ztrátě majetku došlo mimo rozhodné období. Ve správním řízení vedeném podle §1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. se rozhodovalo o splnění podmínek konfiskace a výnos správního orgánu měl pouze deklaratorní, nikoliv konstitutivní, charakter. Nárokovaný majetek tedy nepřešel na stát v rozhodném období způsoby uvedenými v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.
S tímto právním hodnocením stěžovatelka nesouhlasí, poukazuje na znění ustanovení §1 odst. 1, 2 a 3 citovaného dekretu a v této souvislosti uvádí, že v řízení před soudy obou stupňů namítala nesprávnost a nedodržení podmínek konfiskace citovaného dekretu v případě její babičky J.J. proto, že její babička nebyla osobou německé národnosti. Těmito námitkami se soudy nezabývaly, vycházely pouze z výměru Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10.2.1948 a výměru hospodářského referenta ÚNV ze dne 7.1.1953, přitom je otázkou, zda jde o rozhodnutí, která jsou pro soud závazná. Soud si podle ní měl jako předběžnou otázku vyřešit to, zda konfiskace majetku proběhla v souladu se zákonem a v tomto směru vést dokazování o tom, zda uvedená rozhodnutí jsou zákonná či nikoliv a zda vůbec ke konfiskaci došlo. Poukazuje dále na to, že výměr ze dne 10.2.1948 nelze posuzovat
- 3 - IV. ÚS 14/95
jako rozhodnutí správního orgánu, ale snad jako veřejnou listinu, přičemž veřejné listiny prokazují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno, není-li dokázán opak. Tento ona prokazovala potvrzeními jednotlivých archivů, z nichž podle ní plyne, že J.J. byla vždy československou státní občankou a hlásila se k české národnosti. Nemohlo tedy právní mocí rozhodnutí komise ÚNV, které je citováno ve výměru magistrátu ze dne 10.2.1948 a rovněž i ve výměru ze dne 7.1.1953, dojít k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát. A stejně tak k tomu nemohlo dojít ani ke dni 30.10.1945, kdy nabyl účinnosti dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Dále pak stěžovatelka poukazuje také na to, že nebyl proveden zápis v pozemkové knize, čímž je také, podle ní, zpochybněna samotná existence konfiskačních výměrů, které nebyly nalezeny. Při nezákonnosti konfiskace nemohlo tedy platně přejít vlastnické právo ani na P., rozhodnutím o odevzdání konfiskovaného majetku obci OÚ a FNO v P., ze dne 24.12.1949, č. U III 182/49.
Poukazuje dále na výměr ÚNV z 23.5.1954, zn. VIII/3-A 3183, s tím, že teprve na jeho podkladě bylo vloženo vlastnické právo pro československý stát, k čemuž došlo již v rozhodném období. Dovozuje pak, že v roce 1954 stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, jak má na mysli §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť konfiskační rozhodnutí bylo nezákonné, a proto byly neplatné i další převody . Uzavírá tedy, že tím, že soud nehodnotil počáteční konfiskaci, zda proběhla platně či nikoliv, porušil čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
K výzvě Ústavního soudu ČR se Městský soud v Praze dne 4.5.1995 k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, neboť na svých závěrech, vyslovených v rozsudku napadeném ústavní stížností, trvá a nemá, co by k nim dodal. Z těchto důvodů navrhuje vydání nálezu, jímž se ústavní stížnost jako neodůvodněná zamítá.
OP., státní podnik, jako vedlejší účastník řízení, se tohoto svého postavení ve smyslu
- 4 - IV. ÚS 14/95 §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 8/92, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud sice zastává názor, že splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. může v případech konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. soud posuzovat, to však jen tehdy, jestliže o tom, jsou-li splněny podmínky podle citovaného dekretu, za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku, rozhodoval správní orgán až po 25.2.1948 (Rc 16/94). V této souzené věci však, jak je patrno z obsahu uvedeného spisu, byl konfiskační výměr vydán 20.10.1947. Z výměru Magistrátu hlavního města Prahy, čj. 2149-NS-47-Nem.Fa, ze dne 10.2.1948, totiž vyplývá, že komise ÚNV pro národní správu majetku na základě zmocnění, uděleného jí plenární schůzí ÚNV ze dne 2.6.1947 a schváleného výnosem ministerstva vnitra ze dne 8.7.1947, ve schůzi konané 20.10.1947 jednomyslně rozhodla podle §1 odst. 4 dekretu č. - 108/1945 Sb. o tom, že J.J., v té době neznámého pobytu, je osobou spadající pod ustanovení §1 odst. 1 č. 2 citovaného dekretu, a že u ní jsou splněny podmínky pro konfiskaci jejího majetku. Dále je z uvedeného výměru patrno, že rozhodnutí o konfiskaci majetku - nemovitostí, jejichž vydání se stěžovatelka domáhá - bylo doručeno veřejnou vyhláškou podle čl. 4 směrnic ministerstva vnitra č. 401 Ú. l. I, částka 24, z 9.2.1946, vyvěšením na úřední desce od 4.12. do 19.12.1947, nebylo proti němu podáno odvolání a nabylo právní moci dne 3.1.1948. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., který uvedený postup, týkající se doručování rozhodnutí o splnění podmínek pro konfiskaci podle uvedeného dekretu, výslovně připouštěl. Uvedený výměr je také, podle názoru Ústavního soudu, dostatečným důkazem o tom, že rozhodnutí o konfiskaci předmětného majetku bylo vydáno a jestliže nabylo právní moci dne 3.1.1948, nelze již dnes, pro účely restitučního řízení, s ohledem na zákonem č. 87/1991 Sb. stanovené rozhodné období, přezkoumávat jeho obsah a znovu
- 5 - IV. ÚS 14/95
hodnotit splnění zákonných předpokladů přechodu majetku na stát, znovu tedy posuzovat otázku, zda J.J. byla vždy české národnosti. Jestliže tedy obecné soudy nehodnotily důkazy stěžovatelkou v tomto směru předložené, nelze v tomto jejich postupu spatřovat ani porušení práva na soudní ochranu. V této souvislosti je třeba odkázat i na odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, v němž se zdůrazňuje, že zákon č. 87/1991 Sb. již ve své preambuli deklaruje, že na tomto zákoně se usneslo Federální shromáždění bývalé ČSFR ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989, vědomo si, že tyto křivdy, tím méně různé nespravedlnosti v období ještě vzdálenějším, včetně křivd na občanech německé a mad'arské národnosti, nelze nikdy zcela napravit.
Pokud pak stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na další správní akt - výměr ÚNV, čj. VIII/3-A-193.1-24.12.1952, ze dne 7.1.1953,
kterým byla potvrzena rozhodnutí ONV, ze dne 18.10.1952 a 20.11.1952, jimiž byla zamítnuta žádost J.J. o zrušení konfiskace a vrácení konfiskovaných nemovitostí, jakož i její žádost o povolení obnovy konfiskačního řízení, pak, i když tento správní akt byl již vydán v tzv. rozhodném období, nelze jej hodnotit jako akt politické perzekuce, a to s ohledem na to, že výnos ministerstva vnitra ze dne 12.6.1951, zn.
215-30/4-1951-IV/2, kterého se J.J. dovolávala, umožňoval zrušení pouze konfiskace rodinných domků, v němž původní vlastníci bydleli, přitom J.J. byly konfiskovány dva činžovní domy a důvodem zamítnutí jejího návrhu na obnovu řízení bylo to, že uplynuly zákonné lhůty, v nichž bylo možno podle §87 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. návrh na obnovu řízení vůbec podat. Vadnost postupu uvedeného správního orgánu ani nezákonnost tohoto jím vydaného výměru nebyla tedy prokázána, nehledě k tomu, že tyto správní akty již přímý vztah ke ztrátě majetku neměly. Konečně pak ani samotný fakt, že konfiskace majetku J.J. nebyla vyznačena v pozemkové knize, nemůže být důvodem naplňujícím ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když ke konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb. docházelo ex lege.
Lze tedy uzavřít, že v dané věci Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani porušena čl. 1.1 odst. 1 a 4 Listiny stěžovatelkou výslovně namítané, když v tomto směru, s ohledem na to, že stěžovatelka svůj návrh na zahájení řazení před obecnými soudy odůvodňovala restitučním zákonem č. 87/1991 Sb., je třeba odkázat na názor, vyslovený Ústavním soudem v nálezu publikovaném pod č.5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1. Z uvedených důvodů je proto třeba považovat ústavní stížnost za neopodstatněnou, a proto byla podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj