Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.1995, sp. zn. IV. ÚS 188/94 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 39/3 SbNU 281 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.188.94

sp. zn. IV. ÚS 188/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci 1/ ústavní stížnosti J. P., P. P., a P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 1994, č. j. 5 Co 1232/94-140, a ve věci 2/ ústavní stížnosti Ing. E. H., JUDr. L. H. a L. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne l4. lO. 1994, č. j. 5 Co 1886/94-57 takto: Ústavní stížnosti se z a m í t a j í . Odůvodnění: Dne 22. 11. 1994 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost stěžovatelů ad 1/, která byla doplněna podáním doručeným dne 16. 1. 1995. Ústavní stížnost stěžovatelů ad 2/ byla doručena dne 16. 1. 1995 a obsahovala návrh (stejně jako doplněné podání), aby Ústavní soud spojil tuto věc ke společnému řízení s již podanou ústavní stížností stěžovatelů ad 1/. Ústavní soud svým usnesením ze dne 9. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95), podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s §112 odst. 1 o. s. ř., tomuto návrhu vyhověl. Obě ústavní stížnosti byly dále doplněny podáním doručeným dne 8. 6. 1995. Ústavní stížnosti směřují proti rozhodnutí uvedeným v úvodní části tohoto nálezu. Těmito rozhodnutími byly potvrzeny rozsudky Okresního soudu v Písku, kterými byly zamítnuty návrhy stěžovatelů o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně majetku právovárečného měšťanstva v P., tj., zda bylo právnickou osobou nebo sdružením fyzických osob, které byly spoluvlastníky určitých nemovitostí. V rámci důkazního řízení, zejména na podkladě předložených zápisů v pozemkových knihách, soud dospěl k závěru, že vlastnické právo se vkládalo právovárečnému měšťanstvu v P. a poznamenávalo se, že toto právo přísluší dočasnému vlastníku domu příslušného č. p. v městě jedním celým dílem. Tento zápis neumožňuje, podle názoru obecných soudů, učinit závěr o tom, že konkrétní fyzická osoba nabyla spoluvlastnického podílu. V daném případě se jednalo o majetek právovárečného měšťanstva jako osoby právnické, který byl majetkem odděleným od majetku fyzických osob. Podle odůvodnění odvolacího soudu se ani po provedeném doplnění dokazování o listinné důkazy nepodařilo navrhovatelům prokázat, že majetek právovárečného měšťanstva v P. byl majetkem fyzických osob, a že tedy stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soudy obou stupňů zpochybnily zápisy v knihovních vložkách pozemkové knihy a zároveň, že je označily za neurčité proto, že podíloví spoluvlastníci zaznamenaní v těchto zápisech nejsou vyznačeni jmenovitě. Podle názoru stěžovatelů jsou tyto knihovní zápisy dostatečným důkazem, který individualizuje konkrétní osoby, jimž spoluvlastnická práva určitým dílem náleží, přičemž tyto osoby jsou definovány jako vlastníci domů určitých č. p. ve městě P.. Dále namítají, že obecné soudy spolehlivě nedokázaly ve smyslu §133 a 134 o. s. ř. opak toho, co předložené veřejné listiny potvrzovaly. V tom stěžovatelé spatřují porušení ústavní procesní zásady, vyjádřené v čl. 95 Ústavy, ukládající soudci řídit se zákonem a s tímto článkem korespondujícími ústavními zárukami, vyjádřenými v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého soudní moc lze uplatňovat jen v mezích zákona, a čl. 90 Ústavy, garantující právo na soudní ochranu. Zároveň tvrdí, že napadenými rozhodnutími je jim zabráněno plně realizovat jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Jak dále stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, byly napadené rozsudky vydány v takovém procesu, jehož kvalita neodpovídala právům, o kterých bylo jednáno, což není v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujících právo na spravedlivý proces. Proto v závěru ústavní stížnosti stěžovatelé shodně navrhují zrušení příslušného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí Okresního soudu v Písku. Ústavní soud si k posuzované věci od Krajského soudu v Českých Budějovicích vyžádal vyjádření. Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 12. 1994 poukázal předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích na skutečnost, že stěžovatelé vlastně brojí proti údajné nesprávnosti závěrů soudů obou stupňů. Dále uvedl, že zákonný postup soudu nelze považovat za porušení čl. 11 Listiny a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. V dalším vyjádřením ze dne 7. 2. 1995, o které byl požádán v souvislosti s doplněním ústavní stížnosti, plně odkázal na své předcházející stanovisko. Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí vyžádal příslušný spis od Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ze spisu vyplývá, že soudy obou stupňů se především zabývaly otázkou, zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu příslušného restitučního zákona. Ke zjištění této oprávněnosti soudy provedly rozsáhlá důkazní řízení, na základě kterého dospěly k závěru, že v daném případě, podle příslušných zápisů v pozemkové knize, je nesporné, že majetek právovárečného měšťanstva byl oddělen od osobního majetku jednotlivých vlastníků domů, spojených s právem várečným, takže není možno pochybovat o tom, že právovárečné měšťanstvo v P. bylo právnickou osobou. Vedlejší účastník - město P. - ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru žádné Ústavou zaručené právo porušeno nebylo. Především nebylo porušeno právo vlastnické, neboť toto právo ke dni rozhodování stěžovatelům nesvědčilo. Podle názoru vedlejšího účastníka porušit či omezit rozhodnutím lze jen taková práva, která ke dni rozhodování existují. Podle názoru vedlejšího účastníka specifikace podílů pro jednotlivé dočasné vlastníky domů v P. pouze upřesňuje vnitřní uspořádání právnické osoby (právovárečného měšťanstva), nevyjadřuje však vztah podílového spoluvlastnictví, neboť spoluvlastnický podíl a dispozice s ním nebyly závislé jen na vůli dočasného vlastníka příslušného domu, ale právě jen na vlastnickém osudu domu, ke kterému příslušelo právo várečné. Dále pak vyjádření argumentuje odkazem na stanoviska Nejvyššího soudu Československé republiky k právní povaze právovárečných měšťanstev, ze kterých vyplývá, že se nepochybně jednalo o právnické osoby. Rovněž způsob zdanění byl ve 20. století vždy shodný se zdaněním právnických osob. Z těchto důvodů navrhuje vedlejší účastník zamítnutí ústavních stížností. Při posuzování obou ústavních stížností postupoval Ústavní soud tak, jak je obvyklé v případech, je-li napaden soudní rozsudek. Především se tedy zabýval tím, zda zákon nebo jeho jednotlivé ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, nejsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. lO Ústavy. Pokud by takový rozpor shledal, musel by řízení přerušit podle ustanovení §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a postoupit věc k rozhodnutí plénu. Takový rozpor však senát neshledal. Dalším hlediskem je posouzení toho, zda interpretace aplikovaných právních předpisů soudem nevybočila z ústavních mezí. Při tomto posuzování vychází Ústavní soud především ze své judikatury (zejména nálezy IV. ÚS 23/93, III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94), tj., že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady spravedlivého procesu. Je nepochybné, že povinností soudů bylo v předmětné věci, stejně jako je tomu v ostatních restitučních věcech, zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění těchto nároků. Jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je však věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly návrh stěžovatelů, a že při tomto zamítnutí vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a nelze z tohoto důvodu argumentovat namítanými porušeními ústavních záruk. Jak Ústavní soud vyslovil již v řadě rozhodnutí, samotný neúspěch v soudním sporu, ve kterém se jednalo o tvrzený restituční nárok, nelze kvalifikovat jako porušení čl. 11 Listiny. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže (viz též nález III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5 svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Jakýkoliv jiný extenzivní výklad by mohl vést k tomu, že neúspěch v restitučním sporu, ať již osoby povinné či oprávněné, by mohl být s odvoláním na tento článek Listiny napadán ústavní stížností a dával by tak Ústavnímu soudu postavení, které mu nepřísluší. Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Konečně pak třetím komponentem hodnocení ústavnosti zásahu soudu jako orgánu veřejné moci je dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv stěžovatelů, tedy zejména těch, která vyplývají z hlavy páté Listiny, a mezi která patří právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, právo každého na veřejné projednání věci za jeho přítomnosti, právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a v neposlední řadě pak princip rovnosti účastníků. Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud plně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které právo na spravedlivý proces znamená, že obě strany civilního procesu musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které výrazným způsobem neznevýhodňují jednu stranu sporu vůči druhé. Jedná se o princip tzv. "rovnosti zbraní", který musí být v celém procesu respektován, a který má velmi blízko k zásadě nediskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy. Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal pochybení na straně obecných soudů. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud rozhodl o obou ústavních stížnostech tak, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). V Brně dne 26. června l995