ECLI:CZ:US:1995:4.US.189.94
sp. zn. IV. ÚS 189/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 22. března 1995 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) V.J, 2) B.J. 3) ing. Z.J. 4) J.J. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 1994, čj. 17 Co 177/94-52, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 1994,
čj. 17 Co 177/94-52, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek
Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 12. 1993, čj. 1
C 673/93-23, ve znění, že se zamítá žaloba na zrušení kupní
smlouvy uzavřené dne 10. 1. 1975 mezi E.J. a manžely V. a M.J.,
registrované bývalým Státním notářstvím v Semilech pod sp. zn.
R I 86/75, v části týkající se převodu, ve výroku rozsudku blíže
uvedených, zemědělských pozemků, zpochybňují stěžovatelé zejména
závěry obecných soudů o tom, že předmětem prodeje byly i uvedené
zemědělské pozemky a poukazují v této souvislosti na skutečnost,
že převodkyně E. J. za ně úplatu nepožadovala. Z uvedených důvodů
proto navrhují zrušení rozsudků obecných soudů, neboť jimi bylo
porušeno základní lidské právo vlastnit věc.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž je podrobně
vysvětleno, že nešlo o převod bezúplatný. V řízení o zrušení části
smlouvy (§8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) nebylo totiž zapotřebí zkoumat platnost či neplatnost
kupní smlouvy ze dne 10. ledna 1975.
Vedlejší účastníci poukázali na rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové, s jehož právními závěry se ztotožňují. Podle
jejich názoru navíc zásah státu do svobodné smluvní vůle občanů
třeba považovat za nepřípustný, zejména když ani nejsou splněny
podmínky ustanovení §72 odst. 1 písm. a zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, aby v této věci mohlo být jednáno.
Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,
není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich
soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností, nicméně jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod. Takové ústavně zaručené základní právo
je zakotveno rovněž v článku 36 odst. 1 Listiny, zakládajícím
každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, tedy ve své podstatě právo na
nestranný a spravedlivý proces, v němž soudce je při rozhodování
vázán zákonem (článek 95 odst. 1 Ústavy ČR). Právě zmíněný atribut
spravedlnosti, stejně jako vázanost zákonem, zahrnující v sobě
nezbytnost kvalifikovaného výkladu zákona i jeho řádné aplikace na
konkrétní případ, však v rozhodnutích obecných soudů chybí. Obecné
soudy sice zjistily, že smlouvou ze dne 10. 1. 1975 došlo matkou
stěžovatelů k převodu ve smlouvě blíže uvedených nemovitostí na
vedlejší účastníky, dospěly však současně k závěru, že tento
převod byl, vzhledem k textu druhého odstavce smlouvy - mezi
prodávanými nemovitostmi jsou uvedeny i pozemky, jichž se dotýká
ústavní stížnost -, v celém rozsahu úplatný. Tento závěr obecných
soudů však zjevně neobstojí a zpochybňuje zásadu nestranného
a spravedlivého procesu. Ve smlouvě samé, nikoli tedy v jakémsi
pozdějším prohlášení matky stěžovatelů, jak nesprávně konstatuje
krajský soud, je totiž výslovně uvedeno, že matka stěžovatelů za
zemědělské pozemky nic nepožaduje a v souladu s tím, jak Ústavní
soud zjistil z obsahu spisu R I 86/75 bývalého Státního notářství
v Semilech, byla se souhlasem vedlejších účastníků upravena
a dohodnuta i kupní cena tak, že byla snížena právě o cenu
zemědělských pozemků. Obecné soudy ve svých závěrech ve zřejmém
rozporu s výše uvedeným požadavkem nestranného a spravedlivého
procesu zcela přehlédly, že "bezúplatný převod" má vedle
"darování" v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, své samostatné, i terminologicky jinak
vyjádřené, místo právě proto, že vzhledem k existenci "směrnice
o postupu při registraci smluv u státních notářství a při
udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí
okresními národními výbory", vydané dne 19. 5. 1964 ministerstvem
spravedlnosti a ministerstvem zemědělství, lesního a vodního
hospodářství (č. 297/64-MS-OK a čj. 61 516/64-MZ-práv.), uvádějící
v souvislosti s převodem obytných částí zemědělských usedlostí do
praxe i jakési "smluvní donucení" také stran zemědělských pozemků
k této usedlosti náležejících, byly uzavírány různé smíšené
smlouvy, pro jejichž obsah bylo nerozhodné, jak byly nazvány.
Jakkoli tedy smlouva ze dne 10. 1. 1975 byla označena jako smlouva
kupní, obsahovala ve skutečnosti také bezúplatný převod
zemědělských pozemků. K této bezúplatné povaze převodu
zemědělských pozemků směřovala v daných společenských poměrech
vůle obou smluvních stran právě proto, že každé z nich bylo
přinejmenším lhostejno, kdo tyto pozemky bude vlastnit. Vyplývá to
ostatně i z výpovědi V. J. při jednání dne 22. 11. 1993, v níž
uvedl, že po uzavření smlouvy zamýšlel předmětné zemědělské
pozemky darovat státu.
Zemědělské pozemky, jichž se ústavní stížnost týká, se tedy
ve smlouvě ze dne 10. 1. 1975 ocitly jen proto, že do smluvních
vztahů v této oblasti silně ingeroval stát, jinými slovy proto, že
do smlouvy zahrnuty být musely, byť jejich převod byl bezúplatný.
Jde tedy nepochybně o skutkovou podstatu uvedenou v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
jejíž existence je odůvodněna právě snahou zmírnit následky
některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům
zemědělského a lesního majetku v období let 1948 - 1989, a to
proto, že vzhledem ke kolektivizaci zemědělství půda sdružená ke
společnému hospodaření pozbyla pro jejich vlastníky jakoukoliv
hodnotu.
Rozhodnutími obecných soudů bylo tedy nepochybně porušeno
ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod. Protože Ústavní soud ústavní
stížnosti podle článku 87 odst. 1 písm. d Ústavy vyhověl, rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 1994, čj. 17 Co
177/94-52, zrušil (§82 odst. 3 písm. a zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. března 1995