ECLI:CZ:US:1995:4.US.205.95
sp. zn. IV. ÚS 205/95
Usnesení
IV. ÚS 205/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. září 1995 ve věci ústavní stížnosti J.R., zastoupeného advokátem JUDr. V.S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995, čj. 15 Co 219/95-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze, jímž nebylo připuštěno zastoupení otce L.P., stěžovatel uvádí, že ústavně zaručené právo na právní pomoc není v občanském soudním řízení omezeno nutností přijmout profesionální právní zastoupení, takže účastník tohoto řízení se může podle ustanovení §.27 odst. 1 o. s. ř. nechat zastoupit kterýmkoli občanem způsobilým k právním úkonům. Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí zjevně zneužil ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., umožňujícího soudu nepřipustit zastoupení podle odst. 1, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému
- 2 - IV. ÚS 205/95
zastupování, a nebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně. V tomto směru jeho závěr o tom, že L.P. právě tuto způsobilost zjevně postrádá, je ryze účelový a je výsledkem snahy tohoto soudu připravit stěžovatele o dosavadní účinnou právní pomoc. Stěžovatel proto navrhuje vydání nálezu, v němž bude uvedeno, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc, uvedené v článku 37. odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jímž, napadené rozhodnutí bude zrušeno. Současně navrhuje s poukazem na ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř., a to část věty anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně.
Krajský soud v Praze, jenž v napadeném usnesení nepřipustil zastoupení stěžovatele L.P., podrobně v něm zdůvodnil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (§§157, 167 odst. 2 o. s. ř.). V tomto směru Ústavní soud již v řadě svých nálezů vyslovil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Nedostatek takového postupu však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá totiž rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů těmito soudy. Jinými slovy, dospěl-li krajský soud k závěru, že L.P. není zřejmě způsobilý k řádnému zastupování stěžovatele, nelze v této rovině a v této fázi řízení usuzovat na to, že tím porušil článek 37 odst. 2 Listiny, přiznávající každému právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, když právě ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. umožňuje rozhodnutí takového obsahu vydat a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by toto rozhodnutí ve svých důsledcích skutečně znamenalo odepření práva na soudní ochranu a na právní
- 3 - IV. ÚS 205/95
pomoc.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout. Vzhledem k obsahu ustanovení §74 citovaného zákona tím současně odpadla i možnost zabývat se stěžovatelovým návrhem na zrušení části ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. září 1995
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj