ECLI:CZ:US:1995:4.US.89.95
sp. zn. IV. ÚS 89/95
Usnesení
IV. ÚS 89/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátem JUDr. S.P., proti rozhodnutím O.Ú., pozemkového úřadu, čj. 863/94-R/2961/92/ver a čj. 864/94-R/2961/92/ver, ze dne 24.5.1994 a rozsudkům Krajského soudu v Praze, sp. zn. 19 Ca 222/94 a sp. zn. 19 Ca 240/94, ze dne 28.2.1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení práva na dědění (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), zrušení rozhodnutí O.Ú.L., pozemkového úřadu, čj. 863/94-R/2961/92/ver a čj. 864/94-R/2961/92/ver, ze dne 24.5.1994 a rozsudků Krajského soudu v Praze, sp. zn. 19 Ca 222/94 a sp. zn. 19 Ca 240/94, ze dne 28.2.1995.
- 2 - IV. ÚS 89/95
Rozhodnutím Krajského soudu v Praze, sp. zn. 19 Ca 222/94, ze dne 28.2.1995, bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu v L., ze dne 24.5.1994, čj. 861/94-R/2961/92/ver, jímž uvedený úřad podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění změn a doplňků (dále jen zákon o půdě), rozhodl, že oprávněné osoby, kterými jsou dle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě RNDr. J.P., stěžovatel a F.N. a R.N., nejsou vlastníky nemovitostí v rozhodnutí označených, tyto nemovitosti se jim nevydávají ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, protože jsou zastavěny budovami ve vlastnictví SV., za tyto jim budou poskytnuty jiné pozemky dle §11 odst. 2 citovaného zákona nebo náhrada dle §14 citovaného zákona. Druhým napadeným rozsudkem, sp. zn. 19 Ca 240/94, ze dne 28.2.1995, Krajský soud v Praze potvrdil další rozhodnutí téhož pozemkového úřadu, čj. 862/94-R/2961/92/ver, ze dne 24.5.1994, jímž uvedený úřad podle §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl tak, že vlastníky tam přesně označených nemovitostí jsou RNDr. J.P. k ideální jedné polovině, stěžovatel k ideální jedné čtvrtině a F. a R.N., každý z nich k jedné ideální osmině. V obou případech rozhodoval Krajský soud v Praze o opravném prostředku stěžovatele proti rozhodnutím pozemkového úřadu, v nichž stěžovatel uvedenému orgánu vytýkal nesprávné právní posouzení, pokud jde o stanovení oprávněných osob. Namítal, že oprávněnou osobou k veškerému majetku je ve smyslu §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě on sám, a to s ohledem na závět M.P., ze dne 15.1.1957.
Krajský soud v Praze, jak je patrno z obsahu spisů, sp. zn. 19 Ca 222/94 a 19 Ca 240/94, které si Ústavní soud připojil, vycházel ze zjištění, že předmětný majetek, který původně patřil z jedné poloviny JUDr. J.P. a z jedné poloviny M.P., přešel na stát na základě výměrů ministerstva zemědělství ze dne 25. 5.1948, čj. 45 525/48-IX/R-12, a ze dne 15. 10. 1948, čj. 45 525/48-IX/A-21, podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě JUDr. J.P., který zemřel dne 18.5.1949, v poslední
3 - IV. ÚS 89/95
vůli ze dne 27.4.1944, prohlášené u Okresního soudu v Rakovníku dne 29.6.1949, odkázal svůj veškerý majetek manželce M.P. Vlastnictví k polovině předmětných nemovitostí však M.P. nikdy nenabyla. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesouhlasil se závěrem pozemkového úřadu, že RNDr. J.P. (syn zemřelého bratra JUDr. J.P.), F. a R.N. (synové sestry M.P.), jakož i on sám (syn druhé sestry M.P.) jsou všichni oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě s tím, že s odkazem na závět M.P. je oprávněnou osobou k veškerému majetku pouze on sám, zabýval se Krajský soud především posouzením otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě, jehož se dovolával. V tomto směru pak dospěl k závěru, že tomu tak není proto, že závět M.P. je neplatná.
S uvedenými závěry stěžovatel nesouhlasí, v důvodech své ústavní stížnosti uvádí, že z předložené závěti je zřejmé, že nabyl část dědictví po zůstavitelce, a proto se na něj vztahuje režim ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě. Nesouhlasí ani se závěrem pozemkového úřadu, že část majetku, který mu zůstavitelka odkázala,mu odkázat nemohla, neboť tento jí sice manžel odkázal závětí, ale v době jeho úmrtí a projednání dědictví po něm, jako zůstavit, byl již majetek ve vlastnictví státu a nebyl tedy předmětem dědictví. Tato konstrukce je podle stěžovatele v rozporu s principy a účely restitucí, neboť neplatnost závěti v důsledku neexistence majetku jako takového je, podle něj, neplatností relativní. Domnívá se dále, že důvody neplatnosti závěti M.P., uváděné Krajským soudem v Praze, jsou pojaty nepřesně. Poukazuje na ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. a dále na ustanovení §550 citovaného zákona, podle něhož jsou podmínky v závěti uvedené sice neplatné, ale bez újmy platnosti ostatních ustanovení závěti. Podle jeho názoru je tedy závěr Krajského soudu v Praze, týkající se závěti M.P., neopodstatněný, když část závěti, týkající se stěžovatele, je, podle něj, naprosto srozumitelná a ostatní její části ji nemohou činit neplatnou. Dále pak stěžovatel v
- 4 - IV. ÚS 89/95
ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom toho, že pokud jde o napadená rozhodnutí pozemkového úřadu, tato nabyla právní moci díky tomu, že před jednáním vzal svá odvolání proti nim směřující zpět, to však učinil s ohledem na to, že v předchozích věcech, projednávaných odvolacím soudem v tentýž den, bylo jeho odvolání z výše uvedených důvodů zamítnuto. Ve vztahu k těmto dvěma zbývajícím rozhodnutím pozemkového úřadu, čj. 863/94-R/2961/92/ver a čj. 864/94-R/2961/92/ver, ze dne 24.5.1994, se pak dovolává použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojených spisů a stěžovatelem předložených příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba uvést, že zákon o půdě směřuje ke zmírnění těch majetkových křivd, které se některým z důvodů taxativně vyjmenovaných v jeho ustanovení §6 původním vlastníkům skutečně staly. Pouze v tomto rozsahu a při splnění dalších zákonných podmínek přecházejí nároky původních vlastníků věcí na další oprávněné osoby. K majetkové křivdě v posuzovaném případě sice shora citovanými výměry ministerstva zemědělství nepochybně došlo, stalo se tak však ve vztahu k M.P. - od níž stěžovatel své restituční nároky odvíjí - pouze k jedné polovině předmětných nemovitostí, tj. té, kterou M.P. v době vydání citovaných výměrů skutečně vlastnila. Polovinu nemovitostí, původně vlastnicky náležející JUDr. P., M.P. - a to vzdor závěti JUDr. P., učiněné v její prospěch - nikdy nemohla nabýt, s ohledem na to, že JUDr. P. v den své smrti již vlastníkem těchto nemovitostí nebyl. Z uvedeného je pak zřejmé, že stěžovatel by s odvoláním na ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona o půdě se mohl domáhat vydání pouze poloviny předmětného majetku, to však jen za předpokladu, že závěť M.P. byla platná.
K této otázce, kterou soud posoudil s negativním závěrem, je pak třeba odkázat na stanovisko, které Ústavní soud zaujal v nálezu, publikovaném pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 1,
5 - IV. ÚS 89/95
totiž, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. I když stěžovatel porušení práv zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod výslovně nenamítal, zabýval se Ústavní soud věcí i z tohoto pohledu, ani v tomto směru však nezjistil nic,co by nasvědčovalo tomu, že by v řízení, které vydání napadených rozhodnutí předcházelo, nebyly dodrženy zásady spravedlivého a nestranného procesu.
K namítanému porušení práva na dědění zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je pak třeba uvést, že zákon o půdě při vymezení okruhu oprávněných osob v případech, že fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, zemřela, vychází z jiné posloupnosti než je posloupnost dědická. V ustanovení zákona o půdě jde tedy o zvláštní právní nástupnictví samostatně upravené tímto restitučním zákonem a nároky z něho vyplývající přímo s nároky dědickými nesouvisí. Z tohoto důvodu se posuzovaná rozhodnutí práva stěžovatele na dědění nemohla dotknout. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele směřující proti oběma rozhodnutím Krajského soudu v Praze jako neopodstatněná podle §43 písm.. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Pokud pak jde o tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím pozemkového úřadu, pak v tomto směru je ústavní stížnost nepřípustná (§35 odst. 1, §75 odst. 1 citovaného zákona), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přitom v posuzovaném případě rozhodně nejde o stížnost, která by svým významem podstatně převyšovala vlastní zájmy stěžovatele, a proto použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona nepřichází v jeho případě v úvahu, nehledě k tomu, že i v této části je ústavní stížnost odůvodněna v podstatě stejnými důvody, jako ta její část, která směřovala proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a tato, jak shora uvedeno, byla Ústavním soudem shledána neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj