ECLI:CZ:US:1995:4.US.5.95
sp. zn. IV. ÚS 5/95
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 1994, sp. zn. 4 Cdo 33/93, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 1992, sp. zn. 18 Co 241/91, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 3, 4, čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), domáhá zrušení pravomocných rozsudků Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 1994, sp. zn. 4 Cdo 33/93, a Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 1992, sp. zn. 18 Co 241/91, vydaných v řízení o dědictví po jejím zemřelém manželovi L. J., zemřelém 1983. Z obsahu připojeného spisu bývalého Státního notářství v Břeclavi, sp. zn. D 707/83, bylo Ústavním soudem zjištěno, že rozhodnutím Státního notářství v Břeclavi ze dne 31. ledna 1989, čj. D 707/83-265, bylo autoritativně vypořádáno dědictví po zůstaviteli L. J., zemřelém 1983, mezi dědici ze zákona - poté, co se tito o jeho vypořádání nedohodli - tak, že pozůstalá manželka - stěžovatelka - V. J. (která se zůstavitelem uzavřela
manželství přibližně rok a půl před jeho smrtí dne 11.7.1981), nabyla do výlučného vlastnictví dům čp. 275, postavený na pozemku v osobním užívání, p.č. 37/1 v k.ú. S., zapsaném na LV č. 220 pro k.ú. S., v ceně 217.374,- Kčs s povinností vyplatit v té době nezletilým pozůstalým synům zůstavitele z prvého manželství každému částku 49.761,60 Kčs. Státní notářství, jak je uvedeno v odůvodnění jeho rozhodnutí, přihlíželo zejména k účelnému využití věci v souladu se zájmy společnosti, bralo v úvahu to, že stěžovatelka se vlastní prací, finančními prostředky, podílela na
dokončovacích pracech na nemovitosti, neměla jinou možnost bydlení a byla zaměstnána v místě polohy nemovitosti. Rozsáhlý spisový materiál dokládá, že v průběhu celého řízení o dědictví bylo třeba řešit řadu kolizních a sporných otázek souvisejících se soupisem a oceněním majetku spadajícího do dědictví. Na rozhodování předmětné věci se navíc postupně podílelo několik státních notářů.
Následně došlo v období let 1989 až 1994 ze strany účastníků dědického řízení k podávání jak řádných, tak mimořádných, opravných prostředků. Konkrétně bylo v dané věci podáno odvolání pozůstalých synů zůstavitele z jeho prvního manželství, kteří se domáhali, aby bylo rozhodnutí státního notářství změněno tak, že se výše uvedený dům přikazuje do jejich podílového spoluvlastnictví, případně do podílového spoluvlastnictví všech dědiců. K tomuto odvolání Krajský soud v Brně usnesením, sp. zn. 18 Co 86/89, ze dne 10.3.1989, změnil napadené rozhodnutí Státního
notářství v Břeclavi tak, že dům čp. 276 v k.ú. S., postavený na pozemku v osobním užívání, p.č. 37/1, nabývají rovným dílem všichni dědicové (id. 1/3 pozůstalá manželka, id. 1/3 pozůstalý syn R. J. a id. 1/3 pozůstalý syn M. J.). Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 18 Co 86/99, byla podána bývalým generálním prokurátorem ČSR stížnost pro porušení zákona, o níž rozhodl Nejvyšší soud ČSR rozsudkem, sp. zn. 4 Cz 14/90, ze dne 28.2.1992, tak, že výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně byl porušen zákon, a proto se zrušuje a věc se vrací Krajskému
soudu v Brně k dalšímu řízení s tím, že tomuto soudu v této fázi řízení především vytkl, že při svém rozhodování neměl dostatek skutkových podkladů pro své rozhodnutí. Zároveň ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že u nemovitých věcí se uplatňuje zásada přikázat věci do výlučného vlastnictví jen jednomu z dědiců, a to v zájmu předcházení následným sporům o zrušení podílového spoluvlastnictví ve smyslu ustanovení §142 o.z. K takovému způsobu vypořádání by mělo však docházet jen tehdy, když jsou nepochybně zjištěny takové skutečnosti, které jednoznačně svědčí
ve prospěch tohoto řešení, a které zákon uznává jako důvod pro tento způsob vypořádání, tj., že nemovitost bude účelně využita v souladu se zájmem společnosti co nejlépe jedním z dědiců. Za účelné využití rodinného domku je třeba především považovat jeho využití k bydlení, tedy k tomu účelu, k němuž je nemovitost určena svojí povahou. Po doplnění řízení Krajský soud v Brně usnesením, sp. zn. 18 Co 106/90, ze dne 21.9.1990, opětovně změnil rozhodnutí Státního notářství v Břeclavi tak, že předmětnou nemovitost nabývají všichni dědicové rovným dílem do podílového
spoluvlastnictví. K opětovné stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem, sp. zn. 4 Cz 29/91, ze dne 31.5.1991, znovu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.9.1990 zrušil a věc vrátil tamnímu soudu k dalšímu řízení, s poukazem na to, že Krajský soud neměl pro své rozhodnutí potřebné podklady a současně nerespektoval plně pokyny a závazné právní názory uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 4 Cz 14/90.
Ve věci samé pak Krajský soud v Brně rozsudkem, sp. zn. 18 Co 241/91, ze dne 6.11.1992, po doplnění řízení opětovným podrobným výslechem účastníků, zhodnocení všech provedených důkazů a zvážení okolností daného případu, opět dospěl k závěru, že optimálním způsobem vypořádání dědictví i s přihlédnutím k §484 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění platném ke dni úmrtí zůstavitele, je rozdělení předmětné nemovitosti mezi všechny dědice do podílového spoluvlastnictví. Podle názoru uvedeného v tomto rozhodnutí Krajského soudu je především na dědicích, aby se jako
spoluvlastníci na společném užívání rodinného domku dohodli. Striktní trvání na takovém vypořádání, kterým by bylo v souladu s ustanovením §4 odst. l notářského řádu č. 95/1963 Sb., platného ke dni smrti zůstavitele, zamezeno vzniku budoucích sporů, tj. takové vypořádání, podle kterého by předmětnou nemovitost nabyla pouze pozůstalá manželka nebo naopak pouze pozůstalí synové, by podle Krajského soudu vedlo k poškození těch dědiců, kteří by nemovitost nenabyli. Přitom bral Krajský soud v úvahu také podstatné zvýšení cen nemovitostí oproti stavu v době smrti
zůstavitele. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem, sp. zn. 4 Cdo 33/93, ze dne 30.9.1994, její dovolání zamítl, když po provedeném dovolacím řízení dospěl k závěru, že vypořádání dědictví tak, jak bylo provedeno napadeným rozsudkem, odpovídá požadavkům vyplývajícím z §483 a §484 občanského zákoníku, ve znění platném ke dni smrti zůstavitele, včetně §484 odst. 2. K námitkám dovolatelky, že se Krajský soud v Brně neřídil pokyny a právními názory Nejvyššího soudu, vyslovenými v jeho usnesení, čj. 4 Cz 29/91, ze dne
31.5.1991, pak v odůvodnění rozsudku o zamítnutí dovolání uvedl, že pokyny bývalého Nejvyššího soudu ČR k doplnění řízení nelze chápat tak, že je jimi předurčeno i hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jestliže tedy odvolací soud po doplnění řízení nepovažoval zjištěné skutečnosti za natolik závažné, aby odůvodňovaly vydání nemovitého majetku zůstavitele pouze dovolatelce, nelze z této okolnosti dovozovat, že se zrušujícím rozsudkem vyššího soudu neřídil.
Toto rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pak stěžovatelka napadla včas podanou ústavní stížností s tvrzením, že došlo k porušení čl. 90 Ústavy a 36 odst. l Listiny, neboť na rozdíl od původního rozhodnutí Státního notářství v Břeclavi, které bylo, podle jejího názoru, vydáno zcela v souladu s ustanovením §484 odst. 2 o.z., platného ke dni úmrtí zůstavitele, když přihlíželo k účelnému využití nemovitosti v souladu se zájmem společnosti a přikázalo ji do vlastnictví stěžovatelky, Krajský soud v Brně svým rozhodnutím nejenže nerespektoval ustanovení §484 odst. 2 o.z., platného v době úmrtí zůstavitele, a základní zásady občanskoprávního řízení, ale také nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, obsažený v jeho rozhodnutích, sp. zn. 4 Cz 14/90, a 4 Cz 29/91. Vrchní soud pak, podle jejího názoru, nerespektoval ustanovení §873 o.z.
a v dané věci nepostupoval podle práva platného v den smrti zůstavitele, když základní kritérium - účelné využití nemovitosti v souladu se zájmy společnosti - prakticky obešel poukazem na nutnost vypořádat dědictví v souladu s dobrými mravy, přitom stěžovatelka má za to, že právě rozhodnutí Vrchního soudu je s dobrými mravy v rozporu, když pominulo skutečnosti, k nimž správně přihlíželo Státní notářství v Břeclavi. Podle jejího názoru nemůže být v souladu s dobrými mravy skutečnost, aby stěžovatelka, která dostavbě a údržbě domu věnovala od roku 1981
tisíce hodin vlastní práce a veškeré své úspory, bude nucena tento dům opustit, neboť nebude schopna vyplatit v rámci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví současnou hodnotu podílů pozůstalých synů. Oběma napadenými rozsudky pak bylo dále, podle jejího názoru, porušeno také ustanovení čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny.
V této souvislosti uvádí, že ustanovení §484 odst. 2 o.z. před novelou vymezilo kritéria vypořádání dědictví, která nemohou být státním orgánem, který ve věci rozhoduje, obcházena. V daném případě bylo tímto kritériem účelné využití věci v souladu se zájmy společnosti. Pokud státní notářství v době před novelou o.z. rozhodovala vesměs v souladu s daným kritériem a v případě sporů mezi dědici přikazovala nemovitosti do výlučného vlastnictví pouze jednoho z nich, aby tak zamezovala možnosti dalších sporů, měl Krajský soud v Brně, jakož i Vrchní soud v Praze, toto zákonné
omezení aplikovat i na předmětnou dědickou věc. Zákonná omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Toto ústavní právo podle ní porušil Vrchní soud v Praze, když nemaje jiné možnosti, opřel své rozhodnutí o zákonné omezení - povinnost rozhodovat v souladu s dobrými mravy, ačkoliv právě toto rozhodnutí bylo s dobrými mravy v rozporu. Konečně pak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, když dědické řízení po jejím zemřelém manželovi probíhalo více než ll let, přičemž zbytečné průtahy v řízení
zapříčinily všechny státní orgány, které ve věci rozhodovaly, především Krajský soud v Brně, čímž utrpěla stěžovatelka výrazné újmy, neboť došlo k výraznému znehodnocení jejích investic do nemovitosti, když tyto v době smrti zůstavitele představovaly převážnou část hodnoty domu a nyní, s ohledem na současnou odhadní cenu nemovitosti, činí již jen nepatrný zlomek hodnoty věci a dále v důsledku několika změn oceňovacích předpisů, k nimž v průběhu projednávání věci došlo, stoupla současná odhadní cena nemovitosti natolik, že stěžovatelka již pozbyla reálnou možnost výplaty
podílů zůstavitelovým synům při případném zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Navrhla proto, aby Ústavní soud nálezem její ústavní stížnosti zcela vyhověl a obě napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Brně ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že vycházel ze zásady, že pro dědické řízení se užije práva platného ke dni úmrtí zůstavitele - §873 o.z., ve znění platném ke dni rozhodnutí Krajského soudu. Zdůraznil dále, že provedl důkazy potřebné k rozhodnutí ve věci, vycházeje přitom z rozsudků Nejvyššího soudu ČR, jimiž mu bylo uloženo provést některé konkrétní důkazy a tyto důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti v souladu s ustanovením
§132 o.s.ř. Uvedl dále, že z ustanovení §484 odst. 2 o.z., ve znění platném ke dni smrti zůstavitele, nevyplývá právo jednotlivého dědice na určitý způsob vypořádání dědictví. Konkrétní způsob vypořádání provede až soud (dříve státní notářství) po provedení a zhodnocení všech důkazů, s přihlédnutím k zásadám uvedeným v tomto ustanovení, což v dané věci Krajský soud učinil a ve věci vždy rozhodl v přiměřené lhůtě, odpovídající počtu napadlých věcí v senátě 18 Co a personálnímu obsazení tohoto senátu. Z výše uvedených důvodů považuje proto Krajský soud v Brně
ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje její zamítnutí.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že nesdílí názor, že stěžovatelce bylo - v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. l Listiny - odepřeno právo na zákonem stanoveným způsobem poskytnout ochranu jejího dědického práva po zůstavitelovi. Podle jeho názoru záviselo na úvaze soudu, jak posoudí rozdělení dědictví z hlediska účelného využití věci v souladu se - současným - zájmem společnosti. Takto soudy při rozhodování postupovaly, a nelze jim proto vytýkat, že zákonným způsobem neposkytly stěžovatelce ochranu jejímu právu na vypořádání dědictví. Obdobně nepokládá Vrchní soud v Praze za opodstatněné tvrzení o porušení čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny, a to proto, že v době rozhodování bývalých státních notářství a v době současné nejsou dány stejné podmínky, neboť se zásadním způsobem změnil zájem společnosti pokud jde o stupeň prosazování veřejnoprávních zájmů státu do soukromoprávních zájmů občanů. K čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka rovněž dovolává, pak Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že porušení základního práva účastníka řízení na projednávání jeho věci bez zbytečných průtahů, byla-li mu tímto nesprávným postupem soudu způsobena škoda, zakládá nárok poškozeného domáhat se náhrady škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Nemůže být proto, podle názoru Vrchního soudu v Praze, uplatňováno jako důvod ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudů. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem považuje Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ústavní stížnost za nedůvodnou.
R. J. a M. J. - pozůstalí synové zemřelého L. J. - se svého postavení vedlejších účastníků tohoto řízení vzdali.
S ohledem na navrhovatelkou tvrzené porušení základních práv bylo předmětem řízení před Ústavním soudem ČR posouzení, zda v dosavadních řízeních nebylo ze strany soudů buď z hlediska hmotněprávního, či z hlediska procesněprávního porušeno některé základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Za tím účelem si Ústavní soud připojil spis bývalého Státního notářství v Břeclavi, sp. zn. D 707/83, jakož i spisy Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Cz 14/90 a 4 Cz 29/91, a spis Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn.
5 C 35/88, a po seznámení se s jejich obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost v zásadě důvodná není.
Ústavní soud se především zabýval otázkou, nakolik je opodstatněné tvrzení stěžovatelky, že konkrétní způsob vypořádání dědictví po jejím zemřelém manželovi obecnými soudy, s nímž se ona sama subjektivně neztotožňuje, představuje porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. l , čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny. V daných souvislostech považuje Ústavní soud především za nutné konstatovat, že stěžovatelka se nedovolává porušení samotného čl. ll odst. l Listiny, podle něhož se zaručuje dědění. Z hlediska ústavního je pak, podle názoru Ústavního soudu, při posuzování předmětné věci, týkající se dědických nároků stěžovatelky, právně významná skutečnost, že z žádného z vyžádaných spisů nevyplývá, že by bylo vůči stěžovatelce přistupováno se snahou její dědické nároky krátit. Naopak již v prvoinstančním řízení před státním notářstvím byla komplikovaně a důkladně, k návrhům všech účastníků, posuzována aktiva a pasiva dědictví, včetně případů, kdy bylo třeba, s ohledem na spornost tvrzení, odkázat účastníky na soud. Již v souvislosti s řešením těchto otázek, kterým samozřejmě předcházelo také zjišťování rozsahu i obecné ceny bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelky a zůstavitele ke dni jeho úmrtí, bylo zjevné, že státní orgány věnují odpovídající pozornost určení předmětu dědictví. Z hlediska procesního se již v této fázi ukazovalo, že řízení o dědictví bude z hlediska časového mimořádně náročné.
