ECLI:CZ:US:1996:1.US.213.96
sp. zn. I. ÚS 213/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele H. S., zastoupeného advokátkou JUDr. M.U., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 165/96, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 715/95, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 165/96, jímž bylo zastaveno řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 715/95. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okr.ú. - pozemkového úřadu v M., v němž bylo určeno, že navrhovatel není vlastníkem nemovitostí v kat. úz. L. Navrhovatel tvrdí, že rozhodnutím správního orgánu bylo porušeno jeho základní právo uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť se díky jeho postupu nemohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Vzhledem k této skutečnosti podal v zákonné lhůtě návrh na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí Okr.ú. - pozemkového úřadu, a protože se navrhovatel cítil být nadále poškozen na svých právech, podal proti tomuto rozsudku dovolání. Jestliže usnesením krajského soudu bylo poté řízení zastaveno, došlo dle navrhovatele tímto postupem krajského soudu rovněž k porušení jeho práva domáhat se svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Navrhovatel dále uvedl, že k porušení jeho práv došlo i tím, že krajský soud rozhodoval o jeho dovolání a řízení zastavil, neboť o dovolání měl rozhodovat dovolací soud. Dále je navrhovatel toho názoru, že v případě, že není zřejmé, zda dovolání přípustné je nebo není, běží lhůta k podání ústavní stížnosti až ode dne, kdy bylo doručeno rozhodnutí příslušného soudu o odmítnutí nebo zastavení řízení. Závěrem navrhovatel dovozuje, že postupem krajského soudu bylo porušeno rovněž jeho právo dle. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a zároveň došlo i k porušení práva na spravedlivý proces dle téhož citovaného článku Listiny základních práv a svobod.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okr.ú. - pozemkového úřadu v M., sp. zn. PÚ 202/95/AN/1139, jímž bylo určeno, že navrhovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí v k. ú. L. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí pozemkového úřadu podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu, a to bez jednání, neboť šlo o posouzení právní otázky dle §250f a 250l odst. 2 o. s. ř., a dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Dle jeho názoru pozemkový úřad rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci, proto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Z usnesení krajského soudu pak Ústavní soud zjistil, že krajský soud zastavil řízení o dovolání proti rozsudku krajského soudu s odůvodněním, že napadený rozsudek krajského soudu byl vydán v řízení podle hlavy třetí části páté o. s. ř., podle níž
je řízení ve správním soudnictví řízením jednoinstančním, ve kterém je s výjimkou důchodového zabezpečení vyloučeno vydání opravných prostředků dle §250s o. s. ř., a stejně tak je vyloučeno i rozhodování o řádných či mimořádných opravných prostředcích podle části čtvrté o. s. ř. (§246c). Podání
označené jako dovolání proto soud posuzoval podle obecných zásad. Soud dospěl k závěru, že zde není dána jedna ze základních podmínek řízení, a to funkční příslušnost soudu, tj. zákonem určená příslušnost soudu, který by věc v řízení o opravném prostředku projednal. Neexistence jakéhokoli funkčně příslušného soudu k projednání věci je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, proto soud řízení o dovolání zastavil.
Po přezkoumání návrhu i obou soudních rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nepřípustný a zároveň i zjevně neopodstatněný. Občanský soudní řád upravuje správní soudnictví v samostatné části páté. Zde, v §244 a následujících, je upraveno přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy obecnými soudy. V hlavě třetí je pak speciální úprava rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval podle této hlavy třetí, podle §250q projednal opravný prostředek proti rozhodnutí okr.ú. - pozemkového úřadu a rozhodl o něm. Dle úpravy v o. s. ř. přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů je, s výjimkou řízení ve věcech důchodového zabezpečení, řízením jednoinstančním, jak to vyplývá i z ustanovení §246c, a proto nelze použít ustanovení části čtvrté o. s. ř. o opravných prostředcích. Konečně v ustanovení §240s odst. 1 je výslovně stanoveno, že proti rozhodnutí soudu nejsou přípustné opravné prostředky, proto nelze než v plném rozsahu souhlasit s rozhodnutím krajského soudu o zastavení řízení, pokud ve věci bylo podáno dovolání, neboť zde není žádný funkčně příslušný soud, jemuž by takový opravný prostředek mohl být postoupen k vyřízení. Dovozuje se proto, že řízení o takovém opravném prostředku zastaví - dle ust. §104 o. s. ř. - ten soud, u něhož opravný prostředek byl podán. Ve věcech správního soudnictví není totiž tento soud soudem prvního stupně a soud vyšší soudem odvolacím, případně dovolacím.
Dále nelze souhlasit s názorem navrhovatele, že v případě, že není zřejmé, zda dovolání je přípustné nebo ne, běží lhůta k podání odvolání až ode dne, kdy bylo doručeno rozhodnutí
o zastavení řízení o dovolání.
Dle stanoviska Ústavního soudu, pokud si navrhovatel není jist, zda dovolání je přípustné nebo ne, může podat dovolání
i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu (orgánu) druhého stupně.
V předmětné věci však jde o to, že z úpravy správního soudnictví v o. s. ř., jak bylo výše citováno, zcela jednoznačně
a nepochybně vyplývá, že soud při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů není soudem prvního ani druhého stupně a že proti jeho rozhodnutí žádný opravný prostředek, tedy odvolání ani dovolání, není přípustný. Z tohoto ustanovení měl navrhovatel vycházet a pokud nebyl s rozsudkem krajského soudu spokojen, měl podat po nabytí jeho právní moci dne 19. 2. 1996 v zákonné 60 denní lhůtě ústavní stížnost.
Vzhledem k tomu, že takto nepostupoval a ústavní stížnost
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v zákonné lhůtě nepodal, nezbylo Ústavnímu soudu, než jeho ústavní stížnost odmítnout, a to dle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné .
V Brně 26. listopadu 1996