Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.1995, sp. zn. IV. ÚS 96/94 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 38/3 SbNU 275 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.96.94

sp. zn. IV. ÚS 96/94 Nález Ústavní soud ČR rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání ve věci ústavní stížnosti I. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 113/94, ze dne 17. 3. 1994, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karviné a Pozemkového fondu ČR jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Rozhodnutím Okresního úřadu v Karviné - pozemkového úřadu, čj. PÚ-249/R-1011/93-Kl., ze dne 3. 2. 1994, bylo o nároku stěžovatelky, uplatněném podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.(dále jen zákon o půdě), rozhodnuto tak, že vlastnictví k pozemkovým parcelám, označených podle pozemkové knihy č. 27 pro katastrální území H.S., parcela č.( 501/2) sl. do č. 2792,kultura - role o výměře 7786 m2 a parcela č. (502/2) sl. do parc. č. 2795/2, kultura - role o výměře 1616 m2 v k.ú. H. S., se neobnovuje a žádost se zamítá. Předmětem stěžovatelkou uplatněného restitučního nároku byly shora označené pozemky, jejichž původní vlastnicí byla teta stěžovatelky. Tyto pozemky byly na základě rozhodnutí zemědělské komise MNV v H.S. ze dne 11. 9. 1961, čj. Zem.2151/61-49, přikázány do užívání B.s. OKR - závod rekultivace a asanace H. - D.S.. P. K. zemřela dne 8. 12. 1984, jak plyne z rozhodnutí Státního notářství v Karviné ze dne 19. 3. 1985, bez zanechání závěti a nezůstali po ní zákonní dědicové. Uvedeným rozhodnutím státního notářství bylo potvrzeno, že dědictví po P.K. nabývá československý stát. Majetek P.K., nově vyšlý najevo (předmětné pozemky), byl projednán v dodatečném dědickém řízení, které bylo skončeno dne 17. 3. 1992 rozhodnutím Státního notářství v Karviné ze dne 17. 3. 1992, čj. D 809/92-21, které nabylo právní moci dne 17. 3. 1992, jímž bylo potvrzeno, že dodatečné dědictví po zůstavitelce P.K. připadá československému státu. Stěžovatelka, která je neteří P. K., svůj restituční nárok uplatnila podle §9 odst. l zákona o půdě s odvoláním na ustanovení §4 odst. 2 písm. e) a §6 odst. l písm. t) zákona o půdě.Pozemkový úřad své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka nesplňuje podmínku přechodu majetku na stát nebo jinou právnickou osobu způsobem uvedeným v §6 odst. l zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, neboť v řízení před pozemkovým úřadem bylo zjištěno, že majetek původní vlastnice P. K. přešel na stát dne 17. 3. 1992 odúmrtí, a proto dovodil, že stěžovatelka nesplňuje všechny znaky oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. e) ve spojení s §6 odst. l zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnutí Pozemkového úřadu v Ostravě potvrzeno jako věcně správné, přitom v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku k námitkám, vzneseným stěžovatelkou v opravném prostředku, krajský soud uvedl, že rozhodnutí podle vl.nař.č. 5O/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, neznamenalo a nevedlo k odnětí vlastnického práva původních vlastníků k nemovitostem, které byly přikázány do užívání zemědělským organizacím. V roce 1984, v době smrti původní vlastnice nemovitostí, platil zákon č. 4O/1964 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, podle jehož ustanovení §475 stěžovatelka nepatřila mezi zákonné dědice. Podle ustanovení §873 věty prvé platného občanského zákoníku při dědění se užije práva platného v den smrti zůstavitele. V řízení bylo prokázáno, že v den smrti zůstavitelky nebyla stěžovatelka její zákonnou dědičkou, původní vlastnice pozemků zemřela bez zanechání závěti a bez zákonných dědiců. Proto i majetek, který vyšel najevo a jedná se o nemovitosti, jejichž vydání se stěžovatelka domáhá, připadl s ohledem na ustanovení 462 o.z. státu. Tento způsob ztráty vlastnictví nespadá pod režim §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a tudíž stěžovatelka není osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pak stěžovatelka podala včas ústavní stížnost, a to v podstatě s odůvodněním, že rozhodnutím Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Karviné a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, a podle něhož se zaručuje dědění. Porušení Listiny spatřuje v nesprávném a podle jejího názoru nepřípustném postupu orgánů, které dosud ve věci rozhodovaly, když její právní situaci podřadily v rámci zákona o půdě pod jiné ustanovení, než to, kterého se dovolávala, pominuly konkrétní ustanovení textu zákona o půdě - ustanovení §6 odst. l písm. t) a namísto toho aplikovaly ustanovení §22 zákona o půdě, což je podle jejího názoru z hlediska obecné teorie práva zcela nepřípustné z důvodů, které podrobně dále v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí. Současně poukazuje na to, že úmysl zákonodárce je nutno zkoumat jak z hlediska celé právní úpravy, tak i z hlediska každého příslušného ustanovení zákona, zdůrazňuje, že účelem a smyslem zákona o půdě je zmírnění následků některých majetkových křivd v období let 1948 až 1989 a úprava vlastnických vztahů k půdě. Ke zmírnění těchto křivd dochází vydáním nemovitostí oprávněným osobám z důvodů taxativně stanovených v ustanovení §6 zákona. Účelem a smyslem této právní úpravy je tedy především vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu a nikoliv naopak jeho nevydání. Dále pak stěžovatelka dovozuje, že rozhodnutími obou orgánů došlo i k porušení čl. l0 Listiny základních práv a svobod, neboť tím, že její žádost o navrácení majetku okresní úřad a krajský soud svými rozhodnutími zamítl, potvrdil ve svém důsledku i to, že původní vlastnice nepečovala řádně o předmětné nemovitosti, přičemž nikdy a nikým nebylo žádným způsobem prokázáno, že tomu tak skutečně bylo. Navrhla proto, aby její ústavní stížnosti bylo vyhověno a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 113/94, ze dne 17. 3. 1994, byl zrušen a věc vrácena uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě, jako účastník tohoto řízení, a Okresní úřad v Karviné - pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení, ve svých písemných vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti navrhly shodně zamítnutí ústavní stížnosti v podstatě z důvodů uvedených ve svých rozhodnutích. Další vedlejší účastník Pozemkový fond ČR se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Pozemkového úřadu v Karviné, sp.zn. 249/R 1011/93Kz, a spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 113/94, se věcí nejprve zabýval z hlediska ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., zkoumal tedy, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti. Přesto, že se s právními závěry obou orgánů, které o návrhu stěžovatelky rozhodovaly, zcela ztotožňuje, nepovažoval za možné ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ust. §43 odst. l písm. c) citovaného zákona v daném případě odmítnout, když stěžovatelka svůj restituční nárok, který byl předmětem posuzování soudu, odůvodnila a uplatnila na základě existujícího ustanovení zákona o půdě v platném znění. Považoval proto za nutné, v zájmu principu právní jistoty, rozhodnout v dané věci nálezem a zaujmout tak stanovisko k povaze a právním důsledkům novelizace zákona č. 229/1991 Sb., realizované zákonem č. 93/1992 Sb., zařazením do §6 odst. l zákona o půdě nového ustanovení pod písmeno t). Toto ustanovení, které mezi restituční tituly zařadilo novou skutkovou podstatu - přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb., nebylo původně obsaženo v návrhu zákona č. 93/1992 Sb., součástí této novely zákona o půdě se stalo v důsledku přijetí pozměňovacího návrhu poslance, jenž nebyl písemně zdůvodněn. Svojí povahou však přikázání do užívání právnické osoby, na základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby - tzv. "nucené (povinné) nájmy", do restituční části zákona o půdě - do oblasti klasických restitučních důvodů nenáleží, neboť vlastnictví osob k nemovitostem přikázaným do nucených nájmů zůstávalo zachováno. Vlastník byl sice významně omezen z hlediska možnosti využívat obsah svého vlastnictví v té jeho obsahové složce, která souvisela s právem vlastníka užívat věc, kterou vlastní (došlo postupně k jeho omezení až na míru naplňující pojem tzv. holého vlastnictví), nicméně i při tomto omezení zůstalo vlastnictví zachováno, bylo převoditelné na jiné subjekty a přecházelo na právní nástupce vlastníka. Odstranění uvedených omezení vlastnických práv v zákoně o půdě je realizováno, a to od samého počátku jeho účinnosti, ustanovením §22 odst. l ve spojení s následujícími odstavci §22, podle něhož ke dni účinnosti zákona (tj. k 24.6.1991) došlo podle §22 odst. l písm. b) k zániku práva užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby a k jejich přeměně na nájemní vztahy ze zákona. Institut "užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby",upravený zákonem č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, ve znění zákona č. 95/1988 Sb. a zákona č. 114/1990 Sb., nahradil institut užívání k zajištění výroby obsažený ve vládním nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, který se z hlediska historickoprávního vyvinul z institutu povinných pachtů upravených zákonem č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, ve znění zákona č. 132/1948 Sb. a zákona č. 244/1949 Sb. Pro všechny tyto na sebe navazující instituty je typické, že sice jejich uplatněním došlo k výraznému omezení vlastnických práv, týkaly se však majetku, který nadále zůstával v individuálním vlastnictví fyzických osob. Zařazení výše uvedených případů do §6 zákona o půdě, jako ustanovení restituční povahy, je proto třeba označit za nesystematické. Navíc, v případě povinných pachtů, založených zákonem č. 55/1947 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, který nabyl účinnosti dne 24. dubna 1947, vyvolávající problémy v souvislosti s tzv. rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) právně významným pro klasické restituční případy (ztráty vlastnictví), neboť k přikázání nemovitostí do povinných pachtů docházelo v praxi i před 25. 2. 1948. Také tuto skutečnost lze uvést na podporu právně správného závěru jak Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Karviné, tak Krajského soudu v Ostravě, ohledně nutnosti řešit problematiku přikázání do povinných pachtů po celé jejich vývojové linii od jejich vzniku až po zánik podle §22 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění. K případnému tvrzení, že §22 odst. l písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, nedopadá na instituty založené zákonem č. 50/1947 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, a vládním nařízením č. 50/1955 Sb., ale pouze na užívání k zajištění výroby podle zákona č. 123/1975 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, které by byly odvozovány z obsahu odkazu č. 19 uvedeného u §22 odst. l písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, kde je uveden pouze zákon č. 123/1975 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, je třeba uvést, že zákon č. 55/1947.Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění, byl zrušen §29 vlád. nařízení č. 50/1955 Sb. a toto vládní nařízení pak §15 zákona č. 123/1975 Sb., ovšem právě při zachování užívání (povinných nájmů) založených podle dosavadní právní úpravy. Podle názoru Ústavního soudu nelze akceptovat ani závěr, že zákonodárce sledoval zařazením ustanovení písm. t) do §6 zákona o půdě vytvoření konstrukce, podle které se existence nucených nájmů staví, co do intenzity zásahu do vlastnického práva pro účely restitučních procesů k majetku spadajícímu do věcné působnosti zákona o půdě, na roveň případům ztráty vlastnictví. Takový závěr by totiž vedl k nepřípustným důsledkům zpochybňujícím existenci vlastnického práva u všech v úvahu přicházejících případů v minulosti zřízených nucených nájmů v případech, kdy se vlastníci nemovitostí, zatížených těmito nucenými nájmy, nepodřídili pravidlům části II. zákona o půdě (uplatnění nároku v prekluzivních lhůtách, apod.). Podle názoru Ústavního soudu je proto třeba důsledně vycházet z principu, že samotná existence tzv. nucených nájmů sice výrazně omezovala obsah vlastnického práva, nicméně nezpůsobovala jeho ztrátu, a pokud tedy za existence nucených nájmů v minulosti nedošlo k další právní skutečnosti, která by způsobila ztrátu vlastnictví, s intenzitou popsanou v §6 odst. l zákona o půdě, je třeba na postavení vlastníků těchto nemovitostí vztáhnout režim §22 zákona o půdě. Nelze tedy jinak, než konstatovat, že zařazením ustanovení písmene t) do §6 odst. l zákona o půdě v podobě, v jaké k tomu došlo, nastala situace, kdy se součástí uvedeného zákona stalo výslovné pravidlo chování, které v systematice předmětného ustanovení postrádá logického odůvodnění a působí rušivě. Za tohoto stavu bylo pak třeba zabývat se také otázkou, zda nejsou dány podmínky ustanovení §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení návrhu na zrušení ustanovení §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě plénu Ústavního soudu. V tomto směru však senát Ústavního soudu, rozhodující o ústavní stížnosti stěžovatelky, dospěl k závěru, že podmínky §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. v posuzovaném případě splněny nejsou, neboť při rozhodování o požadavcích stěžovatelky na úrovni jak pozemkového úřadu, tak i krajského soudu, nedošlo k uplatnění §6 odst. l písm. t) zákona o půdě, naopak oba uvedené orgány při rozhodování dané věci jeho aplikaci vyloučily. Ze všech uvedených důvodů nebylo proto možno přisvědčit stěžovatelce v tom, že by v řízení před oběma dosud rozhodujícími orgány, jehož byla účastnicí, došlo k porušení čl. ll Listiny základních práv a svobod, když v tomto směru navíc je třeba také odkázat na názor Ústavního soudu, vyslovený již v jeho dřívějších nálezech, totiž, že uvedeným článkem je chráněno zpravidla vlastnictví již existující, nikoliv tedy pouze tvrzený nárok na ně. Zásah do práv, zakotvených v čl. lO Listiny základních práv a svobod, ve vztahu ke stěžovatelce pak již v daném případě vůbec nepřichází v úvahu, a to nejen z toho důvodu, že ani pozemkový úřad, ani následně soud vůbec nehodnotily, zda k přikázání předmětných nemovitostí do užívání v roce 1961 došlo ve smyslu vládního nařízení č. 50/1955 Sb. oprávněně, či nikoliv, a žádným způsobem tedy neposuzovaly otázku, zda teta stěžovatelky - původní vlastnice nemovitostí - o tyto pečovala řádně, či nikoliv, ale především proto, že namítat porušení práva na ochranu jména, osobní cti a dobré pověsti, pokud by k němu skutečně došlo, by oprávněně mohla pouze osoba, jejíž čest, jméno, či dobrá pověst, byla takto porušena, eventuálně s ohledem na znění ust. §15 občanského zákoníku její manžel, děti, případně rodiče,nikoliv však již neteř. Ústavní stížnost stěžovatelky byla proto z uvedených důvodů zamítnuta (§82 odst. l zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. června 1995