Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.06.1996, sp. zn. I. ÚS 62/94 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 50/5 SbNU 403 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.62.94

sp. zn. I. ÚS 62/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. M. H. a J. H. zastoupených Mgr. J. Č., advokátem v H. K., za účasti vedlejších účastníků P. a J. P., zastoupených JUDr. P. C., advokátem se sídlem AK ve S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 1994, čj. 12 Co 613/93-88, ve věci určení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitosti, takto: Ústavní stížnost s e zamítá . Odůvodnění: I. Svou ústavní stížností z 26. 4. 1994 navrhovatelé napadají rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, vydaný v občanskoprávní věci pod sp. zn. 12 Co 613/93, ze dne 11. 1. 1994. Stěžovatelé tvrdí, že toto rozhodnutí je z hlediska svého potvrzujícího výroku zásahem do základních práv a svobod navrhovatelů, zakotvených v článcích 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Citované rozhodnutí potvrdilo zamítavý výrok prvostupňového rozsudku Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 6 C 522/91, ze dne 24. 5. 1993, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu téže sp. zn. ze dne 10. 6. 1993. Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně polemizuje stížnost s právními závěry soudů obou stupňů, pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na uzavření dohody o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. V této souvislosti mimo jiné poukazují stěžovatelé na vadu ve výroku soudu, který podle jejich názoru nerozhodoval o tom, co bylo uvedeno v žalobním petitu. Uvedený zákon nehovoří totiž o povinnosti povinné osoby sepsat dohodu o vydání věci, jak zní formulace rozsudku krajského soudu, ale o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci. Jinak oba stěžovatelé vycházejí z názoru, že obecné soudy nesprávně posoudily výsledky dokazování, pokud nedovodily, že vedlejší účastníci nabyli vlastnictví 2/3 domu, čp. 225, se st. par. č. 215 a par. č. 186/2 (zahradou), v k. ú. R. u J., od státu v důsledku protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Tedy dovozují nesprávnou aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Kromě toho namítají i neplatnost tehdy uzavřené kupní smlouvy pro nepřesné určení náležitostí předmětné nemovitosti a vzhledem k použité nepřesné formulaci, v níž je prodávající určen slovy: "MNV v R. má ve správě čsl. státu ...". Právní podstata návrhu spočívá v tom, že oba stěžovatelé v důsledku opuštění republiky byli odsouzeni trestně, přičemž součástí výroku byl i trest propadnutí majetku státu. Tímto majetkem byly i 2/3 nemovitostí v k. ú. R. u J. Na základě kupní smlouvy ze dne 12. 12. 1979 byly tyto nemovitosti prodány správcem majetku - bývalým národním výborem v R. - vedlejším účastníkům, tedy manželům P. Ze spisů obecných soudů vyplývá, že manželé P. tehdy požádali z důvodů onemocnění svých dětí - jako učitelé - školský odbor ONV v Mostě o uvolnění, aby se mohli odstěhovat do místa, které by dětem více svědčilo. Akceptovali proto nabídku MNV R. a nastěhovali se do rodinného domku v R., který posléze odkoupili. V důsledku rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. (zákon o soudní rehabilitaci) se stěžovatelé stali osobami oprávněnými podle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V civilním řízení tedy bylo nutné, dle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., aby žalobci prokázali, že vedlejší účastníci nabyli vlastnického práva k citovaným nemovitostem v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo jich nabyli na základě protiprávního zvýhodnění. Stěžovatelé namítali především protiprávní zvýhodnění, které dovozovali z výše kupní ceny, a dále z nerespektování povinnosti nabídnout dům ke koupi, podle směrnice Ministerstva financí č. 10, ze 2. 4. 1964. Zpracovaný znalecký posudek stanovil cenu nižší o 7.089,- Kčs oproti tehdy platným cenovým předpisům. Oba soudy shodně zjistily, že podhodnocení způsobila nesprávná aplikace metodiky a že šlo o nepodstatný rozdíl, navíc v posudku, který byl vyžádán bývalým národním výborem, nikoli manžely P. Ani porušení shora citované směrnice Ministerstva financí nebylo shledáno, protože bratr stěžovatele, J. H., neprojevil o dům zájem a odstěhoval se ještě před nastěhováním P. Také neplatnost kupní smlouvy z roku 1979 oba soudy nezjistily. Oba soudy po zevrubném přezkoumání zjistily, že ani drobné nedostatky kupní smlouvy (zejména nedostatek taxativního výčtu veškerého příslušenství nemovitosti) nezakládají její neplatnost. Ústavní soud požádal účastníky řízení o vyjádření k ústavní stížnosti a obdržel dopis P. P., který odmítá tvrzení, že při koupi rodinného domku byli protiprávně zvýhodněni. Dále došlo vyjádření J. P., která poukazuje na to, že smlouva o koupi domku byla řádně sepsána státním notářstvím, a není si rovněž vědoma žádného protiprávního zvýhodnění. Obšírnější stanovisko předložil Krajský soud v Hradci Králové, podepsané předsedou krajského soudu dr. M. N., CSc., jenž ve svém dopise upozorňuje na ústavněprávní aspekty řízení před Ústavním soudem a podporuje rozsudek krajského soudu, jenž je - dle jeho názoru - v souladu jak s Ústavou tak i Listinou základních práv a svobod. Dne 13. února 1996 obdržel Ústavní soud další vyjádření vedlejších účastníků, manželů P. Namítají předně, že výhrada stěžovatelů proti záměně výrazu "uzavřít dohodu" za slova "sepsat dohodu" (o vydání věci) v rozsudku krajského soudu je právně bezvýznamná a nemůže mít vliv na celkové rozhodnutí. Dále odkazují na to, že stěžovatelé se domáhají vydání nemovitosti a "touto dohodou mělo jejich vlastnické právo teprve vzniknout". Přitom vedlejší účastníci odkazují na to, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání pouze vlastnické právo již existující, což dle jejich názoru v tomto případě nelze říci. Rovněž námitky neplatnosti kupní smlouvy, uvedené v ústavní stížnosti, pokládají za bezpředmětné a popírají názor krajského soudu, že na restituční věci nelze užít zákonná ustanovení o vydržení. V předmětné věci stanovil Ústavní soud jednání na 27. 6. 1995. Den před tím, tj. 26. 6. 1995, došlo však Ústavnímu soudu podání právního zástupce stěžovatelů, jež obsahovalo další ústavní stížnost, která se při okruhu stěžovatelů, rozšířeném o jednu osobu, týkala obsahově také záležitosti projednávané pod touto spisovou značkou I. ÚS 62/94. Vzhledem k těmto okolnostem rozhodl senát po slyšení právního zástupce stěžovatelů další jednání odročit za účelem vyjasnění vztahů mezi oběma záležitostmi. Ze spisu II. ÚS 173/95 Ústavní soud zjistil, že se jedná o ústavní stížnost, která směřuje proti postupu Katastrálního úřadu v Semilech, pracoviště J., který odmítl provést záznam vlastnického práva k vlastnickým podílům navrhovatelů na uvedených nemovitostech. Předmětem této další ústavní stížnosti je tudíž uvedení vlastníka v záznamech katastrálního úřadu. Druhý senát Ústavního soudu řeší pak tuto stížnost ve spojení s další obdobnou ústavní stížností. Po tomto zjištění pokračoval Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti manželů H. proti Krajskému soudu v Hradci Králové. Předvolání k ústnímu jednání 21. února 1996 nemohlo však být manželům H. doručeno. Dopisem z 22. 2. 1996 sdělil Mgr. J. Č., jejich právní zástupce, že manželé H. odcestovali do Kanady za účelem léčení. Proto Ústavní soud upustil od ústního jednání v únoru a stanovil nový termín na den 18. června 1996. II. Protože právním zástupcem vedlejších účastníků, JUDr. P. C., byla při ústním jednání vznesena námitka, že ústavní stížnost byla podána opožděně, zabýval se Ústavní soud nejprve touto námitkou. Zjistil, že Okresní soud v Semilech opatřil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové doložkou právní moci s datem 22. 2. 1994. Současně zjistil, že rozsudek krajského soudu doručovaný do vlastních rukou Mgr. Č., zástupci navrhovatelů, převzala dle doručenky zjevně jiná osoba (podpis: Č.), takže Ústavní soud nemůže uznat námitku právního zástupce vedlejších účastníků, že rozsudek krajského soudu byl Mgr. Č. tohoto dne doručen. Další zkoumání v tomto směru se jeví soudu nadbytečným, a to vzhledem k dále uvedenému názoru Ústavního soudu, pokud jde o meritum věci. Pokud jde o věc samu, stěžovatelé namítají v ústavní stížnosti porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud se zabýval touto námitkou a neshledal, že Okresní soud v Semilech a Krajský soud v Hradci Králové odepřel stěžovatelům toto právo, neboť se v přiměřené době oba soudy zabývaly všemi uplatněnými námitkami stěžovatelů. Stěžovatelé se odvolávají též na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující vlastnické právo všech vlastníků. Toto vlastnické právo zakládají na §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Stěžovatelé H. patří nepochybně do okruhu rehabilitovaných podle zákona o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle §2 tohoto zákona se spolu s někdejším rozhodnutím v trestní věci neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu zrušují též další rozhodnutí v téže trestní věci obsahově na ně navazující, a to k datu, kdy rozhodnutí bylo vydáno. Takovým rozhodnutím bylo i rozhodnutí o konfiskaci majetku. Do této kategorie spadá nepochybně i konfiskace nemovitosti stěžovatelů H. Z tohoto hlediska není důvodná námitka vedlejších účastníků, manželů P., že H. usilují o vznik vlastnického vztahu k uvedené nemovitosti. Stěžovatelé naopak vycházeli z toho, že jejich vlastnictví je soudní rehabilitací obnoveno "ex tunc" ke dni konfiskace, a proto nežalovali určení vlastnictví, ale vydání věci. Pokud jde o námitku vydržení, vyslovenou v posledním přípisu vedlejších účastníků, přiklonil se Ústavní soud k názoru krajského soudu, že ji v tomto případě nelze uplatnit. Na druhé straně je však třeba upozornit na §23 odst. 2 téhož zákona (č. 119/1990 Sb.), který stanoví, že odškodnění nároků uplatňovaných ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků upraví zvláštní zákon. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uvádí v čl. 6 odst. 1 písm. c) i povinnost vydat věc, která přešla v rozhodném období na stát v případech, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal na území republiky, avšak stanoví povinnost vydat tuto věc fyzickým osobám pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky §4 odst. 1 a 2 téhož zákona - v tomto případě tedy podmínka, že manželé P. nabyli věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy a nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Právě v této souvislosti namítá ústavní stížnost porušení základních ústavních práv stěžovatelů, zejména jejich práva vlastnit majetek dle čl. 11 a práva na soudní ochranu v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jako důvod pro toto porušení shledávají stěžovatelé právě výklad pojmu "nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy" a pojmu "protiprávního zvýhodnění nabyvatele" v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Ústavní soud se proto zaměřil na přezkoumání způsobu a obsahu interpretace těchto pojmů obecnými soudy ve vztahu k předmětnému sporu. Ústavní soud i v tomto ohledu zjistil, že se obecné soudy řádně zabývaly zjištěním nároku oprávněných osob na vydání nemovitostí dle §4 odst. 2 cit. zákona. Dle shodného názoru obou soudů nemohl soud uložit povinnost uzavřít dohodu o vydání majetku, protože manželé P. nejsou povinnými osobami podle §4 odst. 2. Požadovaný majetek nezískali ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. V takových případech stanoví §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění povinnost poskytnout oprávněné osobě finanční náhradu, nelze-li jí nemovitost vydat. Soudy odmítly rovněž námitku nesrozumitelnosti jejich kupní smlouvy. Pokud jde o vystěhování J. H., bratra stěžovatele, z domu, vychází Ústavní soud ze zjištění krajského soudu, že J. H. se před nastěhováním manželů P. z domu odstěhoval a v době koupě domu - což bylo o dva a půl roku později - dům neužíval. Krajský soud rovněž zjistil, že jednostranné prohlášení jeho matky o užívacím právu J. H. postrádá jeho souhlasného vyjádření a nezakládá právní nárok na bydlení v tomto domě. Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Hradci Králové), totiž že jde o námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno odvolacím soudem v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. Ústavní soud není jakousi opravnou "superinstancí" řádných soudů. Jeho úkolem není přezkumný dohled nad činností obecných soudů s výjimkou ochrany ústavnosti dle č. 83 a násl. Ústavy. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování kautel vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal. Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 6 C 522/91, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 Co 613/93, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích zcela respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, nelze z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost na základě čl. 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 1996