ECLI:CZ:US:1995:4.US.206.94
sp. zn. IV. ÚS 206/94
Usnesení
IV. ÚS 206/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti H.L., zastoupené advokátem JUDr. Z.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 1994, č. j. 11 Co 180/94, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 17. 12. 1993, č. j. 6 Č 74/92-86, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 12. 1994 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná
ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad
návrhu doplněna podáním doručeným dne 20.1.1995, ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů v úvodní části tohoto usnesení.
Rozsudkem odvolacího soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby Č. vydala nemovitosti a to Š., a dům se stav. parcelou č. 1007/2 v k.ú. P., a uzavřela se stěžovatelkou, jako osobou oprávněnou, dohodu o vydání nemovitosti podle
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že požadované nemovitosti přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, podle kterého konfiskace majetku proběhla již ze zákona ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období uvedené v zákoně č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání, ve kterém namítala, že okresní soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a dále nesouhlasila s odůvodněním jeho rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že právě vydání konfiskačního výměru je v rozporu se zásadami demokratické společnosti a právě jím byla způsobena křivda. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem I. stupně a dále konstatoval, že rozhodující význam pro právní hodnocení věci má zjištění, že není dána existence výzvy podle §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., a proto se již dále nezabýval dalšími právními problémy v této věci. Rozhodnutí tohoto soudu jako věcně správné potvrdil, i když ve svém rozhodnutí vychází z jiného právního hodnocení věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud se odmítl zabývat právními záležitostmi jejího případu, když se zcela jednoznačně postavil za stanovisko, že žádost o vydání věci byla předčasná. Tím došlo podle jejího tvrzení k porušení č1. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Dále namítá, že nikde není uvedeno, že pokud by oprávněná osoba vyzvala povinnou osobu předčasně, že by nárok nevznikl a v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je zcela jednoznačně stanoven pouze konec lhůty, nikoliv její počátek. Dále v podstatě uvádí stejné argumenty, které byly obsaženy v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Stěžovatelka tvrdí, že správním aktem, tedy konfiskačním výměrem, byly porušeny čl. 1, čl. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jejím právním předchůdcům byl konfiskován majetek a odňato požívací právo na základě národnostních a ideologických důvodů, nikoliv na základě zákona. Konečně uvádí i porušení čl. 36 Listiny, avšak toto porušení nijak blíže
nekonkretizuje. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti konstatuje, že oba soudy zaujaly naprosto rozdílný názor na věc, a žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že bylo porušeno její základní právo zaručené ústavním zákonem a Listinou s tím, aby byly napadené rozsudky zrušeny a věc znovu projednána a rozhodnuta.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, o vyjádření k ústavní stížnosti. V písemném vyjádření ze dne 15. 2. 1995 krajský soud uvedl, že povinností soudu bylo zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky a předpoklady pro uplatnění restitučního nároku. Nesplnění byť jen některé zákonné podmínky znamená neúspěch navrhovatele v řízení, i kdyby ostatní podmínky byly dány. Dále uvedl argumenty, které jsou již obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Především krajský soud nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že oba soudy zaujaly ve věci rozdílný názor na věc. To, že odlišně právně hodnotil listinné důkazy, které již provedl okresní soud a krajský soud tyto důkazy v odvolacím řízení opakoval, je jeho zákonným právem. Podle jeho názoru by volný výklad zákona č. 87/1991 Sb. ve prospěch stěžovatelky představoval porušení práv dalších účastníků řízení, zejména porušení zásady rovnosti účastníků v řízení. Závěrem proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí vyžádal od Okresního soudu v Přerově spis vedený pod sp. zn. 6 Č 74/92. Ze spisu vyplývá, že oba soudy se zabývaly otázkou řádného a včasného uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Je nepochybné, že povinností soudů je v restitučních věcech zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění těchto nároků. Jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je však věcí jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. To ostatně vyplývá z již ustálené judikatury Ústavního soudu, ve které bylo vysloveno, že Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům
obecným (viz např. rozhodnutí IV. ÚS 23/93, III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94 atd.). Za
předpokladu, že obecné soudy postupují ve své činnosti v souladu s principy
stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V této souvislosti nezbývá než konstatovat, že v ústavní stížnosti tvrzené porušení čl. 36 Listiny nebyla v ústavní stížnosti nijak rozvedeno a ze spisového materiálu nevyplývá. Ústavní soud neshledal ani porušení jiných zásad spravedlivého procesu. Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly návrh stěžovatelky v tomto zamítnutí vyslovily právní názor se kterým se stěžovatelka neztotožňuje.
Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutích, ve kterém se jednalo o tvrzený restituční nárok, nelze kvalifikovat jako porušení
čl. 11 Listiny. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není ani být nemůže (viz též nález III. ÚS 23/93 publikovaný pod č. 5 svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Jakýkoliv jiný extenzivní výklad by mohl vést k tomu, že neúspěch v restitučním sporu, ať již osoby povinné či oprávněné, by mohl být s odvoláním na tento článek Listiny napadán ústavní stížností a dával by tak Ústavnímu soudu postavení, které mu nepřísluší.
Pokud stěžovatelka namítá, že k porušení čl. 1, 2 a 11 Listiny došlo již vydáním konfiskačního výměru, pak je třeba uvést, že tento individuální správní akt nemůže Ústavní soud podrobit přezkumu podle §72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť za zásah veřejné moci,který lze podrobit přezkumu, je možné, s ohledem na lhůtu k podání ústavní stížnosti, považovat toliko napadené rozsudky.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky, a proto na základě výše uvedených skutečností rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 1995
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj