ECLI:CZ:US:1996:1.US.215.95
sp. zn. I. ÚS 215/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci stěžovatele O. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. S., o ústavní stížnosti ze dne 22. 9. 1995 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 6. 1995, čj.
22 Ca 854/94 - 18, se r u š í .
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností ze dne 22. 9. 1995, došlou Ústavnímu
soudu dne 25. 9. 1995 a podanou včas ve smyslu ustanovení §72
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel
domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 6.
1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, který nabyl právní moci dnem 7. 8.
1995. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ostravě ze dne 14. 11. 1994, čj. FŘ/3164/231/94,
a rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 24. 3. 1994, čj.
FÚ 230/1747/94-AG. Těmito rozhodnutími finančních úřadů byla
potvrzena povinnost stěžovatele doplatit na dani z přidané hodnoty
částku Kč 1 186 524,--, a to za 15 obchodních případů v období od
12. 2. 1993 do 6. 4. 1993, kdy došlo k úhradě DPH za zboží - ropné
deriváty K 4-TO - v sazbě 5%, ačkoliv jak vyplývá z obou správních
rozhodnutí, tak z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, mělo dojít
k zatížení uvedeného zboží daní z přidané hodnoty v sazbě 23%.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud
v Ostravě postupoval v rozporu s čl. 38 Listiny základních práv
a svobod. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, a tudíž dle
názoru stěžovatele nesprávně aplikoval ustanovení §250f o.s.ř.,
neboť se v tomto případě nejedná o pouhé posouzení právní otázky.
Stěžovatel v průběhu řízení o přezkumu správního rozhodnutí před
Krajským soudem v Ostravě zpochybnil i skutková zjištění, učiněná
v předchozích řízeních a domáhal se provedení dalších důkazů.
V přístupu Krajského soudu v Ostravě spatřuje stěžovatel
i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to
v tom, že nebyl zabezpečen rovný přístup k subjektům práva. Petit
ústavní stížnosti v souladu s argumentací stěžovatele obsahuje jen
návrh na zrušení rozsudku krajského soudu.
Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání
ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový
materiál Krajského soudu v Ostravě, jakož i obou finančních úřadů,
a požádal Krajský soud v Ostravě, jako účastníka řízení, o písemné
vyjádření. Ve svém vyjádření se k ústavní stížnosti předsedkyně
senátu Krajského soudu v Ostravě (JUDr. E. C.) navrhla zamítnutí
ústavní stížnosti, neboť pojem jednoduchý případ je soudní praxí
vykládán v souladu s ustanovením §250f o. s. ř. tak, že se ústní
jednání nenařizuje tehdy, není-li k rozhodnutí ve věci samé
zapotřebí dalších stanovisek účastníků a lze-li rozhodnout na
základě obsahu správních spisů. V daném případě krajský soud
dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou dostačující a nebylo
třeba doplňovat dokazování způsobem navrhovaným v žalobě
stěžovatelem.
Ústavní soud, po zhodnocení všech podkladů, dospěl k těmto
závěrům:
Ústavní soud je podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky
soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není běžnou třetí instancí
v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není ani zabývat se
eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob
chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, či správními
a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená
porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním
zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud
však vždy zkoumá, zda v řízení před soudy - a to i v netrestních
věcech - nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak
tzv. právo na spravedlivý proces, jak je má na mysli čl. 36 odst.
1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom
nejen fyzické, ale i právnické osoby disponují některými právy
zaručenými Listinou základních práv a svobod (srov. Pl. ÚS
15/93). Právo na spravedlivý proces mezi ně bezesporu patří.
Ústavní soud již v řadě svých nálezů vyslovil názor, že
ustanovení §250f o. s. ř. prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti
veřejného jednání a dále i zásadu bezprostřednosti, takže právě
proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat striktně, a to
tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních
orgánů soudem se zpravidla jedná, pokud jde o soudní řízení,
o řízení jednostupňové. Přistoupit k použití tohoto ustanovení lze
tedy jen v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm
stanovené. K jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen
o posouzení otázky právní, nýbrž musí být splněna také další
podmínka v něm obsažená, totiž že se jedná o případ jednoduchý
(srov. např. sp. zn. II. ÚS 75/94, sp. zn. IV. ÚS 105/94, sp. zn.
IV. ÚS 113/94), zejména je-li nepochybné, že správní orgán
vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen
o posouzení právní otázky.
Ústavní soud z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě
zjistil, že soud velmi obsažně hodnotil rozhodnutí obou finančních
úřadů a shledal, že nebylo zjištěno porušení zákona, které by mělo
za následek zkrácení subjektivních práv žalobce; proto zamítl
žalobu podle ustanovení §250j odst. 1 o. s. ř. Přitom soud uvedl,
že se jednalo pouze o posouzení právní otázky, takže rozhodl ve
věci bez nařízení jednání podle §250f o. s. ř.
Na základě uvedeného dospěl Ústavní soud k tomu, že ústavní
stížnost je důvodná. K porušení práva na spravedlivý proces došlo
tím, že k aplikaci §250f o. s. ř. krajským soudem nebyla splněna
jedna v něm stanovených podmínek, tj. že se jedná o jednoduchý
případ. O takový případ se nesporně nejednalo, jak jednoznačně
vyplývá z předmětu sporu (doplatek na dani z přidané hodnoty vyšší
než jeden milion Kč, navazující na 15 obchodních případů), stejně
jako z podrobně rozpracovaného rozsudku v této věci, protože právě
věcná složitost projednávaného případu nepochybně vyžadovala, aby
stěžovatel byl jednání soudu přítomen ve smyslu čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci tedy došlo k porušení stěžovatelova práva na
veřejné projednání jeho věci u nezávislého a nestranného soudu
a tím k porušení článku 38 odst. 2 (ve spojení s článkem 36 odst.
1) Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený
rozsudek zrušil.
Protože ústavní stížnost směřuje v prvé řadě k dodržení
zásady ústnosti a veřejnosti soudního řízení, a nikoli
k meritornímu rozhodnutí ve věci samé, nechápe Ústavní soud
finanční ředitelství jako vedlejšího účastníka v tomto rozsahu
řízení, které se týká především aplikace §250 f) o. s. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se podle §54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze odvolat.
V Brně dne 25. června 1996