Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.01.1996, sp. zn. I. ÚS 86/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 6/5 SbNU 39 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.86.95

sp. zn. I. ÚS 86/95 Nález Ústavní soud rozhodl České republiky v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. S. K. a Ing. B. K., zastoupených JUDr. J. F., a účastníků řízení Krajského soudu v Brně a Katastrálního úřadu Brno - město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. 35 Ca 53/94, a proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město ze dne 21. 6. 1994, č.j. 911 V7-1307/94, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatelé podali dne 21. 4. 1995 ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. 35 Ca 53/94, kterým soud potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město ze dne 21. 6. 1994, č.j. 911 V7-1307/94, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o rozšíření bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřené mezi stěžovateli dne 27. 4. 1994. Stížností bylo napadeno i uvedené rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město. Katastrální úřad se ve svém rozhodnutí opřel o znění zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem a vyhlášky č. 126/1993 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb. a usoudil, že citovaná dohoda nepodléhá vkladu do katastru nemovitostí. Podle §1 odst. 1 a §2 odst. 1 citovaného zákona se do katastru nemovitostí zapisují práva k nemovitostem, a to vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky věcného práva a jiná práva, která byla zřízena jako věcná práva k nemovitostem, a to zápisem vkladu práva. Ustanovení §37 vyhlášky č. 126/1993 Sb. pak taxativně určuje, která práva zapisovaná do katastru nemovitostí jsou předmětem vkladu. Dohoda o rozšíření bezpodílového spoluvlastnictví manželů není v tomto výčtu uvedena, takže na jejím základě nemohlo dojít k zápisu práva vkladem do katastru nemovitostí. Návrh na vklad do katastru nemovitostí byl proto zamítnut. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. Krajský soud ze spisu katastrálního úřadu zjistil, že dne 28. 4. 1994 podali Ing. S. K. a Ing. B. K. návrh, aby byl do katastru proveden vklad dohody ze dne 27. 4. 1994, která je označena jako "dohoda o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle ustanovení §143a občanského zákoníku". Podle čl. II. této dohody rozšiřují manželé K. své bezpodílové spoluvlastnictví tak, že ideální 1/2 nemovitostí zapsaných na listinu vlastnictví č. 774 pro obec Brno-město, kat. úz. Stránice, kterou Ing. B. K. nabyla podle rozhodnutí Státního notářství Brno-město ze dne 26. 11. 1979, č.j. 1 D 590/79, a ze dne 26. 9. 1980, č.j. 1 D 219/80, bude tvořit bezpodílové spoluvlastnictví Ing. S. K. a Ing. B. K. Krajský soud uvedl, že ustanovení §143a občanského zákoníku umožňuje manželům, aby si dohodou upravili majetkové společenství jinak, než je uvedeno v ustanovení §143 obč. zákoníku. Jde o dohodu, která upravuje režim nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví jako určitého institutu, event. vyloučení z něho, aniž by sama o sobě byla právním titulem pro změnu v osobě vlastníka. Z tohoto důvodu také tuto dohodu nelze zapsat do katastru nemovitostí. Tento fakt lze dovodit nejen z toho, že ustanovení §149a obč. zákoníku - upravující nabytí účinnosti dohody mezi manžely, pokud se týká nemovitostí, až vkladem do katastru - na ustanovení §143a obč. zákoníku skutečně neodkazuje, ale lze na něj usoudit zejména z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., které předpokládá zápis konkrétního právního úkonu, s nímž je spojen vznik, změna či zánik stávajícího právního vztahu, tj. vlastnického práva určitého vlastníka k určité nemovitosti. Zapsat do katastru lze proto až konkrétní právní úkon, kterým jeden z manželů, popř. oba nabývají za trvání manželství věc, která by jinak, nebýt dohody podle ustanovení §143a obč. zákoníku, byla předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, nebo naopak by byla předmětem výlučného vlastnictví jednoho z manželů. Krajský soud dále poukázal na to, že dohoda manželů K. o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů se týká změny vlastnického práva ke konkrétním nemovitostem. Ing. B. K. byla podle ustanovení §143 obč. zákoníku výlučnou vlastnicí nemovitostí, které zdědila. Takto založený právní vztah však nelze zpětně modifikovat dohodou podle ustanovení §143a obč. zákoníku, neboť tato dohoda je dohodou, která upravuje režim nabývání věcí jinak než je stanoveno v ust. §143 obč. zákoníku. Změny v osobě vlastníka je možno dosáhnout pouze smlouvou o převodu vlastnictví k nemovitosti. Takový právní úkon však soud v dohodě ze dne 27. 4. 1994 neshledal. Stěžovatelé namítli, že při výkladu ustanovení §143a obč. zákoníku je třeba především vyřešit otázku, co je "zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů" uvedený v ustanovení §143 obč. zákoníku, na nějž se ustanovení §143a a ustanovení §149 obč. zákoníku odvolávají. Odpověď na tuto otázku prý dává ustanovení §143 obč. zákoníku,v němž se uvádí, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou v tomto ustanovení uvedených věcí. Zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví proto netvoří a ani nemohou tvořit věci, které by sice mohly být v bezpodílovém spoluvlastnictví, ale ještě nebyly nabyty jedním z manželů za trvání manželství. V daném případě proto nejde jen o dohodu, která upravuje režim nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví jako určitého institutu, event. vyloučení z něho, jak uvádí Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku, nýbrž jde o dohodu, týkající se konkrétních věcí, které již byly nabyty jedním z manželů. Argumentace Katastrálního úřadu Brno-město a Krajského soudu v Brně, že dohody podle §143a obč. zákoníku týkající se nemovitostí, nepodléhají vkladu do katastru - neboť povinnost takové dohody vkládat do katastru není stanovena zákonem - je podle názoru stěžovatelů nesprávná. Vycházejí přitom z ustanovení §149a občanského zákoníku, které uvádí, že pokud se dohody mezi manžely podle ustanovení §143 a 149 týkají nemovitostí, musí mít písemnou formu a nabývají účinnosti vkladem do katastru. Toto ustanovení je možno z hlediska funkce písmene "a" vyložit dvojím způsobem: a) písmeno"a" je součástí citace §143a s tím, že tiskařskou chybou byla vytvořena mezi číslicí 143 a písmenem "a" mezera. Mezi číslicemi označujícími paragrafy chybí spojka. Pokud by byl tento výklad správný, pak není pochyb o tom, že dohody o zúžení nebo rozšíření zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů vkladu do katastru podléhají b) písmeno"a" má funkci spojky. V tom případě by bylo nutno přisvědčit tomu, že ustanovení §143 obč. zákoníku, na nějž znění ustanovení §149a obč. zákoníku poukazuje, skutečně o žádné dohodě mezi manžely nepojednává. Okolnosti, že dohody manželů o zúžení nebo rozšíření zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů mají být vkládány do katastru nemovitostí, však jasně nasvědčuje dikce §149a obč. zákoníku, že vkladu do katastru podléhají dohody mezi manžely, které se týkají nemovitostí. I kdyby se však nebylo možné ztotožnit s výkladem, že dohody dle §143a obč. zákoníku se vkládají do katastru podle ustanovení §149a obč. zákoníku, pak podle názoru stěžovatelů podléhají tyto dohody vkladu do katastru podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Změna vlastnického subjektu, spočívající v tom, že jeden z manželů právo vlastnické ke společné nemovité věci pozbývá nebo vedle svého manžela právo vlastnické k nemovité věci nabývá, je změnou, k jejíž účinnosti je třeba vkladu do katastru. Stěžovatelé konečně poukázali na to, že jestliže podle ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má mít vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, pak platí, že nabývat i pozbývat společný majetek mohou stejně jak podíloví spoluvlastníci, tak i manželé jako bezpodíloví spoluvlastníci. Není proto v souladu s citovaným ustanovením Listiny rozhodnutí vykládající ustanovení §143a občanského zákoníku tak, že si manželé nemohou dohodnout, že věc, kterou jeden z nich má ve svém vlastnictví, bude patřit do bezpodílového spoluvlastnictví, nebo že věc, která již byla do jejich bezpodílového spoluvlastnictví nabyta, bude patřit jen jednomu z nich. Rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město i rozsudek Krajského soudu v Brně proto považují stěžovatelé za diskriminační vůči podílovým spoluvlastníkům v rozhodování o společném vlastnictví. Stěžovatelé proto navrhli, aby rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město ze dne 21. 6. 1994, č.j. 911 V7-1307/94, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. 35 Ca 53/94, byly zrušeny. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, 3, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 29. 3. 1995. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 4. 