ECLI:CZ:US:1995:4.US.78.94
sp. zn. IV. ÚS 78/94
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 78/94
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.V., zastoupeného advokátkou JUDr. L.K., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27.10.1993, sp. zn. 39 Č 109/92 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 1994, sp. zn. 19 o 639/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 1994, sp. zn. 19 Co 639/93, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 39 C 109/92, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti K., s.p., uzavřít dohodu o vydání nemovitosti - pozemků - parcela č. 829/3, 829/4, 829/5, 829/6, 829/7 a 829/8 o celkové výměře 2.046 m2, zapsaných na LV č. 318 pro obec B., k.ú. Z.
Z podané ústavní stížnosti a z přiložených rozsudků vyplývá, že stěžovatel se podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplnění, domáhal vydání rozsudku, jímž by byla K. stanovena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání pozemků, které, podle jeho tvrzení, vlastnicky náležely v minulosti jeho otci.
2 -
Z předložených rozsudků vyplývá, že v průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatel neprokázal existenci vlastnictví pozemků, na nichž se nacházely nemovité stavby (jež byly stěžovateli vydány na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších změn a doplňků), a tudíž jak povinná osoba, tak soudy I. i II. stupně návrhu stěžovatele nevyhověly.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že výše uvedenými rozsudky došlo ve vztahu k jeho osobě k porušení čl. 4 a 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhuje, aby v souladu s §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byly oba tyto rozsudky zrušeny.
Ústavní soud při přezkoumávání návrhu po stránce formální se zabýval především otázkou, zda návrh byl podán ve lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb., se závěrem, že zákonná lhůta ve smyslu §72 odst. 2 citovaného zákona byla dodržena.
Následně se Ústavní soud zabýval otázkou, zda se jedná o návrh opodstatněný, resp., zda se s ohledem na jeho obsah nejedná ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. o návrh zjevně neopodstatněný. K posouzení této otázky si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Brně soudní spis, sp. zn. 39 C 109/92, týkající se dané věci, z něhož zjistil, že soudy I. i II. stupně se tvrzenou existencí původního vlastnictví otce stěžovatele k předmětným pozemkům zabývaly, avšak se záporným výsledkem. Soudy jak I., tak II. stupně se rovněž zabývaly otázkou, zda vlastnictví k předmětným pozemkům právní předchůdce stěžovatele nevydržel, opět se záporným závěrem. Dovodily pak, že v dané věci nedošlo k odnětí sporných pozemků z dispozice vlastníka, jímž by byl právní předchůdce stěžovatele, nedošlo tedy u stěžovatele k naplnění zákonem požadovaných znaků na straně oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů v otázce existence či neexistence vlastnictví právního předchůdce stěžovatele k předmětným
3 -
pozemkům. Obecné soudy se však v průběhu řízení zabývaly a vypořádaly se všemi stěžovatelem vznesenými námitkami a v řízení také postupně provedly všechny jím nabízené důkazy. Za této situace pak nezbývá než poukázat na stanovisko Ústavního soudu, vyslovené již v několika jeho nálezech, totiž, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směřuje, Ústavnímu soudu tedy nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů, pokud ovšem soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod upravující právo na soudní ochranu, které je v podstatě právem na spravedlivý proces. Z hlediska procesního postupu obecných soudů nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v řízení před nimi byly porušeny principy spravedlivého procesu. Skutečnost, že po zhodnocení předložených důkazů dospěly soudy k právnímu závěru, se kterými se stěžovatel neztotožnil, sama o sobě nezakládá opodstatněnost opětovného právního posuzování případu Ústavním soudem. Tvrzené porušení čl. 4 a 90 Ústavy bylo proto shledáno jako zjevně neopodstatněné, stejně tak, jako tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to s ohledem na charakter sporu, jehož předmětem byl restituční nárok. Uvedený článek Listiny základních práv a svobod totiž chrání vlastnické právo jako takové, musí jít tedy zpravidla o vlastnické právo již existující, nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 23/93).
Z uvedených důvodů proto dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., a proto byla jako taková odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj