ECLI:CZ:US:1995:4.US.216.95
sp. zn. IV. ÚS 216/95
Usnesení
IV. ÚS 216/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátem JUDr. F.V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 1995, čj. 6 To 163/95, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 2. 1995, čj. 3 T 85/95, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 8. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti shora uvedeným rozhodnutím. Usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle 257 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že na části pozemku č. p. 1601/3 v k. ú. P., jehož vlastnictví je předmětem dědického řízení, zničil či poškodil 15 kusů ovocných stromků, náležejících majiteli Ing. J.P., kterému tak způsobil škodu ve výši Kč 2.942,-. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce s podmínkou odložení na zkušební dobu jednoho roku a zároveň zavázán k povinnosti náhrady škody poškozenému. Odvolací soud shledal odvolání nedůvodným, neboť soud I. stupně na podkladě správných a úplných skutkových zjištění a správného hodnocení provedených důkazů vyhodnotil
IV. ÚS 216/95
otázku viny, trestu i náhrady škody v souladu se stavem věci a se zákonem.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že pozemek, na kterém byly vysázeny stromky ing. P., nabyl stěžovatel vydržením, a že ty byly součástí pozemku podle §120 občanského zákoníku. Za tohoto stavu ho ing. P. omezoval v užívání pozemku, a proto ve smyslu ustanovení §13 trestního zákona o nutné obraně není jeho jednání trestným činem. Stěžovatel má tedy za to, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje vydat usnesení o oprávněnosti jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a v souladu se svou judikaturou považuje především za nutné opakovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny. Ústavní soud proto v posuzované věci především vážil, zda postupem obecných soudů nebyla dotčena tato práva a svobody, avšak jejich porušení neshledal. Dále se zabýval namítaným tvrzením stěžovatele o porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Je si třeba uvědomit, že napadáno je rozhodnutí v trestním řízení, ve kterém se rozhoduje o vině, trestu a náhradě škody. V rámci důkazního řízení provedeného soudem I. stupně bylo prokázáno, že předmětné stromky byly majetkem cizí osoby, neboť stěžovatel právě vysázení stromků, jak sám tvrdí, pociťoval jako zásah do svého vlastnického práva k pozemku. Rovněž bylo zjištěno, že pozemek č. p. 1601/3 je předmětem neprojednaného dědictví po rodičích stěžovatele, k němuž podal sám návrh, a z tohoto důvodu je zřejmé, že mu dosud nesvědčí žádný právní titul ke spornému pozemku. Stěžovatel musel tedy být za takovéto okolnosti srozuměn s následky svého chování. Za
IV. ÚS 216/95
dané situace proto nelze namítat porušení vlastnického práva, jehož existence ve vztahu ke stěžovateli má být teprve zjištěna v rámci dědického řízení před civilním soudem.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny, stěžovatel se omezil na pouhé konstatování, bez náležité ústavněprávní argumentace. Takové tvrzení však nemůže obstát na základě pouhého přesvědčení stěžovatele.
Z obsahu obou rozhodnutí vyplývá, že nezávislé soudy dospěly k závěru, že stěžovatel naplnil znaky trestného činu poškozování cizí věci tak, jak je stanoveno v ust. §257 odst. 1 trestního zákona. S přihlédnutím ke všem skutečnostem byl stanoven druh a výše trestu, jakož i výše náhrady škody. Jakýkoliv zásah Ústavního soudu, aniž by bylo konstatováno porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, by představoval prolomení zásady nezávislosti soudu podle čl. 81 Ústavy. Takové oprávnění Ústavnímu soudu však nepřísluší.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, aniž by stěžovatele vyzval k odstranění vad návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 9. 1995
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj