ECLI:CZ:US:1996:1.US.150.96
sp. zn. I. ÚS 150/96
Usnesení
I. ÚS 150/96 ČESKÁ REPUBLIKA
Usnesení Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele V.P., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., o ústavní stížnosti ve věci povolání k výkonu povinné vojenské prezenční služby, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel ve svém podání ze dne 31. 5. 1996 označeném jako ústavní stížnost napadá skutečnost, že byl zaevidován jako branec a má po 30. 9. 1996 nastoupit vojenskou službu. Podstatou jeho ústavní stížnosti je konstatování, že náš stát v letech 1982 a 1983 nařídil nad tehdy nezletilým stěžovatelem ústavní výchovu a nevyhověl žádosti jeho strýce JUDr. R.P., jíž usiloval o svěření synovce do své výchovy. Současně rozhodnutím z 6. 1. 1983 byl zamítnut návrh matky navrhovatele na zrušení ústavní výchovy. Protože tato rozhodnutí považuje navrhovatel za protiprávní, dovozuje, že jimi byl silně poškozen na svých lidských a občanských právech, a proto z důvodů reciprocity nyní žádá, aby stát nepožadoval na něm splnění branné a vojenské povinnosti, byť jsou tyto povinnosti zakotveny v naší ústavě. Stěžovatel se domnívá, že porušením jedněch práv je založeno právo na odepření jiných práv a v tomto smyslu je třeba vidět
I. ÚS 150/96
jednotu práv a povinností občana a státu v postavení individuálním i společném. Proto v závěru své ústavní stížnosti se domáhá, aby V., rozhodla o jeho osvobození z výkonu vojenské služby a tím napravila nezákonná rozhodnutí státu z let 1981-1983.
K tomu, aby návrh mohl být ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, kvalifikován jako ústavní stížnost, musí splňovat zákonem požadované náležitosti, stanovené zejména v ustanoveních §30 odst. 1, §34, §72 a §75. Podle §72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost jedině tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Ústava ČR umožňuje v zásadě napadnout ústavní stížností jakékoli rozhodnutí orgánu státu a jiných orgánů podřazených pod pojem "veřejná moc". V této souvislosti lze odkázat na publikovaný právní názor (usn. č. 3 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 2), podle něhož veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů ať již přímo nebo zprostředkovaně. V předmětné věci však není napadáno rozhodnutí orgánu státu, konkrétně V., nýbrž je apriorně konstruována jakási reciprocita ve vztahu k rozhodnutím z let 1981 až 1983, jež se týkala zcela jiné věci. Přitom je z obsahu podání zcela zřetelné, že navrhovatel je si své branné a vojenské povinnosti vědom. Navrhovatelova snaha konstruovat reciprocitu ve vztahu k státu a jeho povinnostem v oblasti branné a vojenské povinnosti je zcela neakceptovatelná. Pokud se jedná o přiznání osvobození z výkonu vojenské služby, je pro ně stanoven v oblasti příslušného správního řízení přesný postup a stanoveny důvody, pro něž je lze přiznat. V tomto směru dosud žádné správní rozhodnutí vydáno nebylo a je na navrhovateli, aby takové zákonné důvody, jsou-li dány, uplatnil.
I. ÚS 150/96
Na základě uvedených skutečností je podání ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu byl proto návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR