ECLI:CZ:US:1995:4.US.85.95
sp. zn. IV. ÚS 85/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. října 1995 ve věci ústavní stížnosti A.H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, čj. 22 Ca 323/94-29 o vydání nemovitosti takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, čj. 22
Ca 323/94-29, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozhodnutí
Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, okresního pozemkového úřadu, ze
dne 14. 4. 1994, čj. PzÚ 77/91-A-Ps, o tom, že stěžovatelka není
vlastníkem, resp. spoluvlastníkem, ve výroku uvedeného rozhodnutí
blíže specifikovaných nemovitostí, stěžovatelka tvrdí, že jí byla
odňata možnost před soudem jednat a vyjádřit se k prováděným
důkazům. Pokud jde o posouzení otázky, zda se svým zemřelým
manželem darovala předmětné nemovitosti v tísni, uvádí dále, že na
jednání v tísni lze, podle jejího názoru, usuzovat všude tam, kde
právní úkony byly ve svých důsledcích pro původního vlastníka
zjevně nevýhodné. Stav tísně nelze posuzovat odtrženě od doby, kdy
právní úkon, spojený s tvrzenou tísní, byl učiněn. Pokud vlastník,
před a v době provedení právního úkonu, byl postižen politickou
perzekucí, lze na jednání v tísni usuzovat vždy. Protože, podle
jejího názoru, rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě došlo
k porušení článků 38 odst. 2, 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, navrhuje, aby této její ústavní stížnosti bylo vyhověno
a napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, uvádí ve svém
vyjádření z 2. 8. 1995, že v době uzavření darovacích smluv nebyly
naplněny znaky tísně, neboť iniciativa k uzavření smluv vzešla ze
strany dárců. Krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, když
dospěl k závěru, že k rozhodnutí není třeba dalších stanovisek
účastníků a o věci lze rozhodnout na základě správního spisu.
Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla
zamítnuta.
Vedlejší účastník Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní
pozemkový úřad, navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost
zamítl, a to v podstatě z důvodů, jež jsou uvedeny v jeho
rozhodnutí a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Také vedlejší účastník Z. d. vlastníků N. se ztotožnil
s rozhodnutím Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového
úřadu, ze dne 14. 4. 1994, a navrhl proto, aby Ústavní soud
stížnost v celém rozsahu zamítl.
Ústavní soud, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech,
není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich
soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností, a to za předpokladu, že tyto soudy ve
své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod.
Krajský soud v Ostravě však v projednávané věci takto:
nepostupoval, neboť v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny,
stanovícím, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jednal a rozhodl bez nařízení
jednání v nepřítomnosti účastníků. Ustanovení §250f (§250l odst.
2) o. s. ř. umožňuje sice soudu rozhodovat o opravných
prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů i bez jednání,
nicméně pouze v jednoduchých případech, zejména, je-li nepochybné,
že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu
a jde-li jen o posouzení právní otázky. O takový jednoduchý případ
však v projednávané věci nepochybně nejde, na což lze usoudit již
z pouhé skutečnosti, že Krajský soud v Ostravě rozhodoval v téže
věci již ve věci sp. zn. 24 Ca 246/92, a to tak, že rozhodnutí
správního orgánu zrušil.
Jak uvedl ve svém rozhodnutí krajský soud, tísní se rozumí
objektivní, hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav,
který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu
uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik,
že učiní právní úkon, jaký by jinak neučinila. Tíseň musí mít
základ v objektivně existujícím a působícím stavu, musí tedy pro
ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou projevu
vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.
K uvedenému třeba dodat, co konstatoval Ústavní soud již ve svém
nálezu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, že protiprávnost
vedoucí k restituci je nutno interpretovat výlučně v návaznosti na
účel zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jímž
je zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo
vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948
- 1989, a proto zcela konsekventně i pojem tísně je třeba
interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným
s obdobím let 1948 - 1989. Za stav tísně je proto třeba, podle
názoru Ústavního soudu, považovat i takový stav, kdy vlastník
nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem
vlastnictví je omezován represivní politikou umožňovanou
nedostatkem existence právního a demokratického státu. O stav
tísně nejde proto v této souvislosti pouze v případě, kdy dárcův
projev v žádném směru a mimo jakoukoli pochybnost nesouvisí se
zmíněným politickým nátlakem, ale je adekvátní reakcí na stav
jednajícího, adekvátní potud, že by jej učinil bez ohledu na
poměry panující v období 1948 - 1989, pro něž je příznačná
i existence takových předpisů, jakým bylo např. vládní nařízení č.
50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby.
Z těchto důvodů má Ústavní soud proto za to, že krajský soud ve
svém rozhodování porušil i článek 36 odst. 1 Listiny a v něm
zakotvené právo na nestranný a spravedlivý proces, jakož i články
90, 95 odst. 1 Ústavy.
Protože tedy rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení
článků 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
a dále článků 90, 95 odst. 1 Ústavy, Ústavní soud podle ustanovení
§82 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil (§82 odst.
3 písm. a) citovaného zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. října 1995