ECLI:CZ:US:1996:1.US.260.96
sp. zn. I. ÚS 260/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. H, zastoupeného advokátem JUDr. P. H, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 677/96, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 24 Co 139/94, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 2 D 1030/93, neboť dle jeho tvrzení postupem těchto soudů bylo porušeno jeho právo jako fideikomisárního substitučního dědice ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedené soudy se porušení těchto jeho základních práv dopustily tím, že chybně interpretovaly ustanovení §859 odst. 2 občanského zákoníku.
Toto pochybení spatřuje navrhovatel v tom, že soudy vykládají uvedené ustanovení tak, že znamená úplnou nepoužitelnost §608 odst. 2 o. z. o. z roku 1811 po 31. 3. 1964, takže po tomto datu již nelze dědit z titulu svěřeneckého náhradnictví. Navrhovatel se s tímto názorem neztotožňuje, neboť dle jeho stanoviska, pokud by zákonodárce chtěl říci, že veškerá ustanovení o svěřeneckém náhradnictví jsou po 1. 4. 1964 naprosto nepoužitelná, formuloval by toto ustanovení jinak a nehovořil by pouze o "zániku omezení". Navrhovatel dále vytýká odvolacímu i dovolacímu soudu jejich interpretaci pojmu "omezení" ze svěřeneckého náhradnictví. Navrhovatel zde podává vlastní výklad tohoto ustanovení i uvedeného pojmu a tvrdí, že odvolací i dovolací soud se bez hlubší analýzy příslušných ustanovení ubíraly zcela nesprávným směrem, což mělo za následek i zcela nesprávné právní posouzení věci a v konečném dopadu i rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti i z přiložených rozhodnutí soudů všech tří stupňů, že bratr navrhovatele J. H. podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dědickou bezvýminečnou přihlášku jako jediný právní nástupce substituta J. H., zemřelého 1960, k substituční podstatě - nemovitostem v kat. úz. N. - a ta byla odmítnuta. J. H. podal proti usnesení o odmítnutí stížnost k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Pečlivě se zabýval odůvodněním svého rozhodnutí a to do té míry, že připustil podat proti němu dovolání vzhledem k tomu, že jde po právní stránce o rozhodnutí zásadního významu. Proti němu podal J. H. dovolání, k němuž byl příslušný Nejvyšší soud ČR. Nejvyšší soud ve svém rozsudku dovolání zamítl s odůvodněním, že odvolací soud při řešení právní otázky, pro kterou připustil dovolání, nepochybil a jeho rozhodnutí bylo správné a sám opět velmi zevrubně své stanovisko odůvodnil.
Nato podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost bratr J. H., J. H., jako jeho jediný zákonný dědic, neboť J. H. 2. 8. 1996 zemřel.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti i všech rozhodnutí, která jí předcházela, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Jak vyplývá z předložených listinných důkazů, navrhovatel napadá v ústavní stížnosti pouze právní názor soudů, v ničem jiném jejich pochybení nespatřuje. Všechny tři soudy se po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů zcela jednoznačně shodly na stejném výkladu ustanovení §859 odst. 2 o. s. ř. a velmi konkrétně svůj právní názor v odůvodnění vyjádřily a všechny tři soudy věc řádně v souladu se zákonem projednaly za účasti navrhovatele, provedly dokazování a vyvodily právní názor, který řádně zdůvodnily. Konečně ani navrhovatel
v ústavní stížnosti při postupu soudům nic nevytýká. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně odůvodní.
Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu,
č. 182/1993 Sb., a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 3. prosince 1996