Pokud jde o samotný způsob vypořádání dědictví, je otázka způsobu autoritativního vypořádání dědictví mezi více dědici věcí právního posouzení nezávislých soudů obecných po zhodnocení provedeného dokazování. V této souvislosti je třeba připomenout stanovisko, které vyjádřil Ústavní soud již v několika svých nálezech, totiž, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám
neztotožňoval. Aniž by proto Ústavní soud sám hodnotil věcné důvody, které vedly Krajský soud v Brně k opakovanému autoritativnímu rozhodnutí o rozdělení předmětné nemovitosti mezi všechny dědice do jejich podílového spoluvlastnictví, považuje za nutné uvést, že ustanovení §484 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění platném ke dni smrti zůstavitele, sice vycházelo ze zásady, že se při rozdělení dědictví přihlédne k možnosti účelného využití věci v souladu se zájmy společnosti, nicméně navazující pravidlo chování, obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení, dávalo pouze
možnost, aby jednotlivé věci nebo i celé dědictví převzal jeden z dědiců z důvodu účelného využití. Nevyplývala z něho však, pro případ autoritativního rozhodování o vypořádání dědictví mezi více dědiců v zájmu účelnosti v souladu se zájmy společnosti, pro soudy (státní notářství) povinnost přikázat věc tomu z dědiců, který ji v době smrti zůstavitele, eventuálně v průběhu řízení, využíval k uspokojení své bytové potřeby. Ústavní soud má proto za to, že i podle právní úpravy, platné ke dni smrti zůstavitele (§873 o.z. v platném znění), byl soud poté, co došel k úplnému
skutkovému zjištění, oprávněn samostatně a nezávisle posoudit, jakým způsobem rozhodne o vypořádání dědictví, pokud mezi dědici nedošlo k dohodě. Tedy i tak, jak to učinil ve svém rozhodnutí Krajský soud v Brně. V takovém postupu rozhodně nelze spatřovat ani porušení čl. 36 odst. l ani čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny. Skutečnost, že pro některého z více dědiců může přinést takové rozhodnutí eventuálně zhoršení jeho dosavadní pozice v budoucím užívání nemovitosti, ve srovnání se situací před smrtí zůstavitele, nedosahuje svým obsahem protiústavnosti. Naopak, právě změnu pozice jednoho z dědiců ve srovnání s jeho postavením před úmrtím zůstavitele z hlediska jeho subjektivního pohledu na věc je třeba, podle názoru Ústavního soudu, vnímat jako průvodní jev většiny řízení o dědictví, jehož účastníky je více než jeden dědic a předmětem dědictví je jedna nemovitá věc. Stěžovatelce je sice třeba přisvědčit v tom směru, že tyto situace mohou vyvolat budoucí soukromoprávní spory ohledně zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, založeného takto v důsledku řízení o dědictví, nicméně právě rovnost všech dědiců je v poměru k hypotetickému vytvoření sporné situace do budoucna, podle názoru Ústavního soudu, principem silnějším. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v daném případě cena nemovitosti, která byla předmětem dědictví, v době jeho vypořádání značně převyšuje cenu, jakou měla v době smrti zůstavitele a vyplacení dědických podílů ustupujících dědiců v penězích, pokud by výše výplaty vycházela v souladu s ustanovením §460 o.z. z původní nižší ceny, by tedy v porovnání s hodnotou, kterou by získal dědic nabývající celou nemovitost, byla v hrubém nepoměru. K námitce, týkající se vázanosti Krajského soudu v Brně názorem Nejvyššího soudu,je pak třeba poukázat na stanovisko Vrchního soudu v Praze, vyjádřené v jeho rozhodnutí ze dne 30.9.1994, které sdílí i Ústavní soud, totiž, že pokyny bývalého Nejvyššího soudu ČR k doplnění řízení nelze chápat tak, že jimi bylo předurčeno i hodnocení důkazů krajským soudem, a jestliže tedy Krajský soud v Brně po doplnění řízení nepovažoval zjištěné skutečnosti za natolik závažné, aby odůvodňovaly vydání nemovitého majetku zůstavitele pouze stěžovatelce, nelze z této okolnosti dovozovat, že se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu neřídil.
Z hlediska procesního pak je třeba samozřejmě negativně vnímat skutečnost, že od smrti zůstavitele do ukončení dědického řízení po něm uběhlo 11 let, nicméně po posouzení spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že to nebyly soudy rozhodující ve věci, které by mařily průběh řízení o dědictví, případně jej záměrně protahovaly. Skutečnost, že opakovaně docházelo k rozhodování na úrovni Krajského soudu v Brně ve prospěch stanovení rovného podílnictví všech dědiců na předmětné nemovitosti, sice znamenala časovou náročnost řízení, stěží by však mohl Ústavní soud z této skutečnosti dovodit, že tím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pokud totiž z hlediska principu spravedlnosti a rovnosti účastníků řízení o dědictví setrvával tento soud na svém právním názoru, nelze na tento jeho přístup k věci hledět pouze ze zorného úhlu jedné z účastnic řízení, ale naopak, z pozice všech si vzájemně před zákonem rovných dědiců. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k názoru, že v daném případě k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, a proto její ústavní stížnost zamítl(§82 odst. l zákona č. 82/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 5. října 1995