Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.02.1995, sp. zn. IV. ÚS 8/93 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 8/3 SbNU 35 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.8.93

sp. zn. IV. ÚS 8/93 Nález Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.B. proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze, čj. Cmdo 3/92-67, ze dne 11. 5. l993 a Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 69/92, ze dne 13. 3. 1992 a rozhodnutí představenstva SBD S. ze dne 13. 12. 1990 takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, včas podanou, se stěžovatelka domáhá, jak je dále patrno z doplnění ústavní stížnosti podaného prostřednictvím advokáta, zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 69/92, ze dne 13. 3. 1992 a rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. Cmdo 3/92-67, ze dne 11. 5. 1993, jakož i zrušení rozhodnutí představenstva SBD S. ze dne 13. 12. 1990, a dále navrhuje, aby Ústavní soud vydal současně usnesení, jímž by vyslovil, že "stěžovatelka zůstává členem SBD S. a z tohoto titulu je účastnicí ze zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a má právo na bezplatný převod svého bytu do osobního vlastnictví s termínem převedení a předání do 15 dnů po obdržení nálezu". Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1993 bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky, podané z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 písm. b) a d) o.s.ř., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 1992, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba stěžovatelky na určení, že její vyloučení z SBD S. je neplatné, byla zamítnuta, když oba uvedené soudy ve věci vycházely při svém rozhodování z jiného právního názoru než soud I. stupně - Obvodní soud pro Prahu l, který svým rozsudkem ze dne 29. 11. 1991, sp. zn. 27 C 132/91, žalobě stěžovatelky vyhověl. Tento soud, vycházeje ze zjištění, že stěžovatelka, která byla členkou SBD S., neplatila úhradu za užívání bytu v době od l. l. l990 do 30. 11. 1990 a byla vyloučena z SBD podle čl. 28 odst. l písm. b) stanov družstva usnesením jeho představenstva ze dne 13. 12. 1990, dospěl k závěru, že v případě stěžovatelky nebylo rozhodnuto o jejím vyloučení z družstva v prekluzivní lhůtě stanovené v ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 176/1990 Sb. a v ustanovení čl. 28 odst. 2 stanov SBD v době vyloučení platných. Podle názoru soudu I. stupně, uvedeného v odůvodnění jeho rozsudku, je totiž pochybné, zda SBD S. vůbec dodržel dvouměsíční subjektivní lhůtu v uvedených ustanoveních uvedenou, když stěžovatelka neplatila úhradu za užívání bytu již od října 1989 a SBD S. mělo nepochybně možnost tuto skutečnost zjistit kdykoliv od doby, kdy nastala, v každém případě však nebyla dodržena roční lhůta objektivní, když k vyloučení z družstva došlo rozhodnutím představenstva z 13. 12. 1990. Na rozdíl od uvedeného právního názoru pak jak soud odvolací, tak soud dovolací, dospěly k závěru opačnému, totiž, že s ohledem na to, že placení úhrady za užívání bytu je opakujícím se plněním, nelze počátek běhu prekluzivní lhůty, stanovené zákonem pro vyloučení z družstva, vázat pouze na uplynutí prvých tří měsíců, ve kterých člen úhradu za užívání bytu neplatil. Rozhodující je, že neplacení nájemného po uplynutí oněch 3 měsíců pokračovalo, čímž byl teprve naplněn důvod pro vyloučení podle čl. 28 odst. 1 písm. b) stanov, tj., že úhrada nebyla placena po dobu delší než 3 měsíce. Prekluzivní lhůta mohla začít běžet teprve od okamžiku, kdy stěžovatelka přestala svoji členskou povinnost porušovat a začala úhradu za užívání bytu opět platit. Pokud pak stěžovatelka v dovolání dále poukazovala na důvody, které ji vedly k neplacení nájemného, totiž, že SBD S. neplnilo řádně, resp. porušovalo po dlouhou dobu povinnosti, které k ní jako k uživatelce bytu mělo, zejména neprovádělo požadované opravy v bytě, nesdělilo jí skladbu nájemného, nezasílalo v termínu složenky, k tomu dovolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na ustanovení čl. 14 Směrnice ČSD č. 16/76, podle kterého podstatné nebo dlouhodobé zhoršení užívání bytu závadami v bytě nebo v domě zakládá pouze právo na slevu z úhrady za užívání bytu, nezakládá však právo na odepření platit tuto úhradu, stejně tak, jako toto právo nezakládá ani odmítnutí specifikace úhrady za užívání bytu a nezasílání složenek. Těmito rozhodnutími soudů odvolacího i dovolacího došlo podle ústavní stížnosti k porušení základních ústavních práv zaručovaných čl. 7, 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka kromě důvodů, které ji vedly k neplacení nájemného, obdobně jako ve svých podáních v předchozím řízení, poukazuje na to, že od doby nastěhování se do předmětného bytu neobdržela stanovy družstva, na to, že pro vyloučení z družstva nebyla dodržena objektivní a subjektivní lhůta a dále na to, že nebyly dány podmínky pro vyloučení, když jí nebyla před vyloučením do vlastních rukou doručena výstraha, včetně stanovení lhůty k zaplacení nájemného, a kromě toho, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení §30 odst.l písm. a), b) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví. Dovozuje proto, že rozhodnutími uvedených soudů byla poškozena tím, že oba soudy nadřadily stanovy družstva a neplatné směrnice ČSD nad zákon, a tím daly možnost družstvu nadále postupovat v rozporu se zákonem, umožnily omezení stěžovatelky v jejích právech na nedotknutelnost osoby a soukromí a dále, že jejich vydáním jí bylo znemožněno zúčastnit se transformace družstva a v důsledku toho i nabytí vlastnického práva k předmětnému bytu. Mimo to pak v důvodech ústavní stížnosti popisuje jednání a postup SBD S., kdy poté, co se domáhala uvedení svého bytu do pořádku, vyvinulo družstvo proti ní akce, v důsledku kterých byla poškozena na zdraví, právech, majetku, osobní cti, pověsti a důstojnosti, byla podrobena ponižujícímu až nelidskému zacházení, přičemž verbální útoky proti ní ze strany družstva po vynesení soudních rozhodnutí zesílily a bylo jí také zvýšeno nájemné bez uvedení důvodu o 100,- Kč. Zdůraznila také, že před rozhodnutím soudu I. stupně dlužné nájemné zaplatila, a to dokonce až do prosince l992, vzhledem k tomu, že se připravovala na hospitalizaci. Z této platby jí pak družstvo proti její vůli a bez jejího souhlasu provedlo neoprávněně srážky, které jí odmítlo vysvětlit a zdůvodnit. Uvedeným jednáním byla, podle jejího názoru, ze strany SBD S. porušena základní práva uvedená v čl. 7, 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě rozvedl důvody odůvodnění svého rozhodnutí, k tvrzené nesprávné aplikaci §30 odst. l zákona č. 176/1990 Sb. poukázal na dikci uvedeného ustanovení, z níž plyne, že v případě, že se jedná o opětovné porušení členských povinností, není závažnost porušení členských povinností právně významná, rozhodující je, že k takovému porušení - a to kterékoliv z členských povinností - došlo opakovaně a tak tomu v případě stěžovatelky nepochybně bylo. Uvedl dále, že povinnost řádně a včas platit úhradu za užívání bytu a služeb s tím spojených v době, kdy stěžovatelka tuto úhradu neplatila a v době, kdy představenstvo rozhodlo o jejím vyloučení,upravoval občanský zákoník ve znění novel, a to v §168 a násl. Tuto povinnost určovaly také stanovy družstva. Námitka stěžovatelky, že porušení povinností družstva odstranit závady bytu, které brání jeho užívání, ji opravňovalo k vynucování plnění povinností družstva neplacením úhrady za užívání bytu, nemá oporu v ustanoveních žádného právního předpisu. Naopak, pokud organizace, která přenechala byt do užívání, tedy i družstvo, neplnila povinnost odstranit závady, které bránily řádnému užívání bytu, ustanovení §162 o.z. upravovalo právo uživatele bytu tak, že ten měl právo po předchozím upozornění organizace závady odstranit a požadovat od organizace náhradu účelně vynaložených nákladů. Důsledky neodstranění závad v bytě nebo domě na placení úhrady za užívání bytu a služby pak upravovalo ustanovení §170 o.z., podle kterého měl uživatel bytu - tedy i člen družstva - právo na přiměřenou slevu z úhrady za užívání bytu, pokud organizace přes jeho upozornění neodstranila v bytě nebo v domě závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršovala jejich užívání. Právo neplatit v takovém případě úhradu za užívání bytu občanský zákoník nezakládal. Účastník řízení dále uvedl, že stěžovatelka se v řízení ve věci dovolávala toho, že družstvo porušovalo předpisy, zejména "výnos Federálního ministerstva financí a Ministerstva financí České republiky", aniž tyto výnosy blíže specifikovala a aniž uvedla, v čem spatřuje jejich porušení. Dovolací soud proto zkoumal všechny předpisy upravující uvedenou problematiku, včetně předpisů družstevních. Proto se zabýval též Směrnicí Českého svazu bytových družstev č. 16/1976 pro stanovení úhrady za užívání bytu a místností nesloužících k bydlení a za služby s tímto užíváním spojené, avšak rozhodnutí dovolacího soudu vycházelo z příslušných ustanovení zákona č. 176/1990 Sb., občanského zákoníku a stanov, vydaných v souladu s uvedenými předpisy a nelze tedy dovodit, že dovolací soud nadřadil stanovy SBD S. a Směrnice ČSBD č. 16/1976 nad zákon č. 176/1990 Sb. Vedlejší účastník SBD S. ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti pak v podstatě shodně jako účastník řízení uvedl, že stěžovatelka byla vyloučena z družstva v souladu s tehdy platnými stanovami družstva, byt jí byl předán ve stavu způsobilém k užívání, což také sama podepsala jak v žádosti o schválení dohody o výměně bytů, tak v dohodě o užívání družstevního bytu. Uvedl, že není pravda, že by stěžovatelka neobdržela stanovy družstva, nebo že by jí nebyly zasílány složenky k placení nájemného, popřel, že by družstvo vyvíjelo proti stěžovatelce akce, kterými by byla poškozena na zdraví, právech, majetku, osobní cti, pověsti a důstojnosti, naopak, byla to stěžovatelka, která se obracela pomlouvačnými dopisy nejprve na kancelář tehdejšího prezidenta Husáka, ÚV KSČ a další orgány, po listopadu 1989 na koordinační centrum OF, a útočila tak na občanskou čest funkcionářů družstva. Ve svém vyjádření vedlejší účastník poukázal také na to, že stěžovatelka byla z družstva vyloučena 13. 12. 1990, přitom Listina základních práv a svobod nabyla účinnosti teprve dne 8. 2. 1991, a dále na to, že stěžovatelka dosud vlastnictví k předmětnému družstevnímu bytu nenabyla. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti v plném rozsahu. Stěžovatelka pak dodatečně Ústavnímu soudu předložila doplněk ústavní stížnosti, v němž namítla dále porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje v podstatě v tom, že obecné soudy, ač to bylo jejich povinností, se v řízení nezabývaly otázkou, zda porušení členských povinností bylo takového rázu, že šlo skutečně o závažné nebo opětovné porušení členských povinností určené zákonem nebo stanovami ve smyslu ustanovení §30 zákona č. 176/1990 Sb., zabývaly se pouze otázkou formální, týkající se dodržení subjektivní a objektivní lhůty. V této souvislosti uvádí, že ustanovení §30 odst. l písm. b) zákona č. 176/1990 Sb. je nutno vykládat tak, že se jedná o výčet členských povinností stanovených uvedeným zákonem nebo o podrobnější výčet členských povinnosti určených stanovami družstva, nejedná se však o výčet porušení členských povinností, za něž lze člena vyloučit. Příslušné ustanovení stanov lze pak vykládat pouze tak, že se jedná o příkladmý výčet toho, co družstvo považuje za závažné porušení nebo opětovné porušení. Dovozuje pak, že právo na soudní ochranu zajišťuje členovi, že soud posoudí vyloučení nejen z hlediska formálního - tedy z hlediska dodržení lhůt - ale i z toho hlediska, zda jednání člena, tj. porušení členských povinností, bylo takové intenzity, že rozhodnutí družstva o vyloučení je v souladu se zákonem. Dále pak uvádí, že je nepochybné, že jednání družstva bylo předem promyšlené, o čemž svědčí, podle jejího názoru, to, že přesto, že neplatila nájemné již rok, družstvo ji za platnosti předchozích stanov na možnost vyloučení z družstva neupozornilo, a krátce poté, co došlo ke změně stanov, podle kterých již vyloučení z družstva na předchozí výstrahu nebylo vázáno, stěžovatelku z družstva vyloučilo, přitom lze předpokládat, že pokud by k upozornění před 10. l2. l990 ze strany družstva došlo, patrně by stěžovatelka dlužné nájemné uhradila. Dne 3. 2. 1995 pak byl Ústavnímu soudu doručen další doplněk ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka reaguje na skutečnost, kterou zjistila z výpisu z obchodního rejstříku, týkajícího se SBD S., totiž, že stanovy přijaté shromážděním delegátů uvedeného družstva dne 10. 12. 1990 nebyly do bývalého podnikového rejstříku zapsány, v době vyloučení stěžovatelky z družstva zde byly zapsány stanovy schválené shromážděním delegátů dne 17. 11. 1988, které platily od 6. 9. 1989, a tyto stanovy, podle názoru stěžovatelky, platily, resp. byly účinné, až do transformace družstva provedené podle ustanovení §766 obchodního zákoníku a zákona č. 42/1992 Sb. Poukázala také na ustanovení §111 hospodářského zákoníku a uvedla dále, že o přijetí změny stanov ze dne 10. 12. 1990 se během dvou dnů nemohla dovědět, neboť stanovy neschvalovala členská schůze, nýbrž shromáždění delegátů, a v této souvislosti navíc uvádí, že soudy se nezabývaly otázkou, zda tyto stanovy byly shromážděním delegátů přijaty platně (tj. nezkoumaly, zda shromáždění delegátů bylo usnášení schopné a zda stanovy byly schváleny požadovaným počtem hlasů). Z ustanovení §47 odst. 4 zákona č. 176/1990, který byl účinný od l. 6. l990, pak dovozuje, že uvedený zákon akceptoval dosud platné stanovy družstva a jen ta ustanovení, která byla v rozporu s tímto zákonem prohlásil za neplatné. V této souvislosti pak poukazuje na to, že ustanovení čl. 33 odst. 1 písm. f) předchozích stanov nelze v žádném případě považovat za ustanovení, které by bylo v rozporu se zákonem č. 176/1990 Sb., je třeba je považovat za ustanovení, které blíže rozvádí čl. 30 uvedeného zákona. Je proto, podle jejího názoru, pro její věc rozhodné, že v době rozhodování o jejím vyloučení z družstva nebylo družstvo oprávněno dovolávat se nově přijatých stanov a mělo vycházet z ustanovení čl. 33 odst. 1 písm. f) stanov předchozích. V závěru tohoto svého doplňku pak uvádí, že kromě již dříve označených článků Listiny základních práv a svobod byl při rozhodování její věci soudy porušen i čl. 95 Ústavy, neboť soudce je při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. K těmto námitkám stěžovatelky pak vedlejší účastník v podstatě uvedl, že setrvává na původním stanovisku, že k vyloučení stěžovatelky došlo v souladu s platnými stanovami. Souhlasí s názorem, že vůči ostatním osobám a organizacím podle tehdy platného hospodářského zákoníku nastaly účinky změny stanov až po zápisu v podnikovém rejstříku, členové družstva jsou však stanovami vázáni dnem jejich schválení. To znamená, že po schválení změny stanov shromážděním delegátů byly interní orgány a členové družstva S. těmito stanovami vázáni. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu l, sp. zn. 27 C 132/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Především je třeba uvést k návrhu stěžovatelky na zrušení rozhodnutí představenstva SBD S. o vyloučení z družstva a k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka tvrdí, že postupem vedlejšího účastníka byla porušena práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, 2, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 12 odst. l Listiny základních práv a svobod, že vedlejší účastník je stavebním bytovým družstvem, přitom družstvo, jako společenství členů, kteří se sdružili ke společné činnosti a k uspokojování potřeb, je právnickou osobou soukromého práva, oddělenou od soustavy státních orgánů. Nelze je proto považovat za orgán veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a již z tohoto důvodu musela být proto ústavní stížnost stěžovatelky v části týkající se zrušení samotného rozhodnutí vedlejšího účastníka, jakož i v navazující části, v níž stěžovatelka navrhla vydání usnesení, v němž by bylo určeno, že zůstává členkou družstva vedlejšího účastníka a má právo na bezplatný převod družstevního bytu do vlastnictví, zamítnuta. V dalším pak ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných soudů, jimiž, podle názoru stěžovatelky, bylo zasaženo do práv zakotvených v čl. 7, 10, 11 a 12 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu připojeného spisu však Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by postupem obecných soudů byla snížena důstojnost stěžovatelky, její čest, porušena dobrá pověst, či jméno, případně zasaženo do jejího soukromého života ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak nebylo zjištěno porušení práva na nedotknutelnost osoby, soukromí a obydlí (čl. 7 a 12 Listiny základních práv a svobod). Ze samotného faktu, že v řízení před obecnými soudy nebylo vyhověno jejímu návrhu na určení neplatnosti vyloučení z družstva, ještě nelze zásah do ústavně zaručených práv dovozovat. V důvodech ústavní stížnosti této části se týkající stěžovatelka v podstatě jen (s výjimkou námitek uvedených v posledním doplňku ústavní stížnosti) opakuje argumenty, které uváděla již ve svých podáních v řízení před obecnými soudy. Těmito argumenty se soudy odvolací i dovolací v řízení zabývaly. V odůvodněních svých rozhodnutí také vyložily, proč odmítly právní závěr soudu I. stupně, týkající se prekluzivní lhůty k rozhodnutí o vyloučení z družstva, vysvětlily také, z jakých důvodů je třeba rozhodnutí o vyloučení stěžovatelky z družstva považovat za platný právní úkon, který odpovídal ustanovení §30 odst. l písm. a), b), zákona č. 176/1990 Sb. i ustanovení čl. 28 odst. l písm. b) stanov družstva S. přijatých dne 10.12.1990, z nichž bylo třeba - z důvodů rovněž soudy uvedených - vycházet. V návaznosti na uvedené pak nezbývá než poukázat na stanovisko Ústavního soudu ČR, vyslovené již v několika jeho nálezech (viz např. nález Ústavního soudu ČR uveřejněný pod č. 28 svazku l Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), totiž, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směřuje. Není tedy oprávněn odstraňovat nezákonnosti soudních rozhodnutí, pokud neměly za následek zásah do některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů. K odstranění možných omylů slouží soustava opravných prostředků upravených občanským soudním řádem a v tomto směru tedy nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat. Z uvedených důvodů proto ani v případě, že by bylo možno přisvědčit námitkám stěžovatelky uváděným v posledním doplňku ústavní stížnosti, nebylo by možno nálezem Ústavního soudu její ústavní stížnosti vyhovět a rozhodnutí obecných soudů zrušit, neboť tato rozhodnutí do žádného z ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhla. Ani ta skutečnost, že k vyloučení stěžovatelky z družstva došlo za 3 dny po přijetí změny stanov se do roviny porušení základních práv a svobod nemohla promítnout, a to právě s ohledem na předchozí chování stěžovatelky, která, přesto, že byla v dřívější době, jak sama v řízení před obecnými soudy připustila, v návaznosti na neplacení nájemného v roce l988 družstvem na možnost vyloučení upozorněna a výstrahu tehdy obdržela, opět nájemné po dobu téměř jednoho roku neplatila a dlouhodobě tak porušovala základní členskou povinnost, čímž ve svých důsledcích poškozovala hospodaření družstva. Ani důvody, které stěžovatelku k neplacení nájemného vedly, na tomto závěru nemohou nic změnit. Ústavní stížnosti pak nelze přisvědčit ani v tom, že by postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, které je v podstatě právem na spravedlivý proces. Právo na soudní ochranu stěžovatelce odepřeno nebylo, v postupu soudů nebylo Ústavním soudem zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že by bylo porušeno některé z práv upravených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, upravující právo na soudní ochranu. Ke stěžovatelkou výslovně namítanému porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v souvislosti s řízením před Vrchním soudem, je třeba poukázat na ustanovení §243 a odst. l o.s.ř., z něhož plyne, že dovolací soud jednání nenařizuje, jde-li o případy uvedené v §237 a §241 odst. 2 písm. b) a d) o.s.ř., přitom z obsahu dovolání, podaného stěžovatelkou Vrchnímu soudu, je patrno, že dovolání bylo podáno právě z důvodů uvedených pod písmenem b) a d) odst. 2 §241. Nedošlo tedy postupem soudu ani k porušení práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K postupu podle čl. 95 odst. l Ústavy ČR, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, neměly obecné soudy důvodu, nic totiž nenasvědčuje tomu, že by měly pochybnosti ( a to ani soud I. stupně, který návrhu stěžovatelky vyhověl) o tom, že by stanovy SBD, z nichž při svém rozhodování vycházely, nebyly v souladu se zákonem č. 176/1990 Sb. (v této souvislosti je třeba také uvést, že ve svém dovolání stěžovatelka mezi dovolacími důvody rozpor změněných stanov se zákonem, ani jejich neplatnost, výslovně nenamítala). Proto ani k porušení tohoto článku Ústavy nedošlo. Jestliže tedy obecné soudy způsobem, v němž nebylo shledáno porušení práva na soudní ochranu, dospěly k závěru, že vyloučení stěžovatelky z družstva je platné, nebylo možno stěžovatelce přisvědčit ani v tom, že by vydáním napadených rozhodnutí bylo ve svém důsledku zasaženo do práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nehledě k tomu, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod je chráněno vlastnictví již existující, přitom předmětný družstevní byt ve vlastnictví stěžovatelky nebyl a není a v jejím vlastnictví nebyl ani členský podíl, když jeho hodnota představující majetkovou účast člena v družstvu, byl rovněž po dobu trvání stěžovatelky v družstvu majetkem družstva. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost navrhovatelky zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. února 1995