ECLI:CZ:US:1996:1.US.119.96
sp. zn. I. ÚS 119/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. Č., G. Č., A. H., O. Č., I. Č., P. M. a V. F., zastoupených JUDr. K. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 10 Co 125/96-40, ze dne 28. 2. 1996, takto:
Ústavní stížnost s e zamítá .
Odůvodnění:
Dne 19. 5. 1993 podali stěžovatelé u Okresního soudu v Ústí
nad Labem návrh na vydání předběžného opatření ve věci
zpřístupnění bytů v Ústí nad Labem-Předlicích proti odpůrci
Obvodnímu úřadu Ústí nad Labem 1, zastoupenému starostou Z. K. Dne
20. 5. 1993 podali stěžovatelé ke stejnému soudu a proti totožnému
odpůrci žalobu na určení trvání nájemních vztahů k těmto bytům,
které dosud obývali. Důvodem obou podání byla skutečnost, že
stěžovatelé prý byli z předmětných bytů policejně vystěhováni a na
zásah odpůrce následně odstěhováni na Slovensko. Stěžovatelům byly
údajně odebrány dekrety na byty, bylo jim sděleno, že jim končí
právo byty užívat, a nyní je jim zabraňováno do bytů vstoupit
a užívat je, byť jim nebyl zabezpečen náhradní byt nebo náhradní
ubytování.
Dne 24. 11. 1995 vyzval okresní soud navrhovatele
k odstranění vady podání, týkající se označení odpůrce. V této
výzvě soud uvedl, že odpůrce označený v návrhu nemůže vystupovat
jako subjekt v právních vztazích a takto označený ani neexistuje.
Právní zástupce stěžovatelů na tuto výzvu upřesnil označení
odpůrce, a to jako Městskou část Ústí nad Labem 1, reprezentovanou
Obvodním úřadem Ústí nad Labem 1, zastoupeným svým starostou.
Dne 9. 1. 1996 vydal Okresní soud v Ústí nad Labem usnesení
pod sp. zn. 15 C 243/93, jímž řízení o vydání předběžného opatření
zastavil. Důvodem zastavení řízení bylo vadné označení odpůrce,
neboť navrhovatelé označili jako odpůrce Městskou část Ústí nad
Labem 1, reprezentovanou Obvodním úřadem Ústí nad Labem, která
není subjektem způsobilým být účastníkem řízení. Jednalo se prý
o nedostatek podmínky řízení, jenž se stal "neodstranitelným,
neboť se jej nepodařilo odstranit ani po výzvě soudem".
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání ke
Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Zvláštním přípisem ze stejného
dne, adresovaným Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, právní zástupce
stěžovatelů sdělil, že upřesňuje označení žalovaného, kterým má
být Městský obvod Ústí nad Labem - město, reprezentovaný Úřadem
Městského obvodu Ústí nad Labem - město, zastoupeným svým
starostou. Stejným způsobem označili stěžovatelé odpůrce
i v podaném odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2.
1996, č.j. 10 Co 125/96-40, bylo napadené usnesení okresního soudu
potvrzeno. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud poukázal na
ust. §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."),
podle něhož soud řízení zastaví, pokud se vyskytne takový
nedostatek řízení, který nelze odstranit. V souzené věci prý šlo
o tento případ, neboť "k podmínkám řízení na straně účastníků
patří takové jejich vlastnosti, které jim umožňují vystupovat
v řízení v postavení účastníků", mít subjektivní procesní práva
a povinnosti a svými úkony jich nabývat. Účastníkem
občanskoprávních vztahů mohou být i osoby právnické. Právnickými
osobami jsou i jednotky územní samosprávy, přičemž podle zákona č.
367/1990 Sb. ve znění zákona č. 302/1992 Sb. je právnickou osobou
zásadně obec. V zákoně se nikde neuvádí, že by oprávnění
vystupovat jako právnická osoba přecházelo na městské části nebo
obvody, jejichž úkoly se prý týkají výlučně oblasti správy. Totéž
platí i o úkolech městských obvodů města Ústí nad Labem,
vymezených ve Statutu města Ústí nad Labem, schváleném dne 5. 12.
1991. Protože návrh na zahájení řízení směřoval proti někomu, kdo
není způsobilý být účastníkem řízení, šlo údajně o neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení a okresní soud tedy nepochybil,
jestliže řízení zastavil.
Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé včas ústavní
stížnost. V ní navrhují jeho zrušení, neboť ani soud první
instance ani soud odvolací údajně nesplnily poučovací povinnost
podle o.s.ř. "jako předpoklad ochrany práv ve smyslu čl. 90 Ústavy
ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ČR" (dále jen
"Listina"). Soud prý nemůže zastavit řízení, pokud nesplní svou
zákonnou poučovací povinnost. Nedostatek, pro který bylo řízení
o vydání předběžného opatření zastaveno, mohl být podle názoru
stěžovatelů po poučení soudem odstraněn. Stěžovatelé se domnívali,
že označený odpůrce má právní subjektivitu, neboť osoby, které
s nimi vstoupily do kontaktu, údajně jednaly vždy jménem odpůrce
(vadně označovaného), a nikoliv jménem města Ústí nad Labem. Proto
prý šlo pouze o zpřesnění označení účastníka řízení, o jehož
identitě nebylo od počátku pochyb.
Závěrem stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud rozhodl, že
náklady na jejich zastoupení ponese stát. Stěžovatelé netrvají na
ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost (poté, co byly
doplněny plné moci stěžovatelů) odpovídá všem zákonem stanoveným
formálním požadavkům, a přistoupil k vlastnímu projednání věci
samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský
soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Ústí nad Labem.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření sdělil, že
napadeným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené právo
stěžovatelů a odkázal na odůvodnění svého usnesení. Označený
odpůrce neměl způsobilost být účastníkem řízení, čímž vznikl
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro kterou muselo být
řízení zastaveno. Závěrem soud navrhl zamítnutí podané ústavní
stížnosti a Ústavnímu soudu sdělil, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání před Ústavním soudem.
Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že
návrh z 19. 5. 1993 nebyl podán proti Městské části Ústí nad Labem
- město, ale proti Obvodnímu úřadu Ústí nad Labem - město a dodal,
že byla "poté odpůrcem (?) označena Městská část Ústí nad Labem
- město". Dále soud odkázal na své vyjádření ze dne 25. 3. 1996,
v němž zejména uvedl, že prováděl úkony směřující k odstranění vad
návrhu na vydání předběžného opatření, avšak tyto vady (tedy
nedostatek právní subjektivity odpůrce) nebyly ani po výzvě soudu
odstraněny. Na závěr okresní soud navrhl zamítnutí ústavní
stížnosti a sdělil, že netrvá na ústním jednání.
Vedlejší účastník rovněž uvedl, že s upuštěním od ústního
jednání před Ústavním soudem souhlasí.
Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat
další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od ústního
jednání upustil.
Ústavní soud ve věci samé dospěl k závěru, že ústavní
stížnost není důvodná.
Ústavní soud v souzené věci respektoval skutečnost, že není
součástí soustavy obecných soudů a že mu proto přísluší rozhodovat
toliko o porušení základních práv a svobod fyzických a právnických
osob, zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle
článku 10 Ústavy. Proto se soustředil na přezkoumání otázky, zda
napadeným usnesením soudu nedošlo k porušení čl. 90 Ústavy a čl.
36 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatelé v ústavní stížnosti
dovolávají.
Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu,
aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle
čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu. Podstatou obou citovaných ustanovení je
tedy princip práva na soudní ochranu, a to "zákonem stanoveným
způsobem", resp. "stanoveným postupem". Tímto "zákonem" je
v souzené věci zejména občanský soudní řád. Ústavní soud se proto
zabýval otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení procesních
předpisů a tím i "zákonem stanoveného způsobu" ve smyslu čl. 90
Ústavy a podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že ani okresní ani
krajský soud nesplnily svou zákonnou poučovací povinnost
a zastavily řízení pro nedostatek, který prý mohl být po náležitém
poučení odstraněn. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu,
okresní soud ve smyslu ust. §104 odst. 2 o.s.ř. stěžovatele
vyzval k odstranění vady podaného návrhu a poté, co se jim tyto
vady nepodařilo odstranit, řízení zastavil. Krajský soud podobnou
výzvu neučinil.
Z ust. §5 o.s.ř. vyplývá povinnost soudů poskytovat
účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech
a povinnostech. Podle ust. §43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu
vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno
nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo
doplnění provést.
V souzené věci okresní soud stěžovatele upozornil na vadné
označení odpůrce, když je přípisem ze dne 24. 11. 1995 vyzval
k odstranění vady návrhu v části týkající se označení odpůrce,
neboť podání v tomto směru trpí vadou, která brání pokračování
v řízení. Okresní soud upozornil na to, že odpůrce uvedený
v návrhu nemůže vystupovat jako subjekt v právních vztazích, neboť takto:
označený neexistuje. Skutečnost, že soud stěžovatele
výslovně nepoučil o tom, jak mají tuto opravu nebo doplnění návrhu
provést, nelze podle názoru Ústavního soudu v této konkrétní věci
chápat jako porušení poučovací povinnosti ve smyslu ust. §5
o.s.ř. Poučovací povinnost totiž má být přiměřená situaci a se
zřetelem ke všem okolnostem nemusí jít tak daleko, aby byl
navrhovatel ve všech případech doslova informován o tom, jak má
být odpůrce přesně označen. V daném případě je třeba přihlédnout
i ke skutečnosti, že stěžovatelé byli po celé soudní řízení
zastoupeni advokátkou a že bylo proto především její povinností
poskytnout svým klientům kvalifikovanou právní pomoc. Z tohoto
hlediska není bez významu ani skutečnost, že v soudních řízeních,
v nichž jako odpůrce vystupuje obec, je již judikatura soudů
v otázce označení odporující strany v podstatě ustálená a tedy
i všeobecně známá.
Je pravda, že Ústavní soud již dříve v souvislosti s chybným
označením odpůrce (obecní úřad, magistrát, městský úřad namísto
označení obce) v restitučních sporech několikrát judikoval, že
soudy pochybily, pokud zastavily řízení, aniž poučily účastníky
o jejich procesních právech a povinnostech a zejména o označení
odpůrce (srov. např. II. ÚS 108/93, Ústavní soud České republiky:
Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3., C.H. Beck 1995, str. 307 nebo
II. ÚS 79/94, sv. 2., str. 79). V jiném případě Ústavní soud
vyslovil, že "není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném
právu a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že
by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků,
tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že
způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,
kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede
k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví,
dát žalobci možnost věc napravit" (viz IV. ÚS 41/95, Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4., C.H. Beck
1996, str. 182). I když se citovaná judikatura Ústavního soudu
týká řízení restitučních, má Ústavní soud za to, že poučovací
povinnost soudů - pokud jde o označení odpůrců v návrhu týkajícím
se obce - nelze omezovat pouze na tato řízení. Judikatura
Ústavního soudu však předpokládá, že procesní soud svoji poučovací
povinnost ve smyslu §§5, 43 o.s.ř. nesplnil. Tato situace však
- jak je blíže rozvedeno na jiném místě - v souzené věci
nenastala.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že oba obecné soudy
postupovaly v souladu s ustanoveními §§5 a 43 odst. 1 o.s.ř.,
takže k porušení základního práva stěžovatelů domáhat se
stanoveným způsobem svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
a k porušení povinnosti soudů poskytovat zákonem stanoveným
způsobem ochranu právům podle čl. 90 Ústavy nedošlo. Proto Ústavní
soud ústavní stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. října 1996