ECLI:CZ:US:1995:4.US.146.95
sp. zn. IV. ÚS 146/95
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 146 / 95
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti P.K., zastoupeného advokátem JUDr. V.J., proti rozsudkům Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 4 C 235/91, ze dne 26. 6. 1992, Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 14 Co 441/92, ze dne 12. 10. 1992, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cdo 271/94, ze dne 20. 2. 1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal proti shora označeným rozhodnutím soudů, které nevyhověly jeho návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 22. 10. 1991, ústavní stížnost v podstatě s odůvodněním, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivé a nestranné soudní řízení. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spatřuje v tom, že obecné soudy odmítly provést důkazy, jejichž provedení navrhoval v řízení o jeho návrhu na určení neplatnosti, SN
2 - IV. ÚS 146/95
registrované kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, kterou dne 22. 10. 1991 uzavřel s F. a Z.P. Šlo o důkazy výslechem jeho rodičů, jejichž provedení by, podle jeho názoru, mohlo přivodit rozhodnutí soudu, které by pro něj bylo příznivé. Výslech rodičů by totiž, podle něj, prokázal, že kupní smlouvu, určení jejíž neplatnosti se návrhem domáhal, uzavřel pod nepřípustným nátlakem manželů P., kterému podlehl, protože se jich bál.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 4 C 235/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Především je třeba uvést, že Ústavnímu soudu, jak již několikrát vyslovil ve svých dřívějších nálezech, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, není tedy další instancí v soustavě obecných soudů, jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V posuzované věci stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumenty, které již uváděl v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Tachově a posléze i v dovolání proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni, s nimiž se obecné soudy ve svých rozhodnutích náležitým způsobem vypořádaly. Ve skutečnosti, že neprovedly stěžovatelem navrhovaný opakovaný výslech jeho otce a výslech matky, pak za situace, kdy sám stěžovatel jako účastník řízení ve své výpovědi uvedl, že nemůže přesně konkretizovat, na základě čeho měl obavy z toho, že mu manželé P. fyzicky ublíží, a nedokázal tedy sám vysvětlit, z čeho pramení jeho obavy z toho, že by manželé P. přistoupili k fyzickému násilí a kdy v podstatě jedinou tvrzenou výhrůžkou bylo to, že manželé P. a jejich právní zástupce stěžovatele upozornili na to, že nedojde-li k podpisu kupní smlouvy, obrátí se na soud s návrhem na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kterýžto postup jim však
3 - IV. ÚS 146/95
umožňuje zákon, nelze spatřovat zásah do práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatel dovolává. Ve smyslu §120 odst. 1 o.s.ř. jsou sice účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, je to však soud, který rozhoduje o tom, který z navržených důkazů provede. Za tohoto stavu proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat.
V Brně dne 12. července 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj