ECLI:CZ:US:1996:2.US.10.96
sp. zn. II. ÚS 10/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. 6. 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti J.K. zastoupeného JUDr.L.M. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 1995, čj. 18 Co 438/95-57, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 1995, čj. 6 C 769/94-28, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu
České republiky dne 10. 1. 1996, domáhal se stěžovatel zrušení
rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 1995,
čj.6 C 769/94-28 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.
10. 1995, čj. 18 Co 438/95-57, který nabyl právní moci dne 13.
11. 1995.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, ve
spojení s výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové, bylo určeno, že nejsou dány důvody pro vydědění O.K. jeho
otcem O.K., zemřelým dne 17. 7. 1993 v Havlíčkově Brodě, jak bylo
uvedeno v listině o vydědění ze dne 3. 11. 1992. Současně byla
stanovena stěžovateli povinnost úhrady nákladů soudního řízení.
Stěžovatel uvádí, že oběma rozsudky došlo k závažnému porušení
procesního principu důkazního břemena, práva na dispozici
s majetkem občana pro případ jeho smrti ( testamentární volnost)
a práva vlastnit majetek.
Pro tato svá tvrzení vychází ze zjištění, že jeho nevlastní
bratr O. K. se skutečně o zesnulého zůstavitele nestaral a ani mu
v nemoci neposkytl pomoc. Pochybení obou soudů spatřuje v tom, že
uznaly nepřesvědčivé tvrzení O.K. v tom, že se pokoušel o styk
s otcem, který jej však odmítal a dále že akceptoval rozporné
výpovědi několika svědků. Dále stěžovatel vytýká oběma soudům, že
se snažily přenášet důkazní břemeno o oprávněnosti důvodů vydědění
žalovaného a že oba soudy bagatelizovaly důkazy navržené
stěžovatelem jako žalovaným a přeceňovaly věrohodnost a význam
důkazů navržených O.K. jako žalobcem.
V tomto postupu obou soudů spatřuje stěžovatel porušení svých
základních lidských práv, a to právo vlastnit majetek a právo na
dědění podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 36
odst. 1 cit. Listiny v důsledku porušení práva na spravedlivý
proces.
Ústavní soud si vyžádal u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
spis, sp. zn. 6 C 769/94, žalobce O.K. proti žalovanému J. K.
o určení neplatnosti vydědění.
Ústavní soud České republiky si rovněž vyžádal stanovisko
Krajského soudu v Hradci Králové. V tomto vyjádření ze dne 8.
února 1996 Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že oba soudy
- Okresní soud v Havlíčkově Brodě a on sám provedly veškeré
důkazy, které byly navrhovány a zhodnotily je způsobem, který je
předepsán v ustanovení §132 o.s.ř.
Dále uvádí, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké procesní
vady stěžovatel krajskému soudu vytýká. Otázku, na kterém
z účastníků spočívá břemeno řízení, výslovně neřešil. Při
přezkoumávání správnosti rozsudku okresního soudu shledal, že
skutková zjištění okresního soudu i jeho právní prosouzení jsou
správná a nebyly zpochybněny ani důkazy, kterými odvolací soud
doplnil řízení na návrh stěžovatele.
V závěru svého vyjádření krajský soud se odvolává na nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 2. 1994, sp.zn. III. ÚS
23/93, ze kterého dovozuje, že jestliže obecné soudy při svém
rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř.,
nespadá do pravomoci Ústavního soudu " hodnotit" hodnocení důkazů
obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám
neztotožňoval.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda byla dotčena
oběma rozsudky testamentární volnost zůstavitele. Sám občanský
zákoník omezuje tuto testamentární volnost na dva základní
instituty, tj. práva nepominutelných dědiců a vázání možnosti
vydědění potomka na taxativní důvody uvedené v §469a občanského
zákoníku. Při žalobě vyděděného potomka je povinnost soudu
zkoumat, zda všechny zákonné podmínky pro vydědění byly dodrženy.
Provedeným studiem zapůjčeného spisu Ústavní soud České republiky
nedospěl k názoru, že by oběma soudy došlo k porušení práva
zůstavitele na dispozici s majetkem občana pro případ smrti. Ze
strany soudů byly provedeny všechny oběma stranami požadované
důkazy natolik, aby mohly být v rámci principu volného hodnocení
důkazů vydány stížností napadené rozsudky. Nedošlo tedy ze strany
soudů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Sama ústavní stížnost je formulována neurčitě, zvláště co se
týká konkretizace procesních vad.
Pokud je stěžovatelem namítáno závažné porušení procesního
principu důkazního břemene ze strany soudů tím, že nebylo položeno
výlučně na vyděděného potomka, nelze ani s touto námitkou
souhlasit, neboť soudy jsou povolány rozhodovat na základě
skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o.s.ř.) tak, aby byly
spolehlivě zjištěny skutečnosti mezi účastníky sporné. Při této
činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v §120 odst. 3 o.s.ř.,
to znamená, že mohou provést i jiné než účastníky navržené důkazy,
pokud jejich potřeba vyjde v řízení najevo a dále v §132 o.s.ř.,
dle kterého hodnotí důkazy na základě své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti.
Protože ani v tomto směru nebyly zjištěny žádné závady,
nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení základního lidského práva
vlastnit majetek a práva na dědění podle čl. 11 Listiny základních
práv a svobod. Naopak, tvrzení stěžovatele je ambivalentní v tom,
že opačným rozhodnutím soudů by k tomuto porušení základního práva
mohlo dojít.
V závěru nelze také souhlasit s výkladem nálezu Ústavního
soudu, sp. zn. III. ÚS 23/93, jak je uvedeno ve vyjádření
krajského soudu. Podle ust. §48 zák.č. 182/1993 Sb. provádí
Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, s čímž
souvisí i možnost přehodnocení závěrů soudů obecných, a to
v případech, kdy právě těmito hodnoceními dochází k porušení
základních lidských práv.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 26. 6.1996