ECLI:CZ:US:1995:4.US.72.95
sp. zn. IV. ÚS 72/95
Usnesení
IV. ÚS 72/95
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti K.B., zastoupeného advokátem JUDr. L.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1994, čj. 22 Co 429/94-61, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 6. 1994, čj. 11 C 156/92-49, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) BP, zastoupeného advokátem JUDr. T.H., a 2) H.H., jako vedlejších účastníků, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 4. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím. Jak je patrné z obsahu obou rozhodnutí, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele se žádostí, aby byl nahrazen projev vůle BP., k uzavření dohody o vydání 1/4 domu v P., se stavební parcelou č. kat. 2091. Zamítl i žalobu se žádostí, aby BP, eventuálně H.H., byli uznáni povinnými vydat žalobci ideální 1/4 předmětné nemovitosti a žalobu se žádostí o určení, že žalobce je vlastníkem této ideální 1/4. Odvolací soud ve svém odůvodnění konstatoval, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Provedenými důkazy bylo totiž zjištěno, že původní vlastník předmětné nemovitosti F.B. ji ve své závěti odkázal rovným dílem manželce A. a dceři H. Podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. byla tedy H.H. původní oprávněnou osobou k jedné polovině nemovitosti jako dědička ze závěti, k druhé polovině pak její matka A.B., která však zemřela před účinností restitučního zákona. Podle §3 odst. 2 písm. c) téhož zákona jako další oprávněná osoba nastoupila její dcera, která tak uplatnila nárok na vydání celé nemovitosti. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce nemá dostatek vlastní aktivní legitimace k vedení sporu, neboť své postavení oprávněné osoby odvozuje od původního vlastníka jako jeho vnuk, když jeho otec zemřel dříve než původní vlastník. Soud rovněž poukázal na tu skutečnost, že restituční zákon je zákonem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku, obsahuje zvláštní úpravu právního nástupnictví a nároky z něho vyplývající nesouvisejí přímo s dědickými nároky.
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, které zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to tím, že ho soudy jako oprávněnou osobu vyloučily z nároku na nabytí vlastnictví. Dále tvrdí, že obecné soudy zasáhly i do jeho práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. práva každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jakož i do práva na poskytnutí zákonem stanovené ochrany práv zakotveného v čl. 90 Ústavy. Zásah do tohoto práva spatřuje stěžovatel v tom, že soudy neposoudily jeho právo za plného respektování kautel vyplývajících z čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem. Stěžovatel uvádí, že soudy ve svých rozhodnutích opomněly zásadní právní aspekty projednávané věci, které se vztahují především k výkladu a aplikaci ustanovení §3 a 5 zákona č. 87/1991 Sb., čímž nedostály svým povinnostem, a proto navrhuje zrušení obou rozsudků.
Městský soud v Praze jako účastník řízení podal vyjádření k ústavní stížnosti, ve kterém plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal i na skutečnost vyplývající z obsahu ústavní stížnosti, že stěžovatel ji zaměňuje za opravný prostředek proti rozhodnutí soudů, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
První vedlejší účastník se vyjádřil v tom smyslu, že oba rozsudky považuje za správné, neboť oba soudy se řídily zásadou nezávislosti a při svých rozhodnutích řádně vycházely z provedených důkazů. Na základě toho navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Druhá vedlejší účastnice, H.H., se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí vyžádal od Obvodního soudu v Praze 1 spis vedený pod sp. zn. 11 C 156/92.
Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. V dané věci z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními procesních předpisů. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak učinily soudy právní závěr o neoprávněnosti podané žaloby, neboť žalobce není oprávněnou osobou podle příslušného ustanovení restitučního zákona.
Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly stěžovatelův návrh a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a nelze z tohoto důvodu argumentovat porušením ústavně zaručených práv. Podle judikatury Ústavního soudu samotný neúspěch v restitučním sporu nelze kvalifikovat jako porušení čl. 11 Listiny. Právo, jehož se ústavní stížnost dovolává, musí mít charakter práva již existujícího a nemůže se proto jednat toliko o tvrzený nárok na ně.
Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nezjistil, že by interpretace aplikovaných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. soudy vybočila z ústavních mezí. Stěžovatelova argumentace o nesprávném výkladu konkrétně uvedených ustanovení je v podstatě opakovanou polemikou s právními závěry učiněnými oběma soudy. Ústavní soud se navíc plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který vyjádřil ve svém odůvodnění v tom smyslu, že restituční předpisy mají vůči obecným právním předpisům povahu lex specialis, se všemi důsledky z toho pro aplikaci práva plynoucími. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena namítaná práva stěžovatele ani jiná práva zaručující spravedlivý proces. Na základě těchto skutečností rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 1995
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj