infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-147-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.11.1996, sp. zn. III. ÚS 113/96 [ nález / ŠEVČÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 129/6 SbNU 449 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.113.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K právu účastníků vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K povinnosti soudu komplexně odůvodnit své rozhodnutí

Právní věta Jestliže odvolací soud provedl dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in kamera, mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně v rozporu též s Listinou základních práv a svobod, totiž s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 al. 2 in fine). Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží k základním nejen procesním, ale především též k ústavním podmínkám spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) Jestliže občanský soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje náležitosti rozsudku (§157 o. s. ř.) a jestliže mezi ně řadí i povinnost v odůvodnění rozsudku vyložit jakými úvahami se obecný soud řídil, jestliže neprovedl i další důkazy (§152 odst. 2 o. s. ř.), vyplývá z toho podle přesvědčení Ústavního soudu nepřípustnost návrhy na soudem odmítnuté důkazy v odůvodnění rozhodnutí opomíjet.

ECLI:CZ:US:1996:3.US.113.96
sp. zn. III. ÚS 113/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě dne 28. 11. 1996 v ústním jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. V., zastoupeného JUDr. B. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 19 Co 262/95, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 19 Co 262/95, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 4 C 128/93, se z r u š u j í . Odůvodnění: Včas podanou (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) a formálně bezchybnou (§77 odst. 3, 4, §34 zák. č. 182/1993 Sb.) ústavní stížností brojí stěžovatel proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů (rozsudkům Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. ledna 1995 a Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 1996) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.] vyplývající především z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též z čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky; porušení již zmíněného základního ústavně zaručeného práva spatřuje jednak v tom, že oba obecné soudy v jeho restituční věci (šlo o nároky na vydání movitých věcí, případně povinnost zaplatit za ně náhradu ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., v současně platném znění) se dostatečným způsobem nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným právním závěrům, jednak že obecný soud I. stupně rozhodoval podjatě, a že o jeho námitce stran soudcovy podjatosti odvolací soud nerozhodl způsobem odpovídajícím zákonu. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 61/94 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 10 - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995) proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů jako protiústavní zrušil. Účastník řízení o ústavní stížnosti (senát 19 Co Krajského soudu v Brně podáním své předsedkyně - §30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že důvody, které obecné soudy vedly k vydání jí napadených rozhodnutí, jsou dostatečně zřejmé z jejich odůvodnění, proto také na tato odůvodnění jako zcela vyčerpávající odkázal a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl, když současně - odkázav rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí - odmítl stěžovatelovu výtku, že by se byl zákonným způsobem nevypořádal s námitkou podjatosti soudce obecného soudu I. stupně. Obdobné stanovisko zaujal k věci i vedlejší účastník (§76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); podle jeho názoru obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu tak, jak ten se podává z obsahu příslušného spisu, napadená rozhodnutí odpovídají zákonu včetně rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti soudce soudu I. stupně, a proto také on Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu obecného soudu (Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 4 C 128/93) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel u ústního jednání před obecným soudem I. stupně dne 31. 1. 1995 (č. l. 54v označeného spisu) učinil důkazní návrh na výslech sv. M. V., usnesením označeného soudu z téhož dne bylo rozhodnuto, že "návrh na další dokazování se zamítá", téhož dne byl vynesen rozsudek, jímž návrh stěžovatele byl zamítnut, ke svému důkaznímu návrhu se stěžovatel vrátil v opravném prostředku (odvolání č. l. 64), v němž také podrobně rozvedl, o jakých okolnostech navržená svědkyně by měla být vyslechnuta, a že pro neúplnost skutkových zjištění domáhal se toho, aby rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem zrušen. Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 27 spisu okresního soudu) odvolací soud u tohoto jednání přečetl "odvolání odpůrce (?) z č. l. 61 až 68, čestné prohlášení na č. l. 69 (jde o písemné vyjádření sv. V. předložené patrně stěžovatelem) a podání na č. l. 96 (? - celý spis obsahuje pouze 84 očíslované listy)" a aniž by o důkazních návrzích stěžovatele přednesených v opravném řízení rozhodl, vynesl rozsudek, jímž v průběhu opravného řízení formálně upravený návrh stěžovatele zamítl; podle obsahu tohoto protokolu jiné důkazy u odvolacího jednání dne 24. 1. 1996, v němž věc pravomocně skončila, provedeny nebyly. Z odůvodnění rozsudků obecných soudů obou stupňů nelze zjistit, jaké důvody tyto soudy vedly k zamítnutí stěžovatelových důkazních návrhů dotýkajících se nejen sv. V. (šlo též o návrhy na provedení důkazu listinami - č. l. 77); nadto z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 80) se podává, že odvolací soud řízení před soudem I. stupně "doplnil usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 6. 1995, č. j. 5 D 703/93-25, osvědčením o zápisu do evidence soukromě hospodařících rolníků Obecního úřadu v Troubkách - Zdislavicích ze dne 1. 4. 1993 a smlouvou o uzavření budoucí nájemní smlouvy", ačkoli, jak již řečeno, podle již zmíněného protokolu o jednání před odvolacím soudem dokazování v průběhu odvolacího jednání v tomto rozsahu provedeno nebylo; nezbývá proto než konstatovat, že "doplnění řízení", provedené odvolacím soudem a z něj plynoucí jeho skutková zjištění, nejsou v souladu se zákonem (§122 odst. 1 o. s. ř., §211, §118 odst. 1, §123 o. s. ř.); jestliže totiž odvolací soud provedl zmíněné dokazování nad rámec dokazování před soudem I. stupně in kamera, mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Podle přesvědčení Ústavního soudu takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně v rozporu též s Listinou základních práv a svobod, totiž s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 al. 2 in fine). Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům, náleží k základním nejen procesním, ale především též ústavním podmínkám spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); ostatně nejen nauka, ale i praxe obecných soudů posléze zmíněný ústavní postulát jen stvrzuje přesvědčením, že účastník využitím svého práva spolupůsobit při provádění důkazů přispívá k hodnocení provedených důkazů soudem a tedy i k závěru o pravdivosti skutkových tvrzení (k tomu sr. Bureš a spol.: Občanský soudní řád - komentář, Praha, 2. vydání). Co do vlastních námitek ústavní stížnosti (pokud jde o stěžovatelem navržené a soudem odmítnuté důkazy), shledal je Ústavní soud ve smyslu své judikatury důvodné; jestliže občanský soudní řád obecným soudům kogentním způsobem předepisuje náležitosti rozsudku (§157 o. s. ř.) a jestliže mezi ně řadí i povinnost v odůvodnění rozsudku vyložit jakými úvahami se obecný soud řídil, jestliže neprovedl i další důkazy (§152 odst. 2 o. s. ř.), vyplývá z toho podle přesvědčení Ústavního soudu nepřípustnost návrhy na soudem odmítnuté důkazy v odůvodnění rozhodnutí opomíjet, jak na to ostatně Ústavní soud již dříve poukázal (nález č. 10 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995) a jak také ústavní aspekty otázek spojených s prováděním a hodnocením důkazů v řízení před soudem podrobně vyložil; postačí proto na tento nález odkázat. Naproti tomu neshledal Ústavní soud důvodné námitky stěžovatele pokud dovozovaly pochybení odvolacího soudu stran rozhodnutí o stěžovatelově námitce podjatosti soudce obecného soudu I. stupně; nejen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ale i z obsahu spisu (č. l. 72 až 74) se podává, že takto uplatněnou námitkou se odvolací soud dostatečným způsobem zabýval. I když podle názoru Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že námitkou podjatosti dotčený soudce z projednání a rozhodování stěžovatelovy věci není vyloučen, mělo být jako rozhodnutí (§16 o. s. ř.) pojato (jako samostatný výrok) do znělky rozsudku (v zásadě jde o samostatné procesní rozhodnutí, které obecně za jistých podmínek může založit překážku rei iudicatae), nejde o vadu, která by v posuzované věci se jakkoli dotkla ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a která by jako taková podléhala ústavnímu přezkumu Ústavním soudem, a to tím spíše, jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti věcně na své námitce netrval a pochybení obecného soudu spatřuje toliko ve formě, jak o ní bylo odvolacím soudem rozhodnuto. Z důvodů, jak v tomto odůvodnění byly vyloženy, rozhodl proto o podané ústavní stížnosti Ústavