Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.10.1995, sp. zn. IV. ÚS 41/95 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 70/4 SbNU 179 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.41.95

sp. zn. IV. ÚS 41/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. U., J. S. a Z. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1994, sp. zn. 14 Co 457/93 takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.1994, sp. zn. 14 Co 457/93, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl zrušen rozsudek soudu I. stupně - Městského soudu v Brně ze dne 11.5.1993, čj. 37 C 443/91-37 - a řízení ve věci o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí bylo zastaveno, stěžovatelé uvádějí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR a postupem Krajského soudu v Brně, jako orgánu odvolacího,jim byla odejmuta možnost domáhat se ochrany u soudu. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 37 C 443/91, který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že soudem I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci - dnešní stěžovatelé - domáhali jednak uložení povinnosti žalovanému - Magistrátu města Brna - uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku parcela č. 1021 a části pozemku parcela č. 1022 se stavbou na ulici T. 59 v B., vše o výměře 1488 m2, zapsaných v bývalé evidenci nemovitostí střediska Geodézie B. - m.o na LV č. l pro k.ú. B. - S., dříve zapsaných v pozemkové knize vl.č. 613 jako parcela č. 652/1 o výměře 1488 m2 do jejich podílového spoluvlastnictví a jednak uložení povinnosti nemovitosti žalobcům do 10 dnů od právní moci rozsudku vydat. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaný označený jako "Magistrát města Brna" (původně označený jako "Úřad města Brna") není pasivně věcně legitimován, neboť nemovitosti přešly do vlastnictví obce - města Brna (zákon č. 172/1991 Sb.) a magistrát vykonává pro území města Brna státní správu. Podle názoru soudu I. stupně žalobci také neprokázali uzavření kupní smlouvy ze dne 5.10.1951 za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně, vycházel ze závěru, který obšírně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil, a to že Magistrát města Brna nemá způsobilost mít práva a povinnosti, nemá tedy způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost mu nepřiznává ani zákon (§19 o.s.ř.). Proto podle něj soud I. stupně pochybil, když nepostupoval podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., neboť nedostatek podmínky řízení nelze odstranit. Proto podle §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně zrušil a podle §221 odst. 2 o.s.ř. řízení ve věci zastavil. Současně v odůvodnění svého rozhodnutí zaujal stanovisko k námitce stěžovatelů týkající se poučovací povinnosti soudu. Je toho názoru, že označí-li žalobce v žalobě jako žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nejde o vadu podání ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř. V dané věci označení žalovaného bylo úplné a jasné, takže postup podle §43 o.s.ř. nepřicházel v úvahu. Poučení o tom, který subjekt jako povinná osoba přichází v úvahu k vydání věci žalobcům, je podle názoru odvolacího soudu hmotněprávním poučením, které překračuje meze poučovací povinnosti podle §5 o.s.ř. Věcí samou se proto krajský soud z těchto důvodů nezabýval. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti naopak uvádějí, že již Městský soud v Brně měl dodržet svoji poučovací povinnost v souladu s o.s.ř., a to právě jako předpoklad ochrany jejich práv v soudním řízení, a to tím spíše, že se jednalo o soudní řízení s odkazem na restituční zákon. Poukázali na to, že v řízení před městským soudem označili jako žalovaného Úřad města Brna, jehož nástupcem se pak stal Magistrát města Brna. Žalovaný v průběhu řízení soud neupozornil na to, že nemá právní subjektivitu, a že je nepřesně označen. Pokud se takto zachoval žalovaný, měl pak soud již na počátku jednání ve věci poučit stěžovatele v souladu s §43 o.s.ř., aby nedostatek návrhu odstranili. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně jim pak ve svém důsledku zabránilo uplatnit nároky v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., v doplňku k ústavní stížnosti pak stěžovatelé uvedli, že svůj právní názor, v ústavní stížnosti vyslovený, opírají také o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26.10.1994, sp. zn. II. ÚS 79/94. Navrhli proto, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení krajského soudu zrušil. Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na své odůvodnění napadeného usnesení. Vedlejší účastník Magistrát města Brna se k obsahu ústavní stížnosti písemně nevyjádřil. Ústavní soud při projednávání věci respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé uplatnili námitky spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR především posouzení správnosti právního názoru, týkajícího se poučovací povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího zvoleného postupu odvolacího soudu. Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba, podle názoru Ústavního soudu, činit v každém jednotlivém případě podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat, a zda je možno nesprávné označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobcův. K této otázce Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že stěžovatelé v žalobě označili jako žalovaného Úřad města Brna, když jej považovali za reprezentanta čs. státu - České republiky, a že následně došlo z jejich strany při jednání před soudem I. stupně dne 30.3.1993 na základě korespondence vedené s Úřadem městské části Brno - Slatina ke změně v označení žalovaného na Magistrát města Brna. Dále bylo zjištěno, že k písemné žádosti soudu I. stupně sdělilo právní oddělení Magistrátu města Brna dopisem ze dne 26.3.1993, že povinnou osobou ve smyslu §4 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci je za čs. stát Magistrát města Brna. Dále se ve sdělení uvádí, že vzhledem k velkému počtu případů byly rozhodnutím tajemníka Magistrátu města Brna zmocněny k vydávání nemovitostí z majetku bývalých obvodních národních výborů jednotlivé úřady městských částí. Sdělení obsahuje i informaci, že ve věci vydávání nemovitostí, které jsou předmětem soudního sporu vedeného pod sp. zn. 37 C 443/91, bude tedy čs. stát zastupovat pověřený pracovník Úřadu městské části Brno - Slatina. Při svém zamítavém rozhodnutí soud I. stupně, který s Magistrátem města Brna po celou dobu trvání řízení před ním jednal jako s účastníkem řízení, vycházel z názoru, že Magistrát města Brna nebyl ve věci pasivně legitimován proto, že sporné nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí, a tudíž Magistrát města Brna, který vykonává pro území okresu státní správu, se jejich vlastníkem nestal. V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně pak stěžovatelé, jak je dále patrno z obsahu spisu, jako žalovaného označili město Brno - Úřad města Brna. Ve vyjádření k tomuto odvolání stěžovatelů, v němž se tito mimo jiné také dovolávali postupu soudu podle §43 o.s.ř., pak Magistrát města Brna dopisem ze dne 5.8.1993 sdělil, že město Brno není ve sporu pasivně legitimováno, neboť podle §4 zákona č. 172/1991 Sb., do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu s tím, že povinnou osobou k vydání věci a tedy i osobou pasivně legitimovanou je proto v dané věci Podnik bytového hospodářství Brno IV, s.p., který splynul se státními podniky PBH B. I - III ve státní podnik Správa nemovitostí města Brna, Masarykova č. 37. Obsah tohoto vyjádření, v němž je upřesněno uvedené právní nástupnictví, jak je patrno z protokolu o jednání odvolacího soudu, nebyl konstatován a odvolací soud také na skutečnosti tam uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nereagoval. V návaznosti na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 79/94, II. ÚS 108/93 (obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1995 pod č. 29), vydaných v obdobných věcech, od nichž ani v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, je pak třeba uvést, že Krajský soud v Brně neměl bez dalšího řízení v projednávané věci podle §104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. řízení zastavit. Naopak měl postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu, který spočíval v nesprávném označení žalovaného. Ústavní soud sice sdílí názor Krajského soudu v Brně, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví, dát žalobci šanci věc napravit. Obdobný názor je zastáván i v odborné literatuře. Navíc v dané věci bylo třeba také přihlédnout k tomu, že Krajský soud neseznámil stěžovatele s obsahem podání Magistrátu města Brna, v němž tento oznamuje změny v právním nástupnictví subjektu zastupujícího čs. stát, kterážto skutečnost by mohla mít význam při případném použití ustanovení §4 zákona č. 172/1991 Sb. S ohledem na uvedené lze mít za to, že v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo každého na spravedlivý proces, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil (§82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 27. října 1995