ECLI:CZ:US:1996:3.US.113.96
sp. zn. III. ÚS 113/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě dne 28. 11. 1996 v ústním jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. V., zastoupeného JUDr. B. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 19 Co 262/95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn.
19 Co 262/95, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne
31. 1. 1995, sp. zn. 4 C 128/93, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Včas podanou (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a formálně
bezchybnou (§77 odst. 3, 4, §34 zák. č. 182/1993 Sb.) ústavní
stížností brojí stěžovatel proti pravomocným rozhodnutím obecných
soudů (rozsudkům Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. ledna
1995 a Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 1996) a tvrdí, že
těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily
jeho ústavně zaručené základní právo [§72 odst. 1 písm. a) zák.
č. 182/1993 Sb.] vyplývající především z čl. 36 Listiny základních
práv a svobod a v důsledku toho též z čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy
České republiky; porušení již zmíněného základního ústavně
zaručeného práva spatřuje jednak v tom, že oba obecné soudy v jeho
restituční věci (šlo o nároky na vydání movitých věcí, případně
povinnost zaplatit za ně náhradu ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb.,
v současně platném znění) se dostatečným způsobem nevypořádaly
s jeho důkazními návrhy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným
právním závěrům, jednak že obecný soud I. stupně rozhodoval
podjatě, a že o jeho námitce stran soudcovy podjatosti odvolací
soud nerozhodl způsobem odpovídajícím zákonu.
S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/94
(publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky pod č. 10 - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck
1995) proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů
jako protiústavní zrušil.
Účastník řízení o ústavní stížnosti (senát 19 Co Krajského
soudu v Brně podáním své předsedkyně - §30 odst. 3 zák. č.
182/1993 Sb.), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (§42 odst. 3
zák. č. 182/1993 Sb.), se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že
důvody, které obecné soudy vedly k vydání jí napadených
rozhodnutí, jsou dostatečně zřejmé z jejich odůvodnění, proto také
na tato odůvodnění jako zcela vyčerpávající odkázal a navrhl, aby
Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl, když současně
- odkázav rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí - odmítl
stěžovatelovu výtku, že by se byl zákonným způsobem nevypořádal
s námitkou podjatosti soudce obecného soudu I. stupně.
Obdobné stanovisko zaujal k věci i vedlejší účastník (§76
odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); podle jeho názoru obecné soudy ve
svých rozhodnutích vycházely z dostatečně zjištěného skutkového
stavu tak, jak ten se podává z obsahu příslušného spisu, napadená
rozhodnutí odpovídají zákonu včetně rozhodnutí o vznesené námitce
podjatosti soudce soudu I. stupně, a proto také on Ústavnímu soudu
navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele zamítl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu obecného soudu
(Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 4 C 128/93) Ústavní soud
zjistil, že
stěžovatel u ústního jednání před obecným soudem I. stupně
dne 31. 1. 1995 (č. l. 54v označeného spisu) učinil důkazní návrh
na výslech sv. M. V.,
usnesením označeného soudu z téhož dne bylo rozhodnuto, že
"návrh na další dokazování se zamítá",
téhož dne byl vynesen rozsudek, jímž návrh stěžovatele byl
zamítnut,
ke svému důkaznímu návrhu se stěžovatel vrátil v opravném
prostředku (odvolání č. l. 64), v němž také podrobně rozvedl,
o jakých okolnostech navržená svědkyně by měla být vyslechnuta, a
že pro neúplnost skutkových zjištění domáhal se toho, aby
rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem zrušen.
Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 27
spisu okresního soudu) odvolací soud u tohoto jednání přečetl
"odvolání odpůrce (?) z č. l. 61 až 68, čestné prohlášení na č. l.
69 (jde o písemné vyjádření sv. V. předložené patrně stěžovatelem)
a podání na č. l. 96 (? - celý spis obsahuje pouze 84 očíslované
listy)" a aniž by o důkazních návrzích stěžovatele přednesených
v opravném řízení rozhodl, vynesl rozsudek, jímž v průběhu
opravného řízení formálně upravený návrh stěžovatele zamítl; podle
obsahu tohoto protokolu jiné důkazy u odvolacího jednání dne 24.
1. 1996, v němž věc pravomocně skončila, provedeny nebyly.
Z odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů nelze
zjistit, jaké důvody tyto soudy vedly k zamítnutí stěžovatelových
důkazních návrhů dotýkajících se nejen sv. V. (šlo též o návrhy na
provedení důkazu listinami - č. l. 77); nadto z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu (č. l. 80) se podává, že odvolací soud
řízení před soudem I. stupně "doplnil usnesením Okresního soudu
v Prostějově ze dne 28. 6. 1995, č. j. 5 D 703/93-25, osvědčením
o zápisu do evidence soukromě hospodařících rolníků Obecního úřadu
v Troubkách - Zdislavicích ze dne 1. 4. 1993 a smlouvou o uzavření
budoucí nájemní smlouvy", ačkoli, jak již řečeno, podle již
zmíněného protokolu o jednání před odvolacím soudem dokazování
v průběhu odvolacího jednání v tomto rozsahu provedeno nebylo;
nezbývá proto než konstatovat, že "doplnění řízení", provedené
odvolacím soudem a z něj plynoucí jeho skutková zjištění, nejsou
v souladu se zákonem (§122 odst. 1 o. s. ř., §211, §118 odst.
1, §123 o. s. ř.); jestliže totiž odvolací soud provedl zmíněné
dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in kamera,
mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení
z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Podle přesvědčení
Ústavního soudu takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen
s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně
v rozporu též s Listinou základních práv a svobod, totiž s ústavně
zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2
al. 2 in fine).
Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního
řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední
řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží
k základním nejen procesním, ale především též ústavním podmínkám
spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod),
v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.);
ostatně nejen nauka, ale i praxe obecných soudů posléze zmíněný
ústavní postulát jen stvrzuje přesvědčením, že účastník využitím
svého práva spolupůsobit při provádění důkazů přispívá k hodnocení
provedených důkazů soudem a tedy i k závěru o pravdivosti
skutkových tvrzení (k tomu sr. Bureš a spol.: Občanský soudní řád
- komentář, Praha, 2. vydání).
Co do vlastních námitek ústavní stížnosti (pokud jde
o stěžovatelem navržené a soudem odmítnuté důkazy), shledal je
Ústavní soud ve smyslu své judikatury důvodné; jestliže občanský
soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje
náležitosti rozsudku (§157 o. s. ř.) a jestliže mezi ně řadí
i povinnost v odůvodnění rozsudku vyložit jakými úvahami se obecný
soud řídil, jestliže neprovedl i další důkazy (§152 odst. 2 o. s.
ř.), vyplývá z toho podle přesvědčení Ústavního soudu
nepřípustnost návrhy na soudem odmítnuté důkazy v odůvodnění
rozhodnutí opomíjet, jak na to ostatně Ústavní soud již dříve
poukázal (nález č. 10 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995)
a jak také ústavní aspekty otázek spojených s prováděním
a hodnocením důkazů v řízení před soudem podrobně vyložil; postačí
proto na tento nález odkázat.
Naproti tomu neshledal Ústavní soud důvodné námitky
stěžovatele pokud dovozovaly pochybení odvolacího soudu stran
rozhodnutí o stěžovatelově námitce podjatosti soudce obecného
soudu I. stupně; nejen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ale
i z obsahu spisu (č. l. 72 až 74) se podává, že takto uplatněnou
námitkou se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval. I když
podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že
námitkou podjatosti dotčený soudce z projednání a rozhodování
stěžovatelovy věci není vyloučen, mělo být jako rozhodnutí (§16
o. s. ř.) pojato (jako samostatný výrok) do znělky rozsudku
(v zásadě jde o samostatné procesní rozhodnutí, které obecně za
jistých podmínek může založit překážku rei iudicatae), nejde
o vadu, která by v posuzované věci se jakkoli dotkla ústavně
zaručených základních práv stěžovatele, a která by jako taková
podléhala ústavnímu přezkumu Ústavním soudem, a to tím spíše,
jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti věcně na své námitce
netrval a pochybení obecného soudu spatřuje toliko ve formě, jak
o ní bylo odvolacím soudem rozhodnuto.
Z důvodů, jak v tomto odůvodnění byly vyloženy, rozhodl proto
o podané ústavní stížnosti Ústavní soud tak, jak ze znělky tohoto
nálezu je patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 28. 11. 1996