ECLI:CZ:US:1996:3.US.101.96
sp. zn. III. ÚS 101/96
Usnesení
III. ÚS 101/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V.J., J.J., J.J., B.J., všech zastoupených advokátem JUDr. P.Š., proti Krajskému soudu v Hradci Králové, mimo ústní jednání dne 18. 6. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním ze dne 4. dubna 1996 domáhali se stěžovatelé "změny rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. ledna 1996 (sp. zn. 14 Co 392/95), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. února 1995)", a to tak, aby (v původním řízení) zákonní byli zavázáni zaplatit jim "dodatečné pozemky" (v podání blíže popsané a označené) spolu s náklady řízení před obecnými soudy protože toto podání bylo postiženo formálním vadami (§34, 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), byly jim tyto Ústavním soudem vytknuty a současně byla jim k jejich odstranění, pod následky plynoucími z ustanovení §43 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb., určena lhůta v trvání 14 dnů.
Následným podáním, doručeným Ústavnímu soudu ve lhůtě k tomu určené, stěžovatelé vady návrhu odstranili, poukázali na to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů jako orgánů veřejné moci se "cítí dotčeni na svém základním právu vlastnit majetek podle č1. 11 Listiny základních práv a svobod" a s poukazem k tomu, že blíže popsané a označené pozemky (spolu s prodejem nemovitosti - domkem č. p. 99 zapsaným v kat. území K.L.) byly na (v původním řízení) zákonné provedeny bezúplatně - což mělo založit důvod pro jejich vydání ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 lit. a) zák. č. 229/1991 Sb. - navrhli Ústavnímu soudu, aby "po zhodnocení skutkových zjištění" svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (jak shora byla označena), jako porušující ústavně zaručené základní právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu právním zástupcem stěžovatelů doplněného podání, tak z předložených kopií napadených rozhodnutí (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.) je zřejmé, že ústavní stížnost je opřena o důvody zcela totožné s těmi, které byly uplatněny již v původním řízení před obecnými soudy a s nimiž se však tyto soudy způsobem zcela dostatečným vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.); je tedy ústavní stížnost založena na pouhé polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů (s odůvodněním jejich rozhodnutí).
Nadto stěžovatelé přehlédli, že Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně kdy shledává svoji pravomoc "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy (k tomu kupř. nález č. 5, 26 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky - sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994, č. 49 dtto sv. 2 apod.); zásadám v této konstantní judikatuře Ústavního soudu vyloženým však požadavek stěžovatelů, totiž aby Ústavní soud "zhodnotil skutkové zjištění" (zřejmě
obecných soudů), očividně nevyhovuje, a to i přesto, že skutková
III. ÚS 101/96
tvrzení účastníků v původním řízení před obecnými soudy jsou výrazně rozporná (okolnosti sepisu kupní smlouvy, kupní cena apod.), nehledě již ani k tomu - což však sluší poznamenat jen zcela na okraj - že sporná otázka výše kupní ceny by ostatně mohla založit jiný právní důvod, než ke kterému se uchýlili stěžovatelé.
Obdobně , co do tvrzeného zásahu do ústavně zaručeného základního práva plynoucího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelé oponují, že i v tom směru Ústavní soud již dříve vyložil (kupř. nález č. 5 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky - sv. 1, C. H. Beck Praha, 1994), jak - z ústavního hlediska - je třeba chápat toto ústavně zaručené základní právo a jeho ochranu včetně podmínek, za nichž lze ochranu tomuto právu poskytnout; postačí proto na tuto konstantní judikaturu Ústavního soudu odkázat.
Již z těchto důvodů jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako neopodstatněná, přičemž zjevnost této neopodstatněnosti (§43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/1993 Sb.) plyne jak z povahy těchto důvodů, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo poukázáno.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno (§43 odst. 1 lit. c) zák. č.182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 18. 6. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR