Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 13.12.1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95 [ nález / CEPL / výz-2 ],paralelní citace: N 83/4 SbNU 279 [ 29/1996 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.8.95
Lhůty k uplatnění nároků na restituci majetku; zrušení podmínky trvalého pobytu
Právní věta1. Článek 11 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod neumožňuje rozlišovat mezi občany České republiky (do 31. 12. 1992 občany České a Slovenské Federativní Republiky) s trvalým pobytem na území České republiky (do 31. 12. 1992 na území České a Slovenské Federativní Republiky) a mimo toto území.2. Pokud je existence práva spojena s lhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění ať již osobě oprávněné, která byla neústavně zkrácena na svých právech, nebo vlastníkovi, kterým se stane na základě úspěšně uplatněného nároku na vydání nemovitosti.
ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.8.95
sp. zn. Pl. ÚS 8/95NálezÚstavní soud České republiky rozhodl ve věci návrhu ing. W. M. a skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky takto:Dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů se z r u š u j í :a) ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravěvlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, veznění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech"který má trvalý pobyt na jejím území a",b) ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalýpobyt na jejím území",c) ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona ve slovech "kteří majítrvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republikya",d) ustanovení §7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijícíchna území České republiky",e) věta druhá §8 odst. 1 téhož zákona znějící "Návrh musí býtuplatněn do 31. prosince 1992 nebo do 6 měsíců od právní mocirozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinakprávo zanikne",f) ustanovení §13 odst. 1 téhož zákona,g) ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona ve slovech "uplatněné velhůtě uvedené v odstavci 1" a ve slovech "ode dne skončenílhůty uvedené v odstavci 1",h) ustanovení §22 odst. 6 téhož zákona ve slovech "od účinnostitohoto zákona",i) ustanovení §22 odst. 8 téhož zákona ve slovech "ve lhůtě dokonce roku 1993",j) ustanovení §26 odst. 2 téhož zákona ve slovech "od účinnostitohoto zákona",k) ustanovení čl. II zákona č. 183/1993 Sb., kterým se měnía doplňuje zákon č. 229/1991 Sb.l) ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým seupravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskémumajetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvaležijící na území České republiky",m) v ustanovení §2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvaležijí v České republice",n) ustanovení §11 téhož zákona ČNR.Odůvodnění:I.ADne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnoststěžovatele ing. W. M. proti rozhodnutí Pozemkového úřaduOkresního úřadu Plzeň-sever ze dne 28.4.1994, č.j. PÚ-3457/92.Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na zrušení:a) ustanovení §4 odst. 1 a 2 a §13 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinémuzemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, část prvé větyza čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území"a ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalýpobyt na jejím území" ab) ustanovení §13 odst. 1 téhož zákona, pokud stanoví přesnélhůty k uplatnění nároků.Stěžovatel se domáhá ke dni 1. 2 1995 zrušení uvedených částíustanovení §4 odst.1 a 2 citovaného zákona, neboť podle jehonázoru jsou jimi porušena ustanovení čl. 1 a 10Ústavy ČR, čl. 1,čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2 a čl. 14 odst.2 Listiny základních práv a svobod a konečně i čl. 1 odst. 1Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práva základních svobod. Svůj návrh blíže nezdůvodňuje, poukazuje všaksouhlasně na nález Ústavního soudu ze dne 12.7.1994, který bylvyhlášen pod č. 164/1994 Sb. a na jeho odůvodnění.Vzhledem k tomu, že již uplynula lhůta pro uplatnění těchtonároků podle §13 odst. 1 a 2 citovaného zákona, bylo by podlestěžovatele odstranění překážky spočívající ve zrušení podmínkytrvalého pobytu na území ČR zbytečné, pokud by "současně nedošloke zrušení přesně stanovených lhůt pro uplatnění nároků,vyplývajících z tohoto zákona a stanovení nového dne účinnosti, odněhož bude možno tyto nároky uplatnit."Skutková stránka případu je následující. Dne 28.12.1992, tedyv zákonem stanovené lhůtě, uplatnili stěžovatel ing. W. M. a dáleJ. M., osobní data nezjištěna, a G. L., roz. M., osobní datanezjištěna, podle §9 odst. 1 citovaného zákona nárok k blížespecifikovaným nemovitostem.Pozemkový úřad Okresního úřadu Plzeň-sever došel k závěru, žeani u jednoho z navrhovatelů nejsou splněny podmínky §4citovaného zákona, tzn. že nejsou občany ČR a nemají trvalý pobytna jejím území. Proto již další dokazování neprováděl. S ohledemna nesplnění uvedených podmínek podle §4 zákona č. 229/1991 Sb.rozhodnutím, č.j. PÚ-3457/92, ze dne 28.4.1994, určil, že uvedenéosoby včetně stěžovatele nejsou vlastníky předmětných nemovitostía nepřísluší jim za ně poskytnutí náhrady. Stěžovatel byl současněpoučen o možnosti přezkoumání rozhodnutí krajským soudem. Tétomožnosti však nevyužil. Předmětné rozhodnutí proto nabylo dne3.6.1994 právní moci. Dne 19.12.1994 obdržel Ústavní soud stížnostspojenou s návrhem na zrušení uvedených ustanovení zákona č.229/1991 Sb.Stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15.12.1994. Jejísoučástí je i předložení listiny, která dokazuje, že v doběuplatnění nároku byl stěžovatel na základě rozhodnutí Ministerstvavnitra ČR, č.j. VSP/3-53/1239/90-786, ze dne 26.7.1990, občanemČeské republiky. II. senát Ústavního soudu došel s přihlédnutímk ustanovení §75 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním souduk závěru, že navrhovatel splňuje podmínky ustanovení §74 zákonač. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řízení přerušil a návrh nazrušení předmětných ustanovení postoupil plénu Ústavního souduk rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy ČR v částitýkající se návrhu na zrušení podmínky trvalého pobytuv ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. Svýmdoplňujícím usnesením, ze dne 15. června 1995, postoupilk rozhodnutí pléna Ústavního soudu i zbývající část návrhupožadující zrušení ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,ve znění zákona č. 39/1993 Sb. Dne 15. června 1995 soudcezpravodaj odmítl část návrhu požadující zrušení ustanovení §13odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.I.BV době přípravy jednání ve věci Pl. ÚS 8/95 obdržel Ústavnísoud dne 2. června 1995 návrh skupiny 69 poslanců na zrušení výšeuvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., zákona ČNR č.243/1992 Sb. a zákona č. 183/1993 Sb.Svůj návrh skupina poslanců odůvodňuje tím, že podstata,charakter i právní důsledky napadených částí ustanovení zákona č.229/1991 Sb. jsou zcela totožné se zrušenými ustanoveními zákonač. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějšíchpředpisů. Podle jejich přesvědčení by bylo nejen nelogické, alei v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod,kdyby dva zákony, řešící stejnou problematiku, upravovaly zcelaodlišně právní nároky fyzických osob, totiž jen v závislosti natom, zda mají nebo nemají trvalé bydliště na území Českérepubliky. Ze stejného důvodu skupina poslanců navrhuje zrušenívýše uvedených ustanovení zákona ČNR č. 243/1992 Sb., omezujícíchmožnost nápravy křivd na ty, kteří trvale žijí na území Českérepubliky.Podle skupiny poslanců je rovněž nutné zrušit ustanovení §13 odst. 1, poslední větu §8 odst. 1 a příslušné části ustanovení§13 odst. 2, §22 odst. 6 a 8 a §26 odst. 2 a čl. II zákona č.183/1993 Sb. a §11 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tato ustanovenízakotvují dnes již prošlé lhůty k uplatnění nároků podle zákona č.229/1991 Sb. a zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tento svůj návrh skupinaposlanců nijak blíže nezdůvodňuje. Poukazuje pouze na to, že takbude oprávněným osobám umožněno uplatnit nárok zákonem stanovenýmzpůsobem a že tato ustanovení jsou v rozporu se stejnýmiustanoveními Ústavy, Listiny základních práv a svoboda Dodatkového protokolu k Evropské konvenci, jak je uvádíodůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.Protože návrh Pl.ÚS 16/95 splňoval podmínky uvedené v §64zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a byl přípustný podle§66 téhož zákona, zahájil Ústavní soud řízení a požádal podle §69 téhož zákona Parlament České republiky, aby se v zákonné lhůtěk návrhu písemně vyjádřil.Dne 20. června 1995 se na Ústavní soud obrátil navrhovatel vevěci Pl. ÚS 8/95 ing. M. s podáním, ve kterém bere zpět svůj návrhna přezkoumání ústavnosti výše uvedených ustanovení zákona č.229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Toto zpětvzetí všakÚstavní soud svým usnesením ze dne 12. července 1995 nepřipustil.V návaznosti na to soudce zpravodaj ve věci Pl.ÚS 16/95 svýmusnesením, sp. zn. Pl.ÚS 16/95-27, ze dne 26.7.1995 odmítl návrhskupiny poslanců v části požadující zrušení ustanovení §4 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půděa jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, částprvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejímúzemí a" a ustanovení 4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a majítrvalý pobyt na jejím území". Skupině poslanců se v této částinávrhu zachovalo ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 zákonao Ústavním soudu právo účastnit se jednání jako vedlejší účastník.I.CV době již zahájeného řízení ve věci Pl.ÚS 16/95 napadlaÚstavnímu soudu ústavní stížnost stěžovatele A. J., která bylaspojena s návrhem na přezkoumání ústavnosti ustanovení §7 odst.2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a §2 odst.1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.Rovněž v tomto případě soudce zpravodaj návrh v této části odmítls tím, že stěžovateli se zachovává právo účastnit se řízení vespojené věci Pl. ÚS 8/95 jako vedlejší účastník.I.DS ohledem na to, že návrh stěžovatele ing. M. na zrušeníustanovení zákona č. 229/1991 Sb. týkajících se trvalého pobytusměřoval k řešení téže otázky jako návrh skupiny poslanců, byť bylúžeji formulován, rozhodl Ústavní soud o spojení věcí sp. zn. Pl.ÚS 8/95 a sp zn. Pl. ÚS 16/95 ke společnému řízení ve smyslu §112 odst. 1o.s.ř. ve spojení s ustanovením §63 zákona o Ústavnímsoudu.II.APokud jde o meritum věci, bylo třeba vyřešit otázku, zda jsounávrhy na zrušení výše uvedených ustanovení věcně odůvodněné a zdaje možno vyjít z právního názoru Ústavního soudu ve věci zrušeníobdobných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudníchrehabilitacích, (Pl. ÚS 3/94), popř. zda bude třeba tento názorzměnit postupem podle ustanovení §13zákona o Ústavním souduanebo zda jde o odlišný problém.Podle §69zákona o Ústavním soudu zaslal předseda Poslaneckésněmovny dne 3.5.1995 její stanovisko k návrhu ing. M.. Uvádí sev něm, že zákon č. 229/1991 Sb. byl schválen ústavně předepsanýmzpůsobem. Obsahově potom podle názoru Poslanecké sněmovny zákonrespektuje skutečnost, že není možné napravit všechny křivdy, kekterým v rozhodném období došlo. Stanovení podmínek trvaléhopobytu a státního občanství podle zákonodárného sboru plněodpovídá mezinárodním zvyklostem. V stanovisku je zcela pominutajakákoli zmínka o přijetí nálezu Pl. ÚS 3/94 k zákonu č. 87/1991Sb. a jeho důsledcích.Taktéž předseda Poslanecké sněmovny PhDr. M. U. zaslal dne13.7.1995 stanovisko k návrhu skupiny 69 poslanců, který se rovněžtýká ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., navíc všakpožaduje zrušení řady dalších ustanovení téhož zákona, dále čl. IIzákona č. 183/1993 Sb. a výše uvedená ustanovení zákona ČNR č.243/1992 Sb. Ve svém stanovisku uvádí, že zákony, ústavnostjejichž ustanovení je předmětem řízení, byly schváleny potřebnouvětšinou poslanců zákonodárných sborů, byly podepsány příslušnýmiústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny.Z hlediska obsahového uvádí, že zákon č. 229/1991 Sb. jezákladním právním předpisem upravujícím restituci zemědělskéhomajetku, který přijalo Federální shromáždění. Smyslem jeho úpravybylo v souvislosti se zahájenou ekonomickou reformou nezbytněnutně v první řadě urychleně upravit vlastnické vztahy k půdě tak,aby vlastníci mohli v plném rozsahu realizovat své vlastnicképrávo a aby byla zároveň umožněna privatizace státní půdy. Pokudjde o podmínky státního občanství a trvalého pobytu, vycházely zestejného principu jako v zákoně o mimosoudních rehabilitacích.Zákony, které zákon č. 229/1991 Sb. mění a doplňují, reagují nasituaci, která vznikla poté, co zákon začal být realizován v praxia byly přijaty další související zákony. Obsahem zákona ČNR č.243/1992 Sb. je odstranění některých dalších majetkových křivd,k nimž došlo na území České republiky použitím některých právníchpředpisů a je zcela v souladu se zmocněním obsaženým v §7 odst.2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb.Předseda Poslanecké sněmovny ve svém stanovisku považuje zanadbytečné opakovat argumentaci, která byla obsažena vevyjádřeních Poslanecké sněmovny k jiným návrhům (naposled k návrhuing. M. ve věci Pl. ÚS 8/95) a zejména s ohledem na nálezÚstavního soudu Pl. ÚS 3/94 publikovaný pod č. 164/1994 Sb. "Jsmevšak přesvědčeni, že soulad tohoto zákonného řešení s ústavnígarancí základních práv a svobod je nutné posoudit zejménas ohledem na dobu, ve které byly uvedené zákony přijaty", uvádípředseda Poslanecké sněmovny. Vyjádřil dále stanovisko, žezákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že přijaté zákony jsouv souladu s Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním soudu,aby posoudil ústavnost těchto zákonů a vydal příslušné rozhodnutí.II.B(ústavnost podmínky pobytu)Pokud jde o ústavnost podmínky pobytu, popř. trvalého žití naúzemí České republiky, byly předloženy následující návrhy.Stěžovatel ing. M. navrhuje zrušení těchto ustanovení:a) ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravěvlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, veznění pozdějších předpisů, část prvé věty za čárkou ve slovech"který má trvalý pobyt na jejím území",b) ustanovení §4 odst. 2 téhož zákona ve slovech "a mají trvalýpobyt na jejím území",Skupina 69 poslanců navrhuje v této části svého návrhuzrušení následujících ustanovení:c) ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona ve slovech "kteří majítrvalý pobyt na území České a Slovenské Federativní Republiky",d) ustanovení §7 odst. 2 téhož zákona ve slovech "trvale žijícíchna území České republiky",e) ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým seupravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskémumajetku ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve slovech "trvaležijící na území České republiky",f) v ustanovení §2 odst. 2 téhož zákona ČNR ve slovech "a trvaležijí v České republice".Předmětem probíhajícího řízení proto bylo v této části návrhůposouzení:- zda je ústavním zúžení okruhu osob, na které se vztahujemožnost zmírnění některých majetkových křivd vůči vlastníkůmzemědělského a lesního majetku v rozsahu §1 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb.,- zda mezi zemědělským a lesním majetkem restituovaným podlezákona č. 229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákonač. 87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvaléhopobytu, popř. trvalého žití na území ČR odůvodňoval,- a zda je proto možno přidržet se právního názoru, který bylpodrobně vyložen v odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č.164/1994 Sb.).V otázce posouzení, zda je ústavním zúžení okruhu osob, nakteré se vztahuje možnost zmírnění následků některých majetkovýchkřivd vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v rozsahu §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zaujal Ústavní soud stanovisko,které se opírá o jeho právní názor, který byl podrobně vyloženv odůvodnění již zmíněného nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.).V nyní posuzovaném případě již proto šlo jen o posouzení, zda mezizemědělským a lesním majetkem restituovaným podle zákona č.229/1991 Sb. a jiným majetkem restituovaným podle zákona č.87/1991 Sb. není rozdíl, který by zachování podmínky trvaléhopobytu, popř. trvalého žití na území ČR odůvodňoval. Takový rozdílale Ústavní soud neshledal a setrval na svém původním stanoviskuz těchto důvodů:1. Odlišný režim pro restituce zemědělského a lesního majetkuna jedné straně a ostatního majetku na straně druhé vznikl pouzev důsledku postupného přijímání zákonů č. 87/1991 Sb. a č.229/1991 Sb. Stejně tak nález Ústavního soudu č. 3/94 (č.164/1994 Sb.) se týkal pouze ostatního majetku proto, že zrušeníobdobných ustanovení ohledně zemědělského a lesního majetku nebylonavrženo a Ústavní soud nemohl postupovat ultra petitum.V tomto rozhodnutí se tedy v podstatě jedná pouzeo sjednocení úpravy určitého institutu v celém právním řádu tak,aby byla v souladu s normami vyšší právní síly. Neodůvodněnáfragmentace ustáleného pojmu "nemovitost", která by byla jednímz důsledků zachování dosavadního rozlišování zemědělských, resp.lesních a ostatních nemovitostí, by byla v rozporu s požadavkemodstraňování kazuističnosti práva. Zachovávání osvědčenýchabstraktních pojmů tvoří základ právního řádu a patří k základůmprávního řádu každé svobodné společnosti.2. Ústavní soud proto konstatuje, že obsah pojmu "některémajetkové křivdy" použitý v preambuli zákona č. 229/1991 Sb.směřuje k vymezení obsahu a rozsahu napravovaných křivd, nikolibezprostředně k vymezení jejich subjektů. To plyne již z toho, žepreambule hovoří o "některých křivdách", nikoli však o křivdáchvůči "některým vlastníkům" zemědělského a lesního majetku.3. Čl. 11 odst. 2Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina") neumožňuje rozlišovat mezi občany ČR (do 31.12.1992občany ČSFR) s trvalým pobytem na území ČR (do 31.12.1992 na územíČSFR) a mimo toto území, jak již konstatoval Ústavní soud v nálezuč. 164/1994 Sb.Čl. 4 odst. 2Listiny přitom umožňuje omezitzákladní právo nebo svobodu jen zákonem a za podmínek stanovenýchListinou, přičemž podle čl. 4 odst. 4Listiny musí být při takovémzásahu šetřeno jejich podstaty a smyslu. Tyto požadavky Listinynebyly v případě stanovení podmínky trvalého pobytu nebo trvaléhožití na území České republiky (ČSFR do 31.12.1992) dodrženya došlo proto k omezení základních práv nepřípustným způsobem.Zákonodárce je při stanovení zásahů do ústavně zaručenýchzákladních práv a svobod vázán ústavními zákony, Listinoua mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy ČR a omezení můžestanovit jen tam, kde mu to uvedené předpisy vyšší právní sílyumožňují.4. Stejně tak Ústavní soud potvrzuje své stanovisko o vazběustanovení čl. 11 odst. 2 na čl. 14Listiny, který zaručujesvobodu pobytu a pohybu jako základní lidské právo. Zákonč.229/1991 Sb. však v napadených ustanoveních realizaci tohotopráva spojuje se ztrátou možnosti nabývat do vlastnictví určitévěci. To však ustanovení čl. 14 odst. 3Listiny neumožňuje. Najeho základě nelze občana ČR nutit k trvalému pobytu na jejímúzemí a podmiňovat tím možnost nabytí určitých věcí podle čl. 11odst. 2 Listiny do jeho vlastnictví. Tím současně došlo k porušeníustanovení čl. 3 odst. 3Listiny, podle kterého nesmí být "nikomu"způsobena újma pro uplatňování jeho základních práv a svobod.Ústavní soud proto potvrdil svůj názor vyslovený ve výšecitovaném nálezu a dospěl k závěru, že návrh na zrušení uvedenýchustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a zákona ČNR č. 243/1992 Sb.,týkajících se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití naúzemí ČSFR, popř. České republiky je důvodný, zejména pokudpoukazuje na rozpor s čl. 1Ústavy ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 2 a 3,čl. 11 odst. 2, čl. 14 odst. 2Listiny a dále čl. 3 odst. 3Listiny. V dalším se v tomto bodě odkazuje na odůvodnění nálezuPl. ÚS 3/94 uveřejněné pod č. 164/1994 Sb. Ústavní soud protoz tam uvedených důvodů považuje návrh skupiny poslanců na zrušeníustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,a zákona ČNR č. 243/1992 Sb. týkajících se podmínky trvaléhopobytu, popř. trvalého žití na území ČSFR (od 1.1.1993 na územíČR) za odůvodněný.Stejně tak Ústavní soud nevidí z hlediska účelu návrhurozdílu v použitých pojmech "trvalý pobyt" a "trvale žijí".Poukazuje zde na své stanovisko k této otázce v nálezu č.164/1994 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1, Praha 1994, s.283). Tyto pojmy, stejně jako pojmy "bydliště", "zdržování se"apod. používají naše právní předpisy v různém významu, podle toho,zda se jedná o předpisy veřejnoprávní nebo soukromoprávní. Pojem"trvale žijí(cí)" použitý v ustanovení §7 odst. 2 zákona č.229/1991 Sb. a v §2 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. protojen blíže určují povahu takového pobytu. Protože Ústavní soudz výše uvedených důvodů podmínku trvalého pobytu považuje zaneústavní, je nutno ze stejných důvodů za neústavní označitpodmínku "trvalého žití" na území ČR (do konce roku 1992 na územíČSFR). Třeba přitom podotknout, že vysvětlivka č. 1 v zákoně ČNRč. 243/1992 Sb. uvádí jako příslušný předpis zákon č. 135/1982Sb., o evidenci pobytu občanů (správně o hlášení a evidenci pobytuobčanů). Vysvětlivky pod čarou ovšem nelze považovat za závaznoučást právního předpisu (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 16/93, Sbírkanálezů a usnesení, sv. 1, s. 201) a nemohou proto měnitsoukromoprávní pojetí pobytu zahrnující animus domicilandi za jehoveřejnoprávní, politickou a evidenční podobu. To ovšem v tomtopřípadě není rozhodující. Tato vysvětlivka jen ukazuje na záměrčeského zákonodárce (na rozdíl od ne zcela jasně vyjádřenéhozáměru federálního zákonodárce) upravit tuto otázku pojmově stejnějako zákon č. 229/1991 Sb. v ustanovení §4 odst. 1 a 2.II.C(ústavnost lhůt spojených s podmínkou pobytu)Ve druhé části svého návrhu skupina poslanců Poslaneckésněmovny navrhla zrušení následujících ustanovení, stanovícíchlhůty pro uplatnění nároků z přezkoumávaných právních předpisů:- §8 odst. 1 věty druhé znějící: "Návrh musí být uplatněn do31. prosince 1992 nebo do 6 měsíců od právní moci rozhodnutípozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak právo zanikne",- ustanovení §13 odst. 1 téhož zákona jako celku,- ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona ve slovech "uplatněné velhůtě uvedené v odstavci 1" a ve slovech "ode dne skončení lhůtyuvedené v odstavci 1",- ustanovení §22 odst. 6 téhož zákona ve slovech "od účinnostitohoto zákona",- ustanovení §22 odst. 8 téhož zákona ve slovech "ve lhůtě dokonce roku 1993",- ustanovení §26 odst. 2 téhož zákona ve slovech "od účinnostitohoto zákona",- ustanovení čl. II zákona č. 183/1993 Sb., kterým se měnía doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., které stanoví dvouměsíčníprekluzivní lhůtu pro uplatnění nároků, které z tohoto zákonavyplývají,- a konečně zrušení ustanovení §11 zákona ČNR č. 243/1992 Sb.,které stanoví prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároků, kterévyplývají z tohoto zákona.K tomu je třeba uvést, že zákonem č. 39/1993 Sb. bylyv ustanovení §13 odst. 1 tyto lhůty posunuty, popř. nověstanoveny. Konkrétně byla lhůta k uplatnění výzvy na vydánínemovitosti podle §6 citovaného zákona posunuta z 31.12.1992 na31.1.1993 a zcela nově byla stanovena lhůta pro uplatnění náhradyza mrtvý a živý inventář podle §20 na 31.3.1993. Skupina poslancůžádá zrušení těchto a dalších lhůt obdobným způsobem jakov případě nálezu k obdobným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb.Ústavní soud tyto otázky posoudil a ve vztahu k návrhu nazrušení výše uvedených lhůt rovněž potvrzuje svůj právní názor,který vyslovil v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.). Pokud jeexistence práva spojena se lhůtou, tak v případě zjištění, žeprávo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno odstraniti překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění ať jižosobě oprávněné, která byla neústavně zkrácena na svých právech,nebo vlastníkovi, kterým se stane na základě úspěšně uplatněnéhonároku na vydání nemovitosti. Ústavní soud taktéž setrval na svémpůvodním stanovisku, pokud jde o nepřiměřenou krátkost lhůt vevztahu k občanům žijícím v zahraničí. Ti tak měli ztíženou možnostprovést opatření k tomu, aby nespravedlivě odňatý zemědělskýmajetek mohli získat zpět ať již návratem do vlasti nebo napadenímneústavních ustanovení zákonů, které jim restituci majetkuznemožňovaly. Taktéž Ústavní soud znovu připomíná své stanoviskoo nutnosti dostatečného respektování rovných práv občanův souvislosti s úpravou lhůt a své stanovisko k pojetíretroaktivity a právní jistoty (Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1,Praha 1994, s. 286-288).Pokud jde o rozdíl mezi lhůtami stanovenými časovým úsekem(dies a quo) a lhůtami stanovenými datem (dies ad quem), jedinouodlišnost nutno spatřovat v tom, že lhůty stanovené časovým úsekem(dies a quo) se znovu ve stejné délce otevřou pro osoby, které sestanou vykonatelností nálezu osobami oprávněnými, kdežto v případělhůt stanovených datem (dies ad quem) nebude uplatněnírestitučních nároků časově omezeno, pokud se neuplatní obecnélhůty.Zde Ústavní soud očekává, že zákonodárce sám uvede právníúpravu do takového stavu, aby bylo zcela jasné, že nároky mohouuplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená ustanovenípřezkoumávaných zákonů neumožňovala a který zároveň stanoví novélhůty tam, kde jsou v důsledku nálezu Ústavního soudu zcelavypuštěny, přičemž je stanoví v takové délce, která bude přiměřenárušené úpravě a současné situaci nově oprávněných osob. Ústavnísoud prostředky, kterými by takové lhůty sám stanovil a upravil,podle našich ústavních předpisů, kterými je vázán, nemá.Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.V Brně dne 13. prosince 1995
ODLIŠNÉ STANOVISKOsoudce JUDr. V.Š., ve věci navrhovatele ing. W. M. - Pl. ÚS8/95, pokud nálezem Ústavního soudu ČR byla zrušena ve výrokunálezu blíže označená ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ve zněnípozdějších předpisů o lhůtách (body e, f, g, h, i, j, k, n výrokunálezu ze dne 13. prosince 1995); pokud jde o takto označenou částnálezu, zaujal jsem oproti většinovému názoru pléna Ústavníhosoudu odlišné stanovisko (§14 zák. č. 182/1993 Sb.), a tov podstatě z těchto důvodů:Odůvodnění příslušné části nálezu Ústavního soudu s odkazemna shodnost posuzované materie vychází z právního názoruvysloveného již dříve v nálezu ze dne 12. července 1994 (Pl. ÚS3/94; 164/1994 Sb.; rozhodnutí č. 38 Sbírky nálezů a usnesení, sv.1, C. H. Beck Praha, 1994) a na rozhodovací důvody tohotopředchozího nálezu výslovně odkazuje; již vůči tomuto nálezuzaujal jsem odlišné stanovisko, které jsem také přiměřenýmzpůsobem zdůvodnil (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.1, str. 289 - 291, C. H. Beck Praha, 1994). Vzhledem k tomu, žeuvažovaná materie je v obou věcech skutečně shodná, a že připrojednávání návrhu ing. M. nevyšlo najevo nic, co by bylo s mýmpřesvědčením (odlišným právním názorem) v rozporu, setrvávám nasvých výhradách vyslovených již dříve a odkazuji na důvody, jimižjsem tyto výhrady podložil, včetně doplňků k němu, jak v této věcivyplývají z odlišného stanoviska soudců JUDr. I.J. a JUDr. P. V.,případně které v předchozí věci (Pl. ÚS 3/94) se podávajíz odlišného stanoviska soudce JUDr. V. Č.Plénum Ústavního soudu ve svém většinovém názoru v této věcidospělo - mimo jiné - k závěru, že "Pokud je existence právaspojena se lhůtou, tak v případě zjištění, že právo bylo omezenoneústavním způsobem, je nutno odstranit i překážku, která bybránila (těm kterým subjektům) v jeho ústavním uplatnění"; zde jejen poněkud jinými slovy vyjádřena myšlenka předchozího nálezu,totiž, že (v jistých případech) je třeba "reparovat následkylegalizace neústavnosti"; k výhradám vysloveným již v předchozímodlišném stanovisku (in: cit. Sbírka str. 291) jeví se mi na místědodat, že v zásadě jsou si všechny složky moci ve státě (přirespektu k obecně uznávané nauce o její dělbě) rovny, a že, i když(na rozdíl od klasické nauky) v současné společnosti lze připustitjisté jejich přesahy, nemůže a nesmí ani tato skutečnost narušovatžádoucí rovnováhu mezi nimi; řečeno jinými slovy, vzájemnýchhranic (a z nich vyplývajících pravomocí) mezi mocí zákonodárnou,výkonnou a soudní je stále co nejúzkostlivěji dbát, a to tímspíše, jestli - jak řečeno již v předchozím odlišném stanovisku- způsob "reparace následků neústavnosti v zákoně", "musí býtnezbytně podložen politickou vůlí", jejíž projevy však v mocisoudní nemají místa.Z téhož důvodu a při respektu ke zmíněné již rovnosti všechsložek moci ve státě, jeví se mi i formulace "apelu nazákonodárce", jak tato vyplývá z odůvodnění nálezu, problematická,neboť vyvolává dojem jakoby ústavní postavení Ústavního soudu bylomoci zákonodárné nadřízeno.Z těchto důvodů - obdobně jako ve věci Pl. ÚS 3/94 - mámproto za to, že v uvažované části měl být návrh skupiny poslancůzamítnut.ODLIŠNÉ STANOVISKOsoudců JUDr. I.J. a JUDr. P. V. podané podle §14 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu.Podepsaní soudci nesouhlasí s většinovým stanoviskem k těmbodům nálezu, kterými se zrušují lhůty k uplatnění práv (bodye, f, g, h, i, j, k, n výroku), a to z těchto důvodů:Poslání Ústavního soudu ČR spočívá v kontrole ústavnosti.V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní předpisy,případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky,které nastaly tím, že došlo ke zrušení neústavní podmínky provznik nároku. Lze zajisté pochopit důvody, které navrhovatelevedly k tomu, že kromě zrušení podmínky trvalého pobytu na územírepubliky se domáhali též zrušení ustanovení, která stanoví lhůtyk uplatnění práv. Tím, že byl tento návrh většinovým stanoviskempléna akceptován, postavil se Ústavní soud do role, kteráústavnímu soudnictví nepřísluší a dosti dobře ani příslušetnemůže. Jestliže preambule Ústavy a její článek 1 deklarují Českourepubliku jako demokratický právní stát, pak tato zásada předevšímvyžaduje, aby Ústavní soud respektoval status moci zákonodárné.Neústavnost lze odstranit, resp. přispět k jejímu odstranění,pouze těmi specifickými prostředky, které jsou Ústavnímu soududány. Zrušení lhůt pak navíc porušuje zásady právního státu i tím,že významným způsobem zasahuje do právních jistot fyzickýchi právnických osob.Názor, že samotný výrok o neústavnosti podmínky trvaléhopobytu by byl výrokem čistě akademickým či pouhým prázdným gestem,podepsaní soudci nesdílejí. Takovýto "holý" výrok není prozákonodárnou moc o nic menším podnětem k pozitivní úpravě, nežlivýrok doprovozený současně zrušením lhůt, v daném případě navíclhůt již prošlých. Jestliže navrhující skupina poslanců ústy svéhozástupce konstatovala, že se jedná o návrh dosud největšího počtuposlanců, a jestliže navíc jsou v této skupině velkým počtemzastoupeni poslanci vládní koalice, pak o to víc lze předpokládat,že nic nebrání tomu, aby o změnu ve lhůtách a jejich běhu bylousilováno způsobem ústavně obvyklým - tedy na půdě Poslaneckésněmovny.Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však jakotaková jevit s ohledem na konkrétní okolnosti, např. tehdy,jestliže určitou skupinu oprávněných osob evidentně diskriminuje,či v jiných extrémních případech. V posuzovaném případě plynulyhlavní lhůty k uplatnění nároku od 24. 6. 1991 do 31. 1., resp.31. 3. 1993. Délku této doby je třeba posuzovat i s ohledem naveřejný zájem, kterým v tomto případě bylo urychlení privatizacezemědělské a jiné půdy. Poměřování zájmu restituentů (resp.vlastníků, kteří nemohli svoji půdu normálně užívat) a oprávněnéhozájmu společnosti na urychlené privatizaci, rozhodně nevyznívátak, že by zde došlo k porušení zásady rovnosti, resp.k neodůvodněné diskriminaci určité skupiny oprávněných osob.V tomto směru se jeví odůvodnění nálezu, pokud jde o nepřiměřeněkrátké lhůty ve vztahu k občanům žijícím v zahraničí, jakonepřesvědčivé a účelové.Většinový názor pléna Ústavního soudu navíc nepřihlédlk rozdílům ve způsobu stanovení lhůt pro uplatnění nároku. Některélhůty jsou určeny jejím koncem (dies ad quem). Zrušením napadenéhoustanovení nastává situace, kdy nároky jsou buď časově zcelaneomezené, příp. se na ně použijí obecné občanskoprávní lhůty prouplatnění nároků. Jiné lhůty jsou určeny počátkem běhu lhůtya délkou (dies a quo). Zrušením počátku zůstává zachována délka,navozuje se však stav právní nejistoty, kdy tato lhůta počínáběžet pro osoby, které se v důsledku zrušení podmínky trvaléhopobytu stávají osobami oprávněnými. Ústavní soud nemůže při svémrozhodování pominout i praktické důsledky, které jeho rozhodnutípřinese. Zrušením lhůt ve smyslu návrhu se vytváří situace, vekteré jakékoliv výklady a závěry v odůvodnění nálezu nemohouzabránit pokusům o nejrůznější interpretaci otázky, komu a v jakédélce se lhůty otevírají.V závěru odůvodnění nálezu vyjadřuje Ústavní soud očekávání,"že zákonodárce sám uvede právní úpravu do takového stavu, abybylo zcela jasné, že nároky mohou uplatnit pouze ty osoby, kterýmto zrušená ustanovení přezkoumávaných zákonů neumožňovala a kterázároveň stanoví nové lhůty tam, kde jsou v důsledku nálezuÚstavního soudu zcela vypuštěny, přičemž je stanoví v takovédélce, která bude přiměřená rušené úpravě a současné situaci nověoprávněných osob" (poslední odstavec odůvodnění nálezu). Taktoformulovaný apel na zákonodárce je - v obecné rovině- akceptovatelným vyjádřením vztahu Ústavního soudu ČRa Parlamentu ČR, jenž vychází ze zásady demokratického právníhostátu zakotvené v preambuli a v čl. 1 Ústavy. Naprosto stejnýmzpůsobem mohl být zákonodárný sbor vyzván k regulaci nových lhůti tehdy, pokud by k jejich zrušení nedošlo. Takový postup by zcelaevidentně zabránil jakýmkoliv spekulativním úvahám o tom, komua v jaké délce se lhůty pro uplatnění nároků otevírají. Vzhledemk tomu, že nález Ústavního soudu je vykonatelný dnem vyhlášení veSbírce zákonů, jakož i s přihlédnutím k pravidlům legislativníhoprocesu platným pro Parlament ČR, zcela nepochybně vznikne povykonatelnosti nálezu období, v němž naznačené otázky nebudouregulovány. Následnou úpravou, pokud bude Parlamentem přijata,mohou být vyvolány i nežádoucí retroaktivní účinky.Z uvedených důvodů měl být návrh skupiny poslanců Poslaneckésněmovny Parlamentu ČR v té části, v níž se domáhá zrušení lhůt,zamítnut.V Brně dne 13. 12. 1995
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.8.95
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 8/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
29/1996 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 83/4 SbNU 279
Populární název
Lhůty k uplatnění nároků na restituci majetku; zrušení podmínky trvalého pobytu
Datum rozhodnutí
13. 12. 1995
Datum vyhlášení
Datum podání
22. 2. 1995
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO SKUPINA POSLANCŮ
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Cepl Vojtěch
Napadený akt
zákon; 229/1991; o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; §4/1 část prvé věty za čárkou ve slovech "který má trvalý pobyt na jejím území", §4/2 ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území", §13/1
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba) základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu