ECLI:CZ:US:1995:4.US.258.95
sp. zn. IV. ÚS 258/95
Usnesení
IV. ÚS 258/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Mgr. J.M., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 1995, č.j. 1 Co 51/95-70, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 10. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 1994, sp. zn. 18 C 37/93. Tímto rozsudkem byl zamítnut stěžovatelův návrh, aby žalovaná L.F., do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně oznámila jeho bývalé manželce H.M., že její sdělení, že se jí před více než 20 lety pokoušel znásilnit, je nepravdivé, aby stejnopis oznámení zaslala v téže lhůtě na vědomí žalobci, a aby mu zaplatila Kč 10.000,-. Stěžovatel v podstatě namítá, že rozsudky obou soudů byly vydány v rozporu s ustanoveními §11 a §13 občanského zákoníku, a že jsou tak jimi
IV. ÚS 258/95
porušena základní lidská práva na ochranu osobnosti zaručená v čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Obecným soudům vytýká, že vycházely pouze z tvrzení žalované a jeho bývalé manželky, aniž by byla náležitě zkoumána jejich hodnověrnost. Rovněž popírá, že by se dopustil jakéhokoliv sexuálního obtěžování žalované L.F. a uvádí, že v řízení před soudem nebyl prokázán opak. S ohledem na svá tvrzení navrhuje, aby Ústavní soud vyhověl jeho ústavní stížnosti a zrušil napadený rozsudek.
V souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal spis týkající se předmětného občanskoprávního sporu vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 18 C 37/93.
Ústavní soud především považuje za nutné odkázat na svou judikaturu, podle které mu nepřísluší postavení třetí instance v systému všeobecného soudnictví a z tohoto důvodu není tedy oprávněn zasahovat do postupu a rozhodování obecných soudů. Předpokladem však je, že jejich činnost je v souladu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
Po seznámení se s obsahem soudního spisu a samotné ústavní stížnosti lze konstatovat, že podstata stěžovatelova tvrzení spočívá na jeho přesvědčení, že skutkové tvrzení L.F. je neoprávněným zásahem do jeho osobních práv. V ústavní stížnosti odkazuje na porušení čl. 4 Ústavy a čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny, bez náležité ústavně právní argumentace, která nemůže být nahrazena pouhým nesouhlasem stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud neshledal, že by v postupu obecných soudů či v jejich rozhodnutích došlo k jakémukoli zásahu porušujícímu právo na lidskou důstojnost, osobní čest či dobrou pověst. Stejně tak neshledal jiné porušení, které by představovalo zásah do práva na spravedlivý a nestranný proces.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst.
IV. ÚS 258/95
1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, aniž by byl stěžovatel vyzván k odstranění vad návrhu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 11. 1995
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj