Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.07.1995, sp. zn. IV. ÚS 140/95 [ usnesení / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.140.95

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1995:4.US.140.95
sp. zn. IV. ÚS 140/95 Usnesení ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 140/95 USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatele Č., zapsané v obchodním rejstříku Okresního soudu České Budějovice, statutární orgán - jednatel Ing. J.P., zastoupené advokátem JUDr. B.Z., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 498/94, ze dne 8. 3. 1995, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a O.Ú.T., jako vedlejšího účastníka, zastoupeného advokátem JUDr. J.P., takto: Ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel dne 29. 5. 1995 ústavní stížnost stěžovatele, kterou se tento, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), domáhá zrušení shora citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta jeho žaloba 2 - IV. ÚS 140/95 proti rozhodnutí O.Ú., Ž.Ú. v T., ze dne 13. 10. 1994, čj. ŽU/2483/94/Po. Zároveň navrhuje i zrušení uvedeného rozhodnutí okresního živnostenského úřadu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. v T., ze dne 1. 9. 1994, čj. ZR 1778/94, jehož zrušení rovněž navrhuje. Rozhodnutím O.ú., který přezkoumával ohlášení volné živnosti stěžovatele, podané tomuto úřadu dne 13. 7. 1994, bylo, jak Ústavní soud zjistil z předloženého spisového materiálu uvedeného úřadu, rozhodnuto tak, že ohlášením živnosti s předmětem podnikání - vymáhání pohledávek - oprávnění provozovat tuto živnost stěžovateli nevzniklo a živnostenský list na výše uvedenou činnost nebude vydán. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno poté, co stěžovatel ohlásil O.ú. podáním ze dne 13. 7. 1994 živnost s předmětem podnikání "vymáhání pohledávek". Živnostenský úřad, s poukazem na ustanovení §2 zákona č. 455/1991 Sb., stěžovatele vyzval, aby ohlášený předmět podnikání upřesnil. Ten pak v určené lhůtě ohlášení doplnil tak, že ohlášená živnost spočívá především v těchto činnostech: 1. obstarávání informací o adrese dlužníka, na které se zdržuje, 2. obstarávání informací o jeho majetkových poměrech, 3. obstarávání informací o případném omezení vlastnických práv dlužníka k jeho majetku, 4. zprostředkování možnosti objednavatele uzavřít s jeho dlužníkem dohodu o narovnání dluhu nebo vzájemném zápočtu pohledávek, 5. zabezpečení dalších úkonů řešících úhradu pohledávky, např. zajištění závazků formou splátkového kalendáře, převzetí a převod hotovostní platby od dlužníka k objednavateli, prodej věcí, které dlužník nabídl objednateli k uspokojení jeho pohledávky jako věcné plnění, odebrání najaté věci dlužníkovi na podkladě oprávněného odstoupení objednatele od leasingové smlouvy a její předání objednateli, 3 - IV. ÚS 140/95 přitom výčet těchto zamýšlených činností stěžovatel upřesnil tím, že se jedná o zprostředkování všech potřebných úkonů, směřujících k uplatnění, realizaci a splacení pohledávek objednatele za jeho dlužníky mimosoudní cestou. Rozhodnutí obecního živnostenského úřadu k odvolání stěžovatele přezkoumával O.Ú., který svým rozhodnutím ze dne 13. 10. 1994 odvolání stěžovatele podle §59 odst. 2 správního řádu zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Oba správní orgány dospěly ke shodnému závěru, že činnost, označená jako "vymáhání pohledávek", nenaplňuje zákonem předepsané znaky živnosti. Okresní živnostenský úřad, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, pak také v postupu obecního živnostenského úřadu neshledal porušení procesních práv stěžovatele. Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozhodoval o žalobě stěžovatele, podané proti rozhodnutí okresního živnostenského úřadu, ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodnutí okresního živnostenského úřadu potvrdil, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě uvedl, že v případě stěžovatele bylo jako předmět podnikání ohlášeno vymáhání pohledávek a následně upřesněno, že je tím myšleno smluvní vymáhání pohledávek mimosoudní cestou. Živnostenský úřad byl v takovém případě povinen ve smyslu ustanovení §47 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, posoudit, zda stěžovatel splňuje podmínky, stanovené živnostenským zákonem a poté vydat živnostenský list nebo v případě zjištění, že podmínky zákona splněny nejsou, rozhodnout o tom, že živnostenské oprávnění, které by jinak vzniklo ohlášením, v daném případě nevzniklo. Před zjištěním, zda jsou splněny zákonné podmínky ohlášené činnosti, vymezené jejím předmětem, je tedy nutno ve smyslu §2 a následujících živnostenského zákona zkoumat otázku, zda činnost, která je oznamována, je vůbec činností, na kterou se ustanovení §2, pojem živnosti vymezující, vztahuje, a zda tedy je dána pravomoc příslušného živnostenského úřadu oprávnění k provozování takové činnosti vydat, když živnostenské oprávnění je možno vydat jen k činnosti, kterou lze podřadit pod činnost vymezenou v ustanovení §2 živnostenského zákona. Z žádného právního předpisu pak - 4 - IV. ÚS 140/95 nelze dovodit, že činnost, označovaná jako vymáhání pohledávek, je ve smyslu uvedeného ustanovení živností. Je tomu tak proto, že nelze učinit závěr, že aktivity spojené s vymáháním pohledávek spadají pod režim živnostenského zákona, když vymáhání pohledávek mimosoudní cestou zahrnuje nesporně i prvek donucení, zejména u příkladmo uváděného odejmutí najaté věci. Tím spíše při existenci zákonných prostředků, kterými se věřitelé mohou domáhat svých zákonných práv. V této souvislosti soud poznamenal, že splnění splatné pohledávky lze vynutit soudní, správní nebo daňovou exekucí. Jiné prostředky, stěžovatelem označované jako mimosoudní, zákonnému pojmu živnosti neodpovídají. K jednání s dlužníkem může věřitel jiného zmocnit, aniž by k tomu zmocněnec musel být subjektem živnostenského oprávnění, když živnostenská činnost, tak, jak je vymezena v ustanovení §2 živnostenského zákona, aktivity stěžovatelem zamýšlené nepředpokládá. V závěru pak soud přisvědčil stanovisku žalovaného správního orgánu o tom, že za situace, kdy nelze vyloučit, že by pohledávky mohly být vymáhány právem netolerovanými postupy, je nezbytné trvat na tom, aby označení živnostenské činnosti bylo v živnostenském listě určité a pojmově nezaměnitelné s jinými aktivitami, které nelze podřadit pod zákonný a tedy uznávaný pojem živnost. Proti tomuto rozsudku pak stěžovatel podává ústavní stížnost, v jejíchž důvodech v podstatě opakuje argumenty uváděné již jak v odvolání proti rozhodnutí obecního živnostenského úřadu, tak i v žalobě, kterou napadl rozhodnutí okresního živnostenského úřadu. Poukazuje na nedostatečné poučení ze strany obecního živnostenského úřadu ve vztahu ke konkretizaci požadovaného upřesnění předmětu činnosti živnosti, což označuje jako nesplnění povinnosti správního orgánu vyplývající z ustanovení §19 odst. 3 správního řádu. Jako zásadní námitku pak uplatňuje skutečnost, že správní orgány a následně i soud, který nezákonnost postupu správních orgánů neodstranil, v rozporu se zákonem č. 455/1991 Sb. neposoudil předmět podnikání, který stěžovatel k výzvě správního orgánu prvního stupně upřesnil formou příkladmo uvedených činností, jako zprostředkování všech potřebných úkolů, směřujících k uplatnění, realizaci a splácení objednávek objednavatele za jeho 5 - IV. ÚS 140/95 dlužníky mimosoudní cestou, jako volnou živnost podle citovaného zákona, a dovozuje, na základě důvodů, které podrobně rozvádí, které však již všechny uváděl v žalobě proti rozhodnutí Okresního živnostenského úřadu, že jeho požadavek na vydání živnostenského listu s předmětem podnikání vymáhání pohledávek je oprávněný. Poukazuje dále na skutečnost, že do správního spisu založil výpis z obchodního rejstříku obchodní společnosti C., a.s., z něhož vyplývá, že této společnosti, po předchozím vydání živnostenského oprávnění, byl povolen a rejstříkovým soudem zaregistrován mimo jiné předmět podnikání "vymáhání pohledávek", přitom zjistil, že živnostenské oprávnění bylo vydáno bez jakýchkoliv obstrukcí a za situace, kdy uvedená společnost splnila tytéž náležitosti, které splnil stěžovatel vůči správním orgánům. Stěžovatel je přesvědčen, že shora uvedenými správními rozhodnutími a rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích byla porušena jeho ústavní práva, zakotvená v článcích 1 a 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto žádá, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a všechna shora citovaná rozhodnutí zrušil. Účastník řízení a vedlejší účastník shodně navrhli zamítnutí ústavní stížnosti, v podstatě z důvodů uvedených v jejich rozhodnutích, přitom Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pak dále uvedl, že stěžovatel žádné nové skutečnosti v ústavní stížnosti neuvádí, když argumentuje údaji a úvahami, které byly soudu známy. Odkaz na ústavní práva, zakotvená v čl. 1 a v čl. 26 odst. 1 Listiny, není přiléhavý. Článek 26 zakotvuje mimo jiné právo každého podnikat a provozovat hospodářskou činnost, avšak za splnění podmínek stanovených zákonem, jak to také druhý odstavec citovaného článku výslovně uvádí. Soulad zamýšlené činnosti stěžovatele se zákonem č. 455/1991 Sb. byl přezkoumáván příslušným správním orgánem v rámci jeho pravomoce. K namítané nerovnosti dovozované ze skutečnosti, že jiné společnosti za splnění shodných náležitostí, jako v případě stěžovatele, bylo živnostenské oprávnění vydáno, bylo stěžovateli v odůvodnění rozsudku vysvětleno, že soud se při přezkumné činnosti řídí zákonem a že rozhodnutí správních orgánů ani v zdánlivě shodných 6 - IV. ÚS 140/95 případech nejsou pro soud závazná. Vedlejší účastník pak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti kromě důvodů, uvedených již v jeho rozhodnutí, zdůraznil, že to, jakou činnost měl stěžovatel na mysli ohlášením předmětu činnosti "vymáhání pohledávek" bylo možno dovodit jen z jeho odpovědi na výzvu prvoinstančního správního orgánu, aby předmět ohlašované činnosti upřesnil. Toto upřesnění však obsahuje výčet činností, pro jejichž výkon již stěžovatel živnostenské oprávnění má. To platí i o činnosti, kterou označuje jako "odebrání najaté věci dlužníkem na podkladě oprávněného odstoupení objednatele od leasingové smlouvy a její předání objednateli". Pakliže by totiž nešlo o nedovolenou svépomoc, jak by tomu nasvědčoval obsahový význam pojmu "odebrání", mohlo by se jednat jen o obstaravatelskou nebo zprostředkovatelskou činnost podle živnostenských listů, které mu byly vystaveny pod čj. ZT/3281/93, eventuálně čj., ZT/4384/94/Ko. Za situaci, kdy stěžovatel ani v řízení před živnostenskými úřady, ani v řízení před soudem a dokonce ani v ústavní stížnosti neuvedl jedinou činnost, k jejímuž výkonu by dosud neměl živnostenské oprávnění, a hodlá ji proto provozovat na základě ohlášení živnosti s předmětem podnikání "vymáhání pohledávek", je jeho tvrzení, že napadená rozhodnutí omezují jeho Listinou zaručená práva provozovat určitou hospodářskou činnost, evidentně nepodložené. Tyto skutečnosti, podle názoru vedlejšího účastníka, opravňují k závěru, že se stěžovatel ústavní stížností nebrání proti neústavnímu omezení provozovat určitou, v souladu se zákonem přesně označenou, živnost, ale usiluje o vydání průkazu živnostenského oprávnění, v němž by byl předmět živnosti označen způsobem, který by umožňoval rozsah živnostenského oprávnění interpretovat podle jeho aktuálních potřeb, přitom tolerovat takové tendence by odporovalo smyslu a účelu živnostenského zákona. Po seznámení se s obsahem spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 498/94, jakož i s obsahem správních spisů M.ú., živnostenského odboru, sp. zn. OŽ/635/95/Ve, a O.Ú v T., okresního živnostenského úřadu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Za stavu, kdy podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry orgánů, které ve 7 - IV. ÚS 140/95 věci doposud rozhodovaly, přitom v podstatě pouze opakuje argumenty, uváděné již v předchozích řízeních, s nimiž se jak orgány správní, tak i následně soud, patřičně zabývaly a náležitým způsobem vypořádaly, nezbývá, než odkázat na stanovisko vyjádřené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, a to, že tento soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ovšem tyto dodržují principy zakotvené v hlavě páté Listiny. Porušení uvedených principů - zásad spravedlivého procesu - v předchozím řízení Ústavním soudem zjištěny nebyly, navíc Ústavní soud se v daném případě ztotožňuje i s právními závěry soudu. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. P1 ÚS 4/95, vyjádřil názor, že rovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující alespoň v určitém směru již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. V posuzovaném případě pak stěžovatel namítá porušení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, vyplývajícího z čl. 26 odst. 1 Listiny. Práv uvedených v tomto ustanovení Listiny je však možno, s ohledem na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Takovým zákonem pak nepochybně je zákon o živnostenském podnikání, který byl jak správními orgány, tak i soudem, v případě stěžovatele aplikován způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost. Proto nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by v jeho případě došlo k porušení práv zakotvených v čl. 1 a 26 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatele je tedy z uvedených důvodů neopodstatněná a Ústavní soud ji proto jako takovou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č . 182/1993 Sb. odmítl . 8 - IV. ÚS 140/95 Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 1995 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1995:4.US.140.95
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 140/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 31. 7. 1995
Datum vyhlášení  
Datum podání 29. 5. 1995
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Zarembová Eva
Napadený akt  
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 1, čl. 26 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 455/1991 Sb., §2, §47
  • 71/1967 Sb., §19 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-140-95
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 27788
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31