1995, takže zákonná lhůta podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. je zachována. Ani jiné důvody pro odmítnutí stížnosti ve smyslu §43 odst. 1, §72 odst. 3 cit. zákona nebyly shledány. K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Krajský soud v Brně, který se zcela odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku. Soud vycházel z toho, že podle §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. se do katastru nemovitostí zapisují práva k nemovitostem, a to vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky věcného práva, a jiná práva, pokud byla zřízena jako věcná práva k nemovitostem, přičemž rozhodnutí o povolení vkladu předpokládá předložení listiny obsahující právní úkon účastníků, směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu (§5 odst. 1, §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve spojení zejména s ustanoveními §133 odst. 2, §151b odst. 2, §151o odst. 1, §603 odst. 2 obč. zákoníku). V daném případě byla k návrhu na vklad do katastru připojena listina obsahující "dohodu o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle §143a obč. zákoníku". Tuto dohodu však soud nepovažoval za právní úkon, který by mohl způsobit změnu stávajícího právního vztahu. Soud byl toho názoru, že tak jako se v katastru nemovitostí nijak neprojeví existence bezpodílového spoluvlastnictví manželů, dokud za trvání manželství některý z manželů neučiní určitý právní úkon, či nenastane určitá právní skutečnost, zakládající konkrétní formu spoluvlastnictví, tak stejně nemůže být dohoda manželů, uzavřená s odkazem na ustanovení §143a obč. zákoníku, sama o sobě právním titulem pro změnu v osobě vlastníka. Jestliže soud chápe samotnou dohodu o rozšíření bezpodílového spoluvlastnictví manželů pouze jako výjimku či úpravu obecného ustanovení §143 obč. zákoníku, tedy jako úpravu režimu nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pak musel dospět i k závěru, že zákonem dříve založený právní vztah (výlučné vlastnictví manželky) nelze zpětně modifikovat dohodou podle §143a obč. zákoníku. Ke změně s účinky, jež zamýšleli účastníci smlouvy, by mohlo dojít pouze v případě, pokud by vedle dohody o rozšíření zákonem stanoveného bezpodílového spoluvlastnictví manželů Ing. B. K. darovala nemovitosti, které měla dosud ve výlučném vlastnictví, do vlastnictví svého manžela Ing. S. K. Tento by se s ohledem na dohodu podle ustanovení §143a obč. zákoníku nestal jejich výlučným vlastníkem, jak by tomu bylo podle ustanovení §143 obč. zákoníku, pokud by dohoda o rozšíření bezpodílového spoluvlastnictví uzavřena nebyla. Takový úkon však stěžovatelé předepsanou formou neučinili. Krajský soud konečně uvedl, že článek 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelé vytýkají, stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Katastrální úřad však v daném případě posuzoval pouze to, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro povolení vkladu do katastru nemovitostí a soud přezkoumával, zda je rozhodnutí katastrálního úřadu v souladu se zákonem. Skutečnost, že oba orgány dospěly k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vklad předmětné dohody o rozšíření bezpodílového spoluvlastnictví manželů do katastru nemovitostí - s čímž je podle §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. spojen vznik, změna či zánik práva - neznamená, že by uvedený článek Listiny nerespektovaly. Naopak, soud připustil, že změna výlučného vlastnictví jednoho z manželů na bezpodílové spoluvlastnictví manželů by byla možná, ovšem ve spojení dohody manželů o rozšíření bezpodílového spoluvlastnictví a konkrétního právního úkonu (např. darování). Pokud v daném případě navrhovatelé neuskutečnili všechny potřebné úkony k možnosti "přeměny" výlučného vlastnictví jednoho z nich na bezpodílové spoluvlastnictví manželů, nelze z rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad do katastru nemovitostí, jež vycházelo právě z nedostatečné realizace jejich úmyslu, dovozovat porušení článku 11 Listiny katastrálním úřadem a soudem. Ostatně článek 11 Listiny základních práv a svobod zaručuje ochranu především vlastnickému právu již konstituovanému a nikoli pouze tvrzenému nároku na ně (viz např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 23/93). V daném případě se stěžovatelé domáhali právě "nároku na vznik bezpodílového spoluvlastnictví manželů" místo dosud stávajícího výlučného vlastnictví k nemovitosti pouze jedním z nich. Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Katastrální úřad Brno-město jako účastník řízení uvedl, že podle jeho názoru se ustanovení §143a občanského zákoníku netýká jednotlivých součástí majetkového souboru, který již ke dni dohody patří do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale že zákon má na mysli dohodu o zúžení nebo rozšíření obecného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve vazbě na ustanovení §143 občanského zákoníku, tj. do budoucna. Z toho dovozuje, že předmětnou dohodu nelze uzavřít ohledně majetku, který byl ke dni uzavření dohody v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů nebo ve výlučném vlastnictví jednoho z nich. Mimo to tato dohoda nepodléhá vkladu do katastru nemovitostí z toho důvodu, že tomu brání ustanovení §37 vyhlášky č. 126/1993 Sb., které taxativně stanoví, která práva jsou předmětem vkladu do katastru. Katastrální úřad proto považuje ústavní stížnost za neodůvodněnou. Ústavní stížnost není důvodná. Po skutkové stránce je nesporné, že dne 27. 4. 1994 byla uzavřena mezi stěžovateli manželi K. "dohoda o rozšíření zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle ustanovení §143a občanského zákoníku". Podle článku II. této dohody manželé Ing. S. K. a Ing. B. K. rozšiřují zákonem stanovený rozsah svého bezpodílového spoluvlastnictví tak, že ideální jedna polovina nemovitostí (uvedených sub I. dohody) ve vlastnictví Ing. B. K. bude tvořit bezpodílové spoluvlastnictví manželů Ing. S. K. a Ing. B. K. Tuto dohodu nikdo z účastníků řízení nenapadl a její existence je řádně doložena listinnými důkazy, které jsou založeny ve spisu. Po právní stránce je třeba předeslat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem soudní soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, s výjimkou ochrany ústavnosti podle článku 83 a násl. Ústavy. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem a dalšími právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená i porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle článku 10 Ústavy. Toto pojetí pravomocí Ústavního soudu odpovídá i jeho ustálené rozhodovací činnosti (srov. např. I. ÚS 68/93). Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i při zkoumání ústavní stížnosti stěžovatelů. Stěžovatelé se dovolávají toho, že napadená rozhodnutí porušují článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení praví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Z judikatury Ústavního soudu však plyne, že citovaný článek zaručuje ochranu zpravidla pouze vlastnickému právu již konstituovanému, tedy existujícímu a nikoli pouze tvrzenému nároku na ně (srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 23/93). Je proto v souzené věci třeba uvážit, zda se stěžovatelé domáhají ochrany "svého" vlastnického práva, tedy vlastnického práva, které již skutečně existuje (srov. i ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., arg. "její" základní právo nebo svoboda). Odpověď na tuto otázku je záporná. Krajský soud v napadeném rozsudku i ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména dva zásadní argumenty, které - po doplnění Ústavním soudem - znějí takto: a) změna výlučného vlastnictví jednoho z manželů na bezpodílové spoluvlastnictví manželů by byla možná pouze za předpokladu, že by došlo i k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví mezi manželi (např. darováním). Takový právní úkon však učiněn nebyl. Sama dohoda podle §143a občanského zákoníku se netýká jednotlivých částí majetku, nýbrž znamená toliko rozšíření nebo zúžení obecného rozsahu BSM, který je upraven v §143 občanského zákoníku. b) dohoda podle ustanovení §143a občanského zákoníku se může týkat jen majetku nabytého v budoucnu (tedy po uzavření takové dohody), nemůže však zahrnovat majetek, který byl nabyt před jejím uzavřením; nelze tedy takovou dohodou zpětně měnit vlastnictví již jednou nabyté, v konkrétním případě výlučné vlastnictví manželky. O takový případ právě v souzené věci šlo. Uvedené právní závěry, které krajský soud náležitě a přesvědčivě odůvodnil, se opírají i o obecně uznávanou odbornou literaturu a Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat. Nelze totiž dovodit, že by těmito závěry byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10 Ústavy (článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Vzhledem k těmto důvodům dospěl Ústavní soud k závěru, že článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze v souzené věci aplikovat. K jeho porušení tedy nedošlo. Za tohoto stavu jsou další námitky stěžovatelů z hlediska ústavnosti napadených rozhodnutí irelevantní, neboť podle názoru Ústavního soudu mají význam nikoli ústavní, nýbrž toliko občanskoprávní. Proto se jím Ústavní soud zabývat nemůže. Ústavní soud pro úplnost zkoumal, zda nebylo porušeno jiné základní právo nebo svoboda stěžovatelů ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.. To však Ústavní soud nezjistil a stěžovatelé to ani netvrdili. Proto byla ústavní stížnost zamítnuta. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. ledna 1996