Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.03.1995, sp. zn. IV. ÚS 173/94 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 16/3 SbNU 103 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.173.94

sp. zn. IV. ÚS 173/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. března 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti K.S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, za účasti Krajského soudu v Plzni, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž stěžovatel byl uznán vinným trestnými činy vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 1 roku, stěžovatel uvádí, že řízení proti němu vedené postrádalo klíčový atribut spravedlnosti, neboť veškeré důkazy jím navrhované byly zamítnuty a naopak provedené důkazy ve své většině měly jednostrannou povahu, tj. působily proti stěžovateli. Jeho záležitost rovněž nebyla projednána v přiměřené lhůtě, neboť za takovou nelze považovat dobu 4 roků, která navíc běžela v době stěžovatelova dospívání, tj. od jeho 16 do 20 let. Stěžovatel má proto za to, že byl porušen článek 10 Ústavy ČR a článek 6 odst. 1 věty prvé, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a navrhuje proto z tohoto důvodu zrušení napadeného rozsudku. Krajský soud v Plzni odkázal na důvody, které vedly soud I. stupně k zamítnutí návrhů stěžovatele na doplnění dokazování. Podle jeho názoru nelze považovat za porušení "rovnosti zbraní" v trestním procesu to, že není vyhověno všem návrhům na doplnění dokazování, pokud takové návrhy soud považuje buď za nadbytečné nebo neúčelné. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, týkající se průtahů řízení, před Krajským soudem v Plzni k takovým průtahům nedošlo. Krajské státní zastupitelství v Plzni uvedlo ve svém vyjádření, že všemi návrhy obhájce stěžovatele na doplnění dokazování se orgány činné v trestním řízení zabývaly a neponechaly je tedy nepovšimnuty. Se stanoviskem, které k těmto návrhům bylo v průběhu celého trestního řízení zaujímáno, se plně ztotožňuje. Jakkoli není pochyb o tom, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nemůže se proto zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, nemění to nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy), tj. do práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Při posuzování posléze uvedené otázky nemohl Ústavní soud již ve výchozím bodu svých úvah ponechat nepovšimnutu zřetelnou základní tendenci prolínající trestním řízením vedeným proti stěžovateli, totiž tendenci postupovat ve věci "rutinním" způsobem, tendenci objevující se již v usnesení vyšetřovatele ze dne 2. 7. 1990 o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro pokus trestného činu znásilnění podle ustanovení §§8 odst. 1, 241 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a završenou rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, jímž stěžovatel byl uznán vinným již uvedenými trestnými činy. Za výjimku lze zde považovat usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1991, čj. 1 T 23/91-54, jež nicméně v dalším řízení orgány činnými v tomto řízení nebylo dostatečně naplňováno. V tomto směru, jak zjišťuje Ústavní soud z obsahu spisu 1 T 129/92 Okresního soudu v Chebu, nelze upříti oprávnění tvrzení stěžovatele, že nebyl proveden jediný důkaz, který navrhoval, a to tím spíše, že i Okresní soud v Chebu ve svém rozhodnutí z 29. 9. 1993 konstatoval v postupně učiněných výpovědích poškozené "určité závažnější rozpory". Právě tato jednostrannost pohledu orgánů činných v trestním řízení vedla ve svých důsledcích k tomu, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích dostačujícím způsobem nevypořádaly s ustanovením §75 trestního zákona, tj. s otázkou stupně nebezpečnosti činu spáchaného stěžovatelem. Ustanovení §75 trestního zákona modifikuje totiž ustanovení §3 odst. 2 trestního zákona v tom směru, že čin spáchaný mladistvým, který jinak formálně vykazuje znaky trestného činu, není trestným činem, jestliže stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost je malý (tedy nikoli pouze "nepatrný"). Nebezpečnost činu mladistvého, nikoli pouze malá, je materiální podmínkou, jež musí být splněna, aby o trestný čin vůbec šlo. Kritéria spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 trestního zákona pouze příkladmo, neboť stupeň nebezpečnosti je dán celou řadou dalších faktorů, jež je třeba hodnotiti v jejich úhrnu. Povinnost hodnotit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost u mladistvých z hlediska, zda není malý, mají všechny orgány činné v trestním řízení, neboť jen to jim také umožňuje, aby na spáchaný čin mohly v každé fázi řízení z procesního hlediska adekvátně reagovat. V projednávané věci však uvedené orgány zmíněné povinnosti nedostály - již první krok vyšetřovatele byl zcela nepřiměřený -, ačkoli jim bylo zjevné, že mají co činit s pachatelem, jenž ještě přibližně rok před inkriminovanou událostí nebyl ani trestně odpovědný a že jeho čin se vztahuje k dívce zhruba jen o jeden a čtvrt roku mladší, kterou znal a o které je ve zprávě Základní školy ze dne 23. 7. 1990, tedy zprávy z doby spáchání činu, konstatováno, že na svůj věk je velmi vyspělá, temperamentní a v kolektivu se snaží připoutat pozornost a zájem chlapců. Tato okolnost nemůže mít přirozeně sama o sobě rozhodující význam, umožňuje však bezprostředněji a konkrétněji posoudit všechna kritéria spoluurčující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména osobu pachatele, význam chráněného zájmu, jenž byl činem dotčen, a to konkrétního zájmu, při jehož hodnocení nelze zcela pominout již zmíněné vlastnosti poškozené. Také způsob provedení činu i pohnutka k němu vedoucí mohou důvodně vzbuzovat pochybnosti o tom, že stupeň nebezpečnosti stěžovatelova činu byl více než malý, když i Okresní soud v Chebu konstatuje ve svém rozsudku z 29. 12. 1993, že podle samotné poškozené stěžovatel po ní nic nepožadoval, nesvlékl se a ve svém jednání náhle ustal, prostě "zvedl se a odešel, aniž by něco řekl". Přitom ani poškozená sama neví, zda stěžovatel sahal na její pohlavní orgán bezprostředně nebo jen přes kalhotky. S přihlédnutím ke všem uvedeným skutečnostem má Ústavní soud za to, že stěžovatelův čin je sice společensky nebezpečný, přibližuje se však více hranici zahrnující etické normy než oblasti, v níž by jej již bylo možno kvalifikovati jako trestný čin, a to dokonce trestný čin vydírání a trestný čin pohlavního zneužívání. Ústavní soud je naprosto vzdálen jakékoliv tendenci bagatelizovat stěžovatelův čin, nicméně je přesvědčen o tom, že stěžovatel v situaci, jaká se naskytla, chtěl demonstrovat, a to právě vzhledem k vyspělosti poškozené, svou rovnocennost, či dokonce fyzickou nadřazenost, jak to činívá nespočet jeho vrstevníků, této pohnutky však byl prost již v okamžiku, kdy zjistil, že má co činit s partnerem, jehož stupně vyspělosti ani zdaleka nedosahuje. Všechny uvedené skutečnosti obecné soudy, stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení, nevzaly vůbec v úvahu, ačkoli byly určující z hlediska ustanovení §75 trestního zákona pro závěr, zda stupeň nebezpečnosti stěžovatelova činu pro společnost je více než malý a zda stěžovatel je vůbec trestně odpovědný. Obecné soudy, stejně jako další orgány činné v trestním řízení, odepřely však stěžovateli právo na spravedlivý proces i z dalšího důvodu, totiž proto, že tento proces neproběhl v přiměřené lhůtě. Od zahájení trestního stíhání proti stěžovateli do konečného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni uplynula totiž doba více jak 4 roků, přičemž jedním z důvodů tohoto faktu byla často i naprostá nečinnost orgánů činných v trestním řízení. Jako jeden z mnoha dalších lze uvést příklad, kdy rozsudek Okresního soudu v Chebu byl vyhlášen 29. 12. 1993, k jeho písemnému vyhotovení však došlo teprve 7. 8. 1994, tedy teprve po uplynutí sedmi měsíců. Dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria "přiměřené lhůty" nemůže být v žádném případě nedostačující stav personálu, zejména když se navzdory rozporu ve výpovědích stěžovatele a poškozené nejednalo o nijak složitou záležitost. Důležitým momentem, jenž vedl Ústavní soud k závěru o nedostatku "přiměřené lhůty", je i to, že trestní řízení provázelo stěžovatele právě v období jeho dospívání, tj. od jeho 16 do 20 let. Postupem obecných soudů, stejně jako dalších orgánů činných v trestním řízení, bylo tedy porušeno stěžovatelovo právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 věta první odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., tedy zejména jeho právo na to, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Protože bylo vyhověno ústavní stížnosti stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 1994, čj. 7 To 292/94-219, zrušil (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. března 1995