ECLI:CZ:US:1995:4.US.179.94
sp. zn. IV. ÚS 179/94
Usnesení
IV. ÚS 179/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti A., zastoupené advokátem JUDr. Z.Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 1994, č.j. 23 Co 132/94-69, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 1993, č.j. 11 C 332/92-41, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. 11. 1994 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad doplněna dne 5. 12. 1994 řádnou plnou mocí. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů uvedeným v úvodní části tohoto usnesení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 9. 1993, č. j. 11 C 332/92-41, byla stěžovateli zamítnuta žaloba, jíž se domáhal určení, že pozemek č. parcely 1217, katastrální území R., s odvoláním na §1 odst. 4 a §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neměl být vydán, neboť je součástí zemědělského půdního fondu, slouží k zemědělské
výrobě a jde o pozemek zastavěný. Soud I. stupně na základě výsledků dokazování neshledal žalobu důvodnou, protože žalobce v daném případě neprokázal naléhavý právní zájem na určení, a proto nebyl legitimován k podání určovací žaloby. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména namítal, že soud I. stupně dostatečně neobjasnil skutečnost, že na pozemku je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, a dále, že si soud měl zajistit odborný posudek o stavbách na předmětném pozemku. Rovněž poukázal na skutečnost, že nebyly náležitě vypořádány souvislosti mezi dohodou o vydání věci a restitučním zákonem, především co se týče doby přechodu věci na stát. Odvolací soud shledal skutková zjištění učiněná soudem I. stupně za dostatečná a vyjádřil souhlas s jeho klasifikací návrhu. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatel byl pouhým nájemcem předmětného pozemku a nemohl žádným způsobem ingerovat do vztahu mezi oprávněnou osobou (J.S.) a povinnou osobou (S., s. p. v likvidaci), neboť jeho právo nebo právní vztah, které by požívaly ochrany, neexistovaly. Ani skutečnost, že na pozemku stojí stavba, která je v jeho vlastnictví, sama o sobě nemohla ovlivnit jeho postavení ve vztahu k vydání věci, zvláště když se jedná o stavbu svého druhu a instalovanou na cizím pozemku. Z těchto důvodů Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá právní pochybení, které spatřuje v tom, že obecné soudy naprosto nepřijatelným, restriktivním výkladem přistoupily jednak k řešení otázky zastavěnosti předmětného pozemku a jednak k vymezení okruhu oprávněných a povinných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti uvádí, že právní vztahy měly být posuzovány v souladu s §120 odst. 2 občanského zákoníku s přihlédnutím k novému právnímu režimu stavby na cizím pozemku. Uvádí, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu svědčí o nepřijatelném právním názoru na otázku vlastnického práva, který je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve kterém se uvádí, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Tím, že se odvolací soud nezabýval návrhem na provede
ní důkazů znaleckým posudkem, je podle názoru stěžovatele v důsledku právních pochybení zpochybňováno jeho vlastnické právo ke stavbě. V závěru ústavní stížnosti proto navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla zrušena pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
Účastník řízení, Městský soud v Praze, ve svém písemném vyjádření uvedl, že stěžovatel nepochopil význam žaloby na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. Podle jeho názoru existence stavby ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. má význam ve vztahu mezi osobou oprávněnou a povinnou, nikoli ve vztahu ke stěžovateli, který žádný naléhavý zájem neměl, a proto mu ani nepříslušelo z titulu nájemce pozemku a vlastníka zpevněné plochy na cizím pozemku, zasahovat do vztahu založeného restitučním zákonem. Účastník řízení proto navrhuje, aby návrh byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí požádal Obvodní soud pro Prahu 6 o spis vedený pod sp. zn. 11 C 332/92. Ze spisu vyplývá, že oba soudy se zabývaly otázkou, zda stěžovatel má věcnou legitimaci k návrhu na určení, že předmětný pozemek neměl být pro rozpor se zákonem č. 87/1991 Sb. vydán. Po provedeném dokazování oba soudy shodně konstatovaly, že stěžovatel, který měl pozemek pronajatý od 2. 1. 1991, a který není již od počátku roku 1993 řádným nájemcem předmětného pozemku, nebyl a ani nemohl být účastníkem dohody o vydání věci, neboť nikdy nebyl oprávněn pozemek držet a disponovat s ním. Jediným zájmem stěžovatele je pozemek dále užívat, přestože již neexistuje pro to právní důvod. Existence stavby - zpevněné plochy pro přípravu kompostů, ke které stěžovatel nabyl vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 26. 11. 1990, nemůže podle názoru soudu ovlivnit postavení stěžovatele ve vztahu k vydání pozemku takovým způsobem, aby bylo ohroženo jeho právo nebo aby se jeho postavení stalo nejistým. Soud I. stupně navíc konstatoval, že se stěžovatel domáhal určovací žaloby, která se týkala dohody o vydání věci, a nijak v daném případě nenapadal její platnost.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v řešení otázky
zastavěnosti předmětného pozemku, kterou se však obecné soudy nezabývaly, ačkoliv to v dané věci je podle stěžovatele rozhodující. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím jde tato argumentace nad rámec jejich obsahu, neboť rozhodování obecných soudů bylo zaměřeno na určení podle §80 písm. c) o. s. ř. , tj. zda tu k předmětnému pozemku právní vztah nebo právo je či není a je-li na tomto určení naléhavý právní zájem. Obecné soudy se v průběhu řízení zabývaly prokázáním naléhavého právního zájmu na rozhodnutí a v řízení také postupně provedly dokazování, na základě kterého však konstatovaly nedostatek naléhavého právního zájmu, neboť zde neexistoval žádný vztah k předmětnému pozemku.
Za této situace pak nezbývá než odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle které Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nepřísluší mu tedy právo přezkumného dohledu nad činností soudů, pokud ovšem soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny upravující ústavní zásady spravedlivého procesu. Z hlediska procesního postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že v řízení byla porušena některá ze zásad spravedlivého procesu. Skutečnost, že po provedení důkazního řízení dospěly soudy k právnímu závěru, se kterými se stěžovatel neztotožnil, sama o sobě nezakládá opodstatněnost opětovného právního posouzení předmětné věci Ústavním soudem. Stejně tak Ústavní soud, s ohledem na charakter sporu neshledal porušení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, neboť napadenými rozsudky nebylo žádným způsobem zpochybňováno jeho vlastnické právo ke "kompostovišti" na předmětném pozemku, které je doloženo na základě výpisu z katastru nemovitostí ze dne 2. 2. 1994.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto na základě výše uvedených skutečností rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání a
bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 1995
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj