ECLI:CZ:US:1996:2.US.8.96
sp. zn. II. ÚS 8/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele M. J., zastoupeného advokátem A. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 1. 1995, sp. zn. 16 C 1534/94, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 26. 9. 1995, sp. zn. 29 Co 352/95, za účasti vedlejšího účastníka paní J. H., zastoupené JUDr. J. V., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém návrhu domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 16 C 1534/94, ze dne 16. 1. 1995, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, sp. zn. 29 Co 352/95, ze dne 26. 9. 1995, neboť jimi bylo porušeno jeho základní občanské majetkové právo, nebyla respektována rovnost postavení v občanskoprávních vztazích a výkon práv přiznaný napadeným rozsudkem zasáhl do oprávněných zájmů navrhovatele.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ve vyjádření ze dne 21. 2. 1996 odkázal na odůvodnění rozsudku, čj. 29 Co 352/95-23. Dále uvedl, že ústavní stížnost je ve svých tvrzeních, týkajících se porušení základních práv, neurčitá a v celém svém obsahu účelová, neboť stěžovatel jí sleduje přezkum rozsudku odvolacího soudu, k čemuž Ústavní soud není určen.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 15. 3. 1996 uvedla, že v řízení před oběma soudy byla plně respektována rovnost účastníků v souladu s ustanovením §18 a násl. o.s.ř. s tím, že rovněž tvrzený zásah do oprávněných zájmů je nedůvodný. Dále namítala, že odůvodnění ústavní stížnosti je navíc téměř totožné s obsahem odvolání, s nímž se krajský soud vypořádal.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Jak již bylo Ústavním soudem judikováno, např. pod sp. zn. Pl. ÚS 37/93, považuje Ústavní soud 60 denní lhůtu za lhůtu procesní, neboť zák. č. 182/1993 Sb., jenž ji upravuje, je procesním předpisem, který v případě opožděného podání návrhu přikazuje návrh odmítnout, zatímco v případě nedodržení lhůty hmotněprávní by bylo třeba podle obecných zásad návrh věcně zamítnout. Současně pro běh lhůty je určující znění citovaného ustanovení §72, z něhož plyne, že prvním dnem 60 denní lhůty je již den právní moci napadeného rozhodnutí. Z doručenek, založených na č.l. 24 připojeného spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 16 C 1534/94, Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, sp. zn. 29 Co 352/95, proti němuž není odvolání přípustné, bylo doručeno zástupci žalobce 13. 10. 1995 a zástupci žalovaného dle údajů obsažených v razítku ohledně data i podpisu dne 6. 11. 1995, tzn., že také nabylo dne 6. 11. 1995 právní moci. Poslední den 60 denní lhůty pro podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. připadl proto na 4. 1. 1996. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla zaslána Ústavnímu soudu prostřednictvím faxu až dne 5. 1. 1996, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Za této situace nezbylo než návrh mimo ústní jednání dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 12. 1996