ECLI:CZ:US:1996:1.US.154.95
sp. zn. I. ÚS 154/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. ledna 1996 v senátě ve věci stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. K. K., a účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě, o ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 1995 proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 369/94-20, ze dne 14. března 1995, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 1995,
čj. 22 Ca 369/94 - 20, se r u š í .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal u Ústavního soudu České republiky dne 13.
6. 1995 ústavní stížnost, doplněnou podáním z 6. 12. 1995, proti
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 1995, čj.
22 Ca 369/94 - 20, které nabylo právní moci dne 19. 4. 1995. Tímto
rozhodnutím Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí Okresního
úřadu v Karviné - Pozemkového úřadu ze dne 9. 5. 1994, čj.
PÚ-2681/R-699/92-Ch, že se stěžovateli nepřiznává vlastnictví
k nemovitostem v katastrálním území N. B., ohledně parc. č. 645
role, parc. č. 526/1 role, parc. č. 445 zahrada. Pokud jde
o rozhodnutí tohoto pozemkového úřadu, kterým se stěžovateli
nepřiznalo vlastnictví k dalším nemovitostem, a to k parc. č. 150
s domem čp. 74, parc. č. 151 s domem čp. 566, parc. č. 626/1 role,
parc. č. 443 s domem čp. 107, parc. č. 444 cesta, parc. č. 592
s domem čp. 631 a parc. č. 591 nádvoří, soud konstatoval, že tento
úřad nadbytečně rozhodoval i o nemovitostech, o kterých již bylo
pravomocně rozhodnuto Ministerstvem zemědělství - Ústředním
pozemkovým úřadem tak, že nejsou majetkem, na nějž se vztahuje
zákon o půdě. Z těchto důvodů byly předmětem přezkumu jen parc. č.
645 role, parc. č. 526/1 role a parc. č. 445 zahrada, na které se
zákon o půdě vztahuje.
Okresní úřad v Karviné - Pozemkový úřad posoudil věc tak, že
majetek, na který byl uplatněn restituční nárok, přešel do
vlastnictví státu na základě konfiskace dle dekretu prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb. a celou záležitost posuzoval dle zákona
č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb. Shledal, že
nebyla splněna podmínka §2 odst. 1 tohoto zákona v platném znění,
vztahující se k vrácení státního občanství, takže tento předpis
nelze aplikovat na majetek čs. státních občanů, kterým byl
konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., neboť
tito občané nemohou splnit zákonnou podmínku vrácení státního
občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., č. 194/1949 Sb., č.
34/1953 Sb. a č. 33/1945 Sb. Tyto předpisy se podle něj vztahují
pouze na občany národnosti německé a maďarské, ve smyslu výkladu
Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz rozsudek tamního soudu
sp. zn. 10 Ca 136/93). Správní orgán pak učinil závěr, že původní
vlastník zemědělské usedlosti nesplňuje podmínku oprávněné osoby
dle tohoto ustanovení. Pokud není splněna jediná z podmínek
ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., nelze majetek vydat
a nemůže nastoupit ani oprávněná osoba podle ustanovení §2 odst.
2 zákona č. 243/1992 Sb.
Krajský soud přezkoumal stěžovatelem napadené rozhodnutí
a dospěl k závěru, že rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné
- Pozemkového úřadu, ohledně nemovitostí podléhajících režimu
zákona o půdě, je zákonné a potvrdil je. Z jeho odůvodnění pak
plyne, že postavení oprávněné osoby je určeno §2 odst. 1 zákona
č. 243/1992 Sb. Tato osoba musela být občanem ČSFR a jako občan
ČSFR musela trvale žít na území České republiky. Muselo být
prokázáno, že ke ztrátě majetku došlo podle dekretů prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., že se taková osoba
neprovinila proti československému státu a že nabyla zpět
občanství buď podle zákona č. 245/1948 Sb. nebo zákona č.
194/1949 Sb. nebo podle zákona č. 34/1953 Sb., anebo podle
ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Všechny tyto
podmínky současně musí splňovat fyzická osoba, aby jí bylo možno
přiznat postavení osoby oprávněné. V tomto případě původní
vlastník nesplnil podmínku, že nabyl zpět občanství, neboť
kontinuita československého státního občantví u něho nebyla
přerušena. Původnímu vlastníkovi Š. J. bylo dne 27. 7. 1949 pod
čj. IV-10862-49 vydáno "Osvědčení o státní a národní
spolehlivosti". Toto bylo vydáno Místní správní komisí sloučených
obcí se sídlem v N.B., a to podle Ústavního dekretu prezidenta
republiky č. 33/1945 Sb., §1 odst. 4, podle něhož: "Češi, Slováci
a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v té době
přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo
okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto
dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li ministerstvo vnitra
osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní
národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených
skutečností."
Stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím Krajského soudu
v Ostravě a je toho názoru, že tímto byla porušena jeho základní
práva a svobody, zejména jeho právo vlastnické, zaručené mu čl.
11 Listiny základních práv a svobod, dále jeho právo rovnosti
v důstojnosti i právech podle čl. 1 této Listiny, jeho právo na
zákaz diskriminace uvedené v čl. 3 téže Listiny, jakož i právo na
rovnost před zákonem, vyplývající z čl. 4 téže Listiny.
Zákonodárce měl zřejmě v úmyslu zákonem č. 243/1992 Sb. rozšířit
okruh oprávněných osob o ty původně československé státní občany,
kteří po přechodnou dobu nebyli považováni za občany
Československé republiky, avšak v době další jim existence tohoto
právního vztahu - tedy občanství - byla znovu přiznána, popřípadě
jim bylo občanství navráceno. Podle stěžovatele z logiky těchto
vztahů vyplývá, že větší hodnotou je občanství stále mít, než
občanství nemít, či získat zpět, nebo dostat navráceno. Znamená
to, že ten právní subjekt, jehož kontinuita československého
státního občanství nebyla nijak přerušena, musí být ve vztahu
k ostatním právům, z tohoto občanství vyplývajícím, nejméně ve
stejném postavení jako ten právní subjekt, který byl, byť
i přechodně, občanství zbaven, popřípadě mu tento právní vztah
nebyl přiznáván. Proto právní subjekt, jehož kontinuita občanství
nebyla porušena, se nemůže jakýmkoliv výkladem zákona dostat do
nevýhodnějšího postavení než subjekt, jehož občanství jako právní
vztah k ostatním subjektům neexistoval, nebo neexistoval po
určitou dobu.
Je tedy podle stěžovatele porušením výše zmíněných článků
Listiny základních práv a svobod, jestliže správní orgán,
a následně pak příslušný soud, upírá navrhovateli restituci jeho
majetkových práv jen proto, že byl a je československým (českým)
státním občanem.
Vycházeje z výše uvedené argumentace podal pak stěžovatel ve
smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb. zároveň návrh na zrušení části
zákona ČNR č. 243/1992 Sb. ze dne 15. dubna 1992 takto:
"V §2 odst. 1 zrušit část věty za čárkou, která zní:
"neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství
podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské
národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání
československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953 Sb.,
jímž některé osoby nabývají československého státního občanství,
pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č.
33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob
národnosti německé a maďarské,"
a
v §11 zrušit část věty první, a to datum "31. prosince
1992".
O výsledku tohoto návrhu se blíže pojednává v závěru tohoto
nálezu.
Vedle uvedených důvodů pro zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ostravě pak stěžovatel uvedl svůj právní názor, že k porušení
jeho základního práva došlo i tím, že správní orgán i soud
v napadeném rozsudku použily při řízení o restituci režimu zákona
č. 243/1992 Sb., ačkoliv zjištěné skutečnosti nebránily tomu, aby
bylo použito příslušných zákonných ustanovení zákona č. 229/1991
Sb., zejména pak §4 odst. 1 a §6 odst. 2 tohoto zákona. Jednalo
se o restituci majetkových práv, kterých byl původní vlastník
zbaven na podkladě právního (popřípadě protiprávního) aktu
- - konfiskačního výměru ONV ve Fryštátě čj. VIII/a-1933-48, ze
dne 14. 10. 1948, jakož i konfiskačních výměrů ze dne 27. 10.
1948, pod čj. VIII/a-1976-48, kterými bylo rozhodnuto za použití
§1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., přičemž bylo zcela zřejmé, že
k této konfiskaci došlo v době po 25. 2. 1948, po konečném nástupu
komunistického režimu a že vlastnická práva byla takto odňata
československému státnímu občanovi z důvodu politické perzekuce
vůči vlastníkům jakýchkoliv majetků ze strany nového režimu.
Konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. byla pak pouhou formální
záminkou, jak tohoto cíle dosáhnout.
S přihlédnutím k tomu, že návrh ústavní stížnosti byl podán
včas a že stěžovatel uplatnil námitky, spočívající v porušení čl.
1, 3, 4 a 11 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb.,
Ústavní soud si vyžádal spisy Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.
22 Ca 369/94, a Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Karviné, čj.
PÚ 2681/R-699/92-Ch, a k ústavní stížnosti též vyjádření účastníka
řízení, tj. Krajského soudu v Ostravě. Ve svém podání ze dne 11.
12. 1995 zaujal Krajský soud stanovisko, že tvrzení stěžovatele,
že bylo zasaženo do jeho práv podle čl. 11, 1, 3 a 4 Listiny
základních práv a svobod, nepovažuje za důvodné, protože
restituční nároky nejsou chráněny předpisy ústavního práva.
V zásadě setrval na svých důvodech aplikace zákona č. 243/1992 Sb.
a podotkl, že přitom vycházel z judikatury Nejvyššího soudu z doby
před 25. 2. 1948, že správní rozhodnutí o splnění podmínky pro
konfiskaci mělo jen deklaratorní povahu a jeho účinky působily ex
tunc, tj. ke dni účinnosti příslušného dekretu. Podobně judikoval
i Vrchní soud v letech 1993 a 1994. Upozornil dále, že judikatura
z doby před 25. 2. 1948 vycházela zásadně ze závěru, že soud není
oprávněn přezkoumávat výměr správního orgánu o konfiskaci a není
oprávněn řešit ani jako předběžnou otázku, zda jsou u příslušné
osoby dány všechny předpoklady, za nichž zákon vyslovil konfiskaci
majetku, či zda je dána výjimka z konfiskace.
Ústavní soud z podání stran a vyžádaných spisů zjistil, že
stěžovatel uplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí podle zákona
č. 229/1991 Sb. u Okresního pozemkového úřadu v Karviné svým
podáním ze dne 20. 10. 1992, jež nese prezentační razítko s datem
23. 11. 1992. V něm konstatoval, že nemovitosti, které jsou
v podání uvedeny, přešly na stát v rozhodném období, a to podle
dekretu č. 108/1945 Sb., že jeho otec se neprovinil proti státu,
ani nepozbyl občanství, takže on, jako dědic, je oprávněnou osobou
podle zákona a má nárok na vrácení majetku. Okresní úřad v Karviné
- Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ze dne 9. 5. 1994 však dospěl
k závěru, že původní vlastník zemědělské usedlosti nesplňuje
podmínku oprávněné osoby podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
a vlastnictví předmětných nemovitostí stěžovateli nepřiznal.
Krajský soud v Ostravě pak svým rozsudkem ohledně tří nemovitostí
rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a ohledně zbývajících
nemovitostí, které jsou též předmětem ústavní stížnosti,
v odůvodnění uvedl, že o nich pozemkový úřad rozhodoval
nadbytečně, protože o nich bylo již pravomocně rozhodnuto
Ministerstvem zemědělství - Ústředním pozemkovým úřadem, že nejsou
majetkem, na nějž se vztahuje zákon o půdě.
Ústavní soud se nejprve věnoval zjištění příčin přechodu
majetku stěžovatele na stát. Z podkladů, které jsou k dispozici,
jako výpisy z pozemkové knihy, vyšlo najevo, že u položek, u nichž
bylo vloženo vlastnické právo Š. J., byla následně, vesměs v r.
1946, poznamenána národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. ze
dne 19. 5. 1945 (např. knihovní vložka pozemkové knihy kat. území
N. B. č. 67, 87, 255).
Konfiskace majetku stěžovatele byla provedena až výměry
Okresního národního výboru ve Fryštátě č. VIII/a-1976-48 ze dne
27. září 1948 (knihovní vložka č. 87) a č. VIII/a-1933-49 ze dne
14. 10. 1948 (knihovní vložka č. 67), vydanými s odvoláním na
§1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky ze dne 25. října 1945 č.
108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, přičemž důvodem
byla spolupráce s nacistickým režimem. Stěžovatel podal proti
těmto konfiskačním výměrům odvolání, které však Krajský národní
výbor v Ostravě dne 26. 6. 1952, pod čj. VIII/1-193.1-26-
-6-1952, ze stejných důvodů zamítl, s odvoláním na to, že se
stěžovatel provinil podle §1 odst. 1/3 dekretu č. 108/1945 Sb.
Z dalších podkladů však vyplynulo, že případem stěžovatelovy
spolupráce s německým režimem se podrobně zabývala již trestní
komise Okresního národního výboru ve Fryštátě a shledala jej
vinným svým nálezem ze dne 2. 1. 1947, čís. III-5806-1946, podle
§1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., ze dne
27. října 1945, o trestání některých provinění proti národní cti.
K jeho odvolání však Zemský národní výbor v Ostravě dne 15. 11.
1947, čj. II/5-9148/1, po přehodnocení jednání stěžovatele v době
od roku 1943, svým výměrem napadený trestní nález zrušil
a stěžovatele osvobodil. Zřejmě v souvislosti se zahájením tohoto
řízení byla v pozemkové knize, týkající se vlastnictví Š. J.,
i poznamenána v r. 1946 národní správa, o jejíž zrušení mohl
stěžovatel, na základě uvedeného výměru, požádat. Učinil tak např.
u vložky č. 87, kdy v r. 1947 byl poznamenán návrh na restituci
vlastnického práva dle zákona č. 128/1946 Sb., když předtím v r.
1946 byla poznámka národní správy vložena. Po 25. únoru 1948
neměla však taková jednání již naději na úspěch, zejména když
prakticky příslušným správním orgánem na téže úrovni byl
stěžovatel zjevně účelově prohlášen za nepřítele Československé
republiky.
Z hlediska uvedených skutečností, týkajících se okolností
přechodu majetku stěžovatele na stát, jak Ústavní soud zjistil
z rozhodnutí krajského soudu o odvolání stěžovatele proti
zamítavému rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu
v Karviné, je zřejmé, že oba orgány posoudily věc právně shodně,
a to podle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
ač stěžovatel se domáhal svého nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.
I když změnu právní kvalifikace žaloby je soud nepochybně oprávněn
provést, opomenul spolehlivé zjištění skutkového stavu věci s tím
spojené, v rozporu zejména s §6 a §120 o. s. ř., když přistoupil
na formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že neuznal,
že vrací-li se podle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej
pozbyli tím, že byli zbaveni čs. občanství, které potom nabyli
zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství
vracet, protože je vůbec nepozbyli (tak i nálezy Ústavního soudu
ČR sp. zn. II. ÚS 135/93 a II. ÚS 22/94 i III. ÚS 39/95). Takový
postup odporuje zásadám restitučních zákonů, jejichž účelem je
náprava křivd, způsobených občanům tohoto státu, v tomto případě
majetkových křivd, a nikoliv odškodňování za ztrátu občanství.
Nedostatek spolehlivého zjištění skutkového stavu se projevil
i v tom, že krajský soud se nezabýval tím, jaké byly skutečné
právní důvody přechodu předmětných nemovitostí z majetku čs.
občana na stát a spokojil se s formálním hodnocením důkazů, tj.
omezil se na formální existenci konfiskačních výměrů. Zcela
ponechal stranou skutečnost, že důvody konfiskace, které použil
Okresní národní výbor ve Fryštátě v r. 1948 a pak i Krajský
národní výbor v Ostravě v r. 1952, tj. angažování stěžovatele jako
osoby sympatizující s nacismem, byly již předtím projednány
a neuznány Zemským národním výborem v Ostravě, a že tedy o věci
bylo již rozhodnuto v roce 1947 a stěžovatel byl zbaven trestní
odpovědnosti.
Konfiskační správní rozhodnutí se tedy zjevně neoprávněně
odvolávají na dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., když
nesprávně poukazují na důvody, jejichž existence nebyla prokázána,
resp. jejich oprávněnost byla odmítnuta. Jestliže dekret č.
108/1945 Sb. stanovil, že konfiskace nastává dnem vyhlášení, tj.
dnem 25. 10. 1945, ale určil, že o splnění podmínek rozhoduje
příslušný okresní, případně zemský, národní výbor a tyto podmínky
byly pak posuzovány rozdílně v r. 1947 a v r. 1952, nelze mít za
to, že jde o něco jiného než o politickou perzekuci ve smyslu
§6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. a že výměry ze dne
27. 9. 1948 a ze dne 14. 10. 1948 byly aktem této perzekuce, který
se formálně zaštítil dekrety prezidenta republiky v době, kdy
jejich použití po 25. 2. 1948 bylo mocenským nástrojem politického
boje proti osobám, které nebyly, z jakéhokoliv důvodu, po chuti
novému režimu. Navíc i podle ustálené judikatury obecných soudů,
lze k vydání majetku v restituci, např. podle zákona č. 87/1991
Sb., který má obdobná ustanovení v této věci, jakož i zákona č.
229/1991 Sb., přistoupit již tehdy, kdy správní orgán rozhodoval
o splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb. až po 25. 2.
1948, tedy v rozhodném období podle citovaného zákona, což se
projevilo i v tomto případě.
Ústavní soud konečně zjistil, že Krajský soud v Ostravě, když
projednával návrh stěžovatele na přezkum rozhodnutí Okresního
úřadu - Pozemkového úřadu v Karviné, které vedlo k jeho rozsudku
ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 22 Ca 369/94, rozhodoval o žalobě bez
jednání podle ustanovení §250f o. s. ř. Tak však může učinit jen
v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní
orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen
o posouzení právní otázky. Ani jedna z těchto tří podmínek nebyla
v konkrétním případě splněna, protože jak sama ústavní stížnost
ukazuje, jde o velmi složitou skutkovou podstatu, neujasněný
právní přístup k řešení některých restitučních otázek
a nedostatečné vyjasnění postavení stěžovatele. Tímto přístupem
krajského soudu bylo stěžovateli zamezeno, aby se v konečné fázi
sporu zúčastnil jednání ve své věci a činil potřebné procesní
úkony. Tím bylo také porušeno jeho právo vyjádřené v čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod (srv. i nálezy Ústavního soudu
ČR, sp. zn. IV. ÚS 51/94, II. ÚS 75/94 a další).
I kdyby soud z jakýchkoliv důvodů nebyl dospěl k tomu, že věc
lze posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., konkrétně podle §6
odst. 1 písm. r), mohl dospět ke stejnému výsledku i aplikací
zákona č. 243/1992 Sb., který upravuje některé otázky spojené se
zákonem o půdě. Jím v napadeném rozsudku použitý výklad, že
oprávněnou osobou není stěžovatel podle §2 odst. 1 a 2 zákona č.
243/1992 Sb. proto, že splnil sice tam uvedené podmínky, ale
"nenabyl zpět občanství", protože kontinuita čs. státního
občanství u něho nebyla přerušena, je formální a nepřihlíží
k ustanovení §1 zákona č. 243/1992 Sb., že účelem zákona je právě
zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých
v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních
předpisů, nebo na základě jiných důvodů, na území České republiky,
a nikoliv pravý opak, k němuž dovádí formální výklad.
Zákon č. 243/1992 Sb., jak již uvedl Ústavní soud ČR ve svém
nálezu sp. zn. III. ÚS 39/95, se vztahuje na občany České
republiky, kteří pozbyli státní občanství v poválečném období
účinností ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
a jednak jej nabyli zpět podle zákonů č. 245/1948 Sb., č.
194/1949 Sb. nebo č. 34/1953 Sb. a resp. jej nabyli zpět již na
základě ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.,
tedy vydáním osvědčení o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4,
eventuelně podle §2 důkazem věrnosti ČSR. Jiný výklad by byl
diskriminací těch občanů, u nichž ústavní dekret č. 33/1945 Sb.
vytvořil zákonnou fikci o trvání státního občanství. Je proto
třeba vycházet z toho, že tyto osoby podle ústavního dekretu
prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. jednak pozbyly státního
občanství, po určitou dobu nebyly státními občany a poté, na
základě úředního rozhodnutí, toto občanství ke dni účinnosti
tohoto dekretu zpětně nabyly. Kontinuita státního občanství je
zachována, avšak pro účely restituční jsou oprávněnými osobami
podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. O takový případ se jedná
právě u právního předchůdce stěžovatele, tj. Š. J.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadeným rozhodnutím krajského
soudu byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, protože zákonem stanoveným
způsobem nebyla poskytována ochrana právům, jakož i čl. 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, že každý má právo, aby jeho
věc byla projednávána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům,
jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, zajišťující každému právo na to, aby jeho záležitost byla
spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem.
Ústavní soud neshledal důvodným, aby se zabýval námitkami, že
byly porušeny články 1, 3, 4 a 11 Listiny základních práv
a svobod, protože vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, i když
dospěl k jiným závěrům a vzal za základ porušení jiných ustanovení
této Listiny.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, byl Ústavní soud nucen
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle §82 zákona č.
182/1993 Sb. nálezem zrušit.
Na příslušném správním orgánu i soudu bude, aby znovu pečlivě
zvážily a zhodnotily všechny důkazy, s přihlédnutím k tomu, co
vyšlo v řízení najevo, a poté znovu rozhodly, zda jsou splněny
podmínky pro rozhodnutí o restitučním nároku stěžovatele podle
toho předpisu, který odpovídá co nejspolehlivěji zjištěnému
skutkovému stavu. Ústavní soud, jak již vícekráte zdůraznil, není
další odvolací instancí proti rozsudkům obecných soudů a posuzuje
pouze ústavnost aktů či jednání, která jsou předmětem ústavní
stížnosti. Nerozhoduje o tom, komu majetek, o němž se jedná
v restitučním řízení, náleží či připadne, nebo nebude vydán, či
bude odkázán na finanční náhradu, protože k tomu jsou kompetentní
zákonem stanovené orgány či instituce, které jsou povolány případ
znovu posuzovat, při současné aplikaci závěrů daných tímto
nálezem.
Ústavní soud se věcně nezabýval návrhem stěžovatele, aby výše
uvedená ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. byla zrušena. Stěžovatel
jej podal spolu s ústavní stížností podle §74 zákona č. 182/1993
Sb., ale vyšlo najevo, že skutečnosti, které se staly předmětem
ústavní stížnosti, nenastaly uplatněním konkrétních ustanovení
zákona č. 243/1992 Sb., ale jen jejich nepřesnou interpretací,
jakož i porušením jiných, zejména procesních, předpisů. Proto byl
tento návrh soudcem zpravodajem samostatným usnesením odmítnut,
neboť jen nesprávná aplikace nebo výklad zákona nejsou důvodem
k postupu podle §74 zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 18. ledna 1996