Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.01.1996, sp. zn. I. ÚS 188/94 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 5/5 SbNU 31 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.188.94

sp. zn. I. ÚS 188/94 Nález Senát Ústavního soudu České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti F. R., a J. R., obou zastoupených JUDr. J. Ch., advokátem, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 1994, sp. zn. 10 Ca 366/94, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 6. 1994, zn. PÚ-1390/94-Mak, takto: Ústavní stížnost s e zamítá . Odůvodnění: Navrhovatelé F. R. a J. R. podali dne 22. 12. 1994 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž tento soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci - pozemkového úřadu. Okresní úřad rozhodl, že navrhovatelé F. R. a J. R. nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území N., které získal do svého vlastnictví na základě přídělové listiny jejich otec F. R. Navrhovatelé podali svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé splnili všechny procesní náležitosti předepsané zákonem pro podání ústavní stížnosti. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že otec obou navrhovatelů, F. R., se stal vlastníkem předmětných nemovitostí v kat. úz. N. na základě přídělové listiny Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství v Praze ze dne 25. 12. 1947, č.j. K 1828/47, zapsané v knize vlastnictví pro kat. úz. N. Rozhodnutím odboru vodního hospodářství a energetiky a pro věci zemědělství a lesnictví ONV v Jindřichově Hradci mu byl v roce 1966 příděl odňat. F. R., jak uvádí ústavní stížnost, na pozemcích dobře hospodařil po dobu 12 let a neměl nikdy v úmyslu usedlost opustit, leč v roce 1958 za dosud neobjasněných okolností celá usedlost vyhořela. Ústavní stížnost dále uvádí, že měl rodinu se šesti dětmi, kterou musel živit, a prací v tehdejším JZD nebyl schopen zabezpečit jejich obživu. Když na něj navíc byl vyvíjen silný nátlak, aby vstoupil do JZD, neměl jinou možnost než odejít z usedlosti a hledat si obživu jinde. Přestože byl několikrát vyzván, aby se k hospodaření vrátil, nemohl tak učinit, neboť neměl údajně možnost, poté, co mu byl odňat i dobytek, dále na usedlosti hospodařit. V žádném případě však neopustil usedlost dobrovolně. Dle ústavní stížnosti rozhodně není pravdou, že by se otec vzdal svého majetku ve prospěch státu, jak situaci zhodnotil Krajský soud v Českých Budějovicích. Na základě uvedených údajů navrhovatelé dovodili, že citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo porušeno jejich základní lidské právo, zakotvené v Listině základních práv a svobod, a to právo vlastnit majetek a právo na ochranu tohoto vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Jejich otec získal předmětný majetek legálně, byl mu však nelegálně odňat. Tento akt byl napraven vydáním zákona o půdě, avšak v rozporu s ním, uvádí se ve stížnosti, bylo právo navrhovatelů vlastnit majetek napadeným rozhodnutím krajského soudu porušeno. Proto navrhovatelé navrhli jeho zrušení. Okresní úřad - pozemkový úřad v Jindřichově Hradci ve svém rozhodnutí určil, že navrhovatelé nejsou vlastníky nemovitostí v kat. úz. N. s odůvodněním, že na základě zjištěných skutečností bylo prokázáno, že v daném případě nebyla splněna žádná z podmínek ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platném znění, to znamená, nebyla splněna žádná ze zákonných podmínek pro vydání nemovitosti. K tomuto závěru dospěl zejména na základě zjištění, že dle rozhodnutí Rady MNV v N. z 1. 9. 1958 bylo hospodářství přikázáno do užívání JZD N. z toho důvodu, že po požáru usedlosti se F. R. odstěhoval z obce, aniž by jakkoliv zajistil další chod hospodářství a přes několikeré vyzvání se na hospodářství nevrátil a dále, že dle rozhodnutí odboru vodního hospodářství a energetiky a pro věci zemědělství a lesnictví ONV v Jindřichově Hradci ze dne 11. 3. 1965 byl F. R. odňat příděl pro neplnění přídělových podmínek, čímž pozbylo platnosti rozhodnutí o přídělu usedlosti, neboť přídělce majetek opustil a nehospodařil na něm. Proti rozhodnutí o odnětí přídělu nepodal F. R. odvolání, takže nabylo právní moci dne 28. 3. 1965. Z uvedených zjištění učinil pozemkový úřad závěr, že F. R. pozbyl majetku na základě rozhodnutí o odnětí přídělu, což není restituční titul dle ust. §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Jak vyplynulo z provedených důkazů, F. R. opustil po požáru v r. 1958 zbylý majetek ze své vlastní vůle, dobrovolně a ani v průběhu dalších 6 let, kdy byl majetek přikázán do užívání JZD, neměl snahu začít hospodařit. Žádný nátlak na něho, aby se majetku vzdal, nebyl činěn, naopak byl vyzván, aby se k hospodaření vrátil. F. R. nabyl nemovitosti do vlastnictví na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., v němž bylo toto vlastnické právo omezeno povinností na přidělené půdě osobně hospodařit (§5 odst. 2 cit. dekretu) a směl jej zcizit, dát do nájmu nebo jiného užívání jen ve zvláště odůvodněných případech a jen se souhlasem NPF. Pokud stanovené podmínky vlastník neplnil, mohl mu být příděl odňat, což se také stalo. Krajský soud svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci. V odůvodnění rozsudku se v podstatě ztotožnil i po doplnění dokazování se skutkovými zjištěními i závěry Okresního úřadu. Velmi podrobně se zabýval rozborem skutkového i právního stavu a dospěl k závěru, že k rozhodnutí o odnětí přídělu došlo v důsledku opuštění přídělu přídělcem a nikoliv z toho důvodu, že by při odnětí přídělu došlo k politické perzekuci nebo k postupu porušujícímu uznávaná lidská práva a svobody. Je nesporné, že F. R. se po vyhoření usedlosti ocitl v tíživé sociální, ekonomické i psychické situaci, avšak jak bylo z provedených důkazů zjištěno, tato subjektivní situace přídělce byla navozena jinými skutečnostmi, než těmi, jež jsou uvedeny v ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb. Krajský soud z uvedených důvodů ani nepovažoval za rozhodující tu skutečnost, že někteří svědci vysvětlovali důvody opuštění usedlosti poněkud odlišně. Dále krajský soud dospěl k závěru, že zde nelze aplikovat ani restituční důvod dle ust. §6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb., protože po rozhodnutí o přikázání přídělu do užívání JZD dle vl. nař. č. 50/1955 Sb. následovalo ještě rozhodnutí ONV v Jindřichově Hradci o odnětí přídělu z roku 1965. K převzetí předmětné nemovitosti nedošlo ani bez právního důvodu dle ust. §6 odst. 1 písm. p) cit. zákona, neboť nemovitost byla odňata pro neplnění podmínek přídělu dle dekr. č. 28/1945 Sb. po opuštění přídělu. Přitom případné vynucování vstupu přídělce F. R. do JZD není v příčinné souvislosti s odnětím přídělu, zvláště za situace, kdy přídělce tlaku odolal a našel si jiné, výhodnější zaměstnání. Krajský soud tedy učinil závěr, totožný s právním závěrem Okresního úřadu o tom, že v daném případě není ve způsobu přechodu nemovitostí na stát dán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Okresní úřad-pozemkový úřad v Jindřichově Hradci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - tak jako ve svém rozhodnutí - opětovně zdůraznil, že rozhodnutí o přikázání usedlosti do užívání bylo učiněno dle vl. nař. č. 50/1955 Sb. v zájmu zajištění dalšího chodu hospodářství. F. R. proti němu nepodal odvolání a stejně tak nepodal odvolání proti rozhodnutí o odnětí přídělu o sedm let později, když důvodem odnětí bylo neplnění přídělových podmínek, stanovených v dekretu č. 28/1945 Sb. Dle vyjádření pozemkového úřadu ještě po dobu sedmi let po požáru měl možnost se svého přídělu opět ujmout. Dále se uvádí, že výslech svědků probíhal před pracovníky pozemkového úřadu, aniž by mohlo dojít k jejich ovlivnění povinnou či oprávněnou osobou, jak to namítali navrhovatelé. Vzhledem k výše uvedenému pozemkový úřad nespatřuje v uvedeném postupu státních orgánů žádné porušení vlastnických práv dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry rozhodnutí Okresního úřadu- -pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci, jak to uvedl i v odůvodnění svého rozsudku. Dle jeho názoru v přezkoumávané věci nedošlo k porušení základního práva vlastnit majetek z toho důvodu, že k odnětí přidělených nemovitostí přídělcům došlo pro neplnění závazků k přijatému majetku a navíc podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platí, že vlastnictví zavazuje. Ze stanoviska legislativně-právního odboru Ministerstva zemědělství, které si v předmětné věci Ústavní soud vyžádal, a to zejména v otázce zákonného zakotvení práva k odnětí přídělu pro neplnění přídělových podmínek, Ústavní soud zjistil, že již původní tzv. přídělový zákon č. 81/1920 Sb. umožňoval pozemkovému úřadu stanovit omezení získaného vlastnického práva a právní následky s tím spojené. Následně i ustanovení dekretu č. 28/1945 Sb. v §5 odst. 2 zakotvilo povinnost přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit, obdobně je to i v ustanovení §17 zák. č. 46/1948 Sb. Přídělci získávali po roce 1945 vlastnictví na základě přídělové listiny, případně na základě zápisu o přídělu a odevzdání zemědělského majetku. Oba uvedené doklady byly vkladnými listinami a oba ukládaly přídělci plnit řádně uložené povinnosti s tím, že příděl může být případně odňat či zrušen. Dle vyjádření Ministerstva zemědělství v praxi k odnětí přídělu docházelo v těch případech, kdy přídělci na majetku získaném přídělem nehospodařili, zejména tehdy, když jej opustili. Po zhodnocení všech provedených důkazů, zejména obsahu spisů Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci a Krajského soudu v Českých Budějovicích i vyjádření všech účastníků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Okresní úřad i Krajský soud po provedeném rozsáhlém dokazování i právním zhodnocení předmětného sporu dospěly k závěru, že zde skutečně nejsou splněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku pro vydání nemovitosti. Zejména Krajský soud v Českých Budějovicích se pečlivě zabýval možností splnění podmínek a použití ustanovení §6 odst. 1 písm. p) - převzetí nemovitosti bez právního důvodu, dále písm. r) - politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a konečně písm. t) - přikázání do užívání na základě vl. nař. č. 50/1955 Sb. a odůvodnil závěr, že žádná z těchto v úvahu připadajících podmínek splněna v daném případě nebyla. S těmito závěry se Ústavní soud ztotožňuje. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že F. R. bylo na základě dekretu č. 28/1945 Sb. v roce 1946 přiděleno na základě přídělové listiny hospodářství č. p. 3 v kat. úz. N. a on na tomto hospodářství 12 let řádně hospodařil. Ovšem, když v roce 1958 toto hospodářství vyhořelo, ponechal je svému osudu, asi po půl roce se odstěhoval do P. Ž. a začal tam pracovat v lese, aniž by projevil zájem o obnovu hospodářství, i když byl k tomu několikrát vyzván. Za této situace bylo hospodářství, dle ustanovení §6 vl. nař. 50/1955 Sb., za účelem zajištění jeho dalšího chodu přikázáno do užívání JZD na dobu 6 let. Proti tomuto rozhodnutí se F. R. neodvolal a přijal ho. Vzhledem k jeho majetkové i sociální situaci je to jednání pochopitelné. Když po dobu 6 let nejevil o hospodářství žádný zájem a neplnil tak základní podmínku přídělu dle zákona, rozhodl příslušný odbor ONV v Jindřichově Hradci o odnětí přídělu. Ani proti tomuto rozhodnutí se F. R. neodvolal. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že F. R. dal svým chováním od okamžiku vyhoření hospodářství jasně najevo, že na dalším hospodaření nemá zájem. Pro toto posouzení není rozhodné, zda tento jeho postoj byl vyvolán jeho subjektivní životní situací, ani to, zda byl v době před nebo po vyhoření usedlosti nějakou formou nucen ke vstupu do JZD. Je nepochybné, že tuto svoji svízelnou situaci řešil samostatně a výživu početné rodiny zabezpečil jinak. Na základě výše uvedeného má Ústavní soud za to, že zde skutečně nejsou splněny podmínky žádného z ustanovení §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., a to ani ty, jež jsou uvedeny pod písmeny p), r), a t), neboť v předcházejícím řízení nebylo prokázáno ani převzetí nemovitosti bez právního důvodu, ani politická perzekuce či postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, ani nelze použít ustanovení o přikázání do užívání právnické osoby na základě vl. nař. 50/1955 Sb. o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. Odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení §6 odst. 1 cit. zákona nezná. Pokud jde o otázku, na základě čeho byl ONV oprávněn rozhodnutí o odnětí přídělu vydat, je nutno vyjít jednak z ustanovení §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb., kde je jednoznačně stanovena povinnost přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit a dále pak z prováděcích směrnic k tomuto zákonu, a to zejména Směrnice č. 1059 z roku 1950, č. 65 z roku 1956 a konečně i ze Vzoru č. 2 k cit. zákonu s názvem "Přídělová listina", kde je přídělce upozorněn na možnost při neplnění podmínek přídělu rozhodnout o jeho odnětí. Základní podmínkou pro přidělení nemovitosti do vlastnictví i jeho základním smyslem bylo, aby přídělce na nabyté půdě skutečně hospodařil, aby z ní byl užitek a přispěl tak k zajištění výživy obyvatelstva v poválečné době všeobecného nedostatku. Vyplývá z nich i oprávnění při neplnění přídělových podmínek příděl odejmout a zajistit hospodaření na něm jiným způsobem. Toto je zcela konkrétně vyjádřeno i na zmíněném Vzoru č. 2 "Přídělová listina", kde se uvádí, že nebude-li přídělce plnit uložené povinnosti, může mu být příděl odňat. Každý přídělce obdržel tuto přídělovou listinu, která byla zároveň vkladnou listinou podle zák. č. 90/1947 Sb. Ze všech uvedených skutečností tedy nepochybně vyplývá, že napadeným rozhodnutím Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ani následným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích nebylo porušeno základní právo navrhovatelů vlastnit majetek, neboť obě instituce rozhodovaly plně v souladu s naším právním řádem. Z obsahu spisu vyplynulo, že právní předchůdce stěžovatelů opustil přidělené nemovitosti poté, co vyhořely a odmítal se na ně vrátit a znovu hospodařit. Proto došlo k odnětí přídělu. Za této situace není právně významné, zda právní předchůdce stěžovatelů před tím na pozemcích hospodařil dobře či nikoli, a proto byl doplňující návrh na výslech svědků, kteří měli tuto skutečnost potvrdit, zamítnut. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud ČR k závěru, že návrh stěžovatelů na uplatnění restituční podmínky podle §6 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění není opodstatněn. Také námitce, že jde o porušení ústavních záruk vlastnictví, zejména čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze čelit poukazem na třetí odstavec tohoto článku, podle něhož vlastnictví zavazuje a musí být uplatňováno v souladu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Proto Ústavní soud rozhodl o zamítnutí ústavní stížnosti. Návrhem na poskytnutí úhrady nákladů právního zastoupení se Ústavní soud nezabýval, neboť tento návrh nebyl podán před prvním ústním jednáním (§83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné. V Brně 18. ledna 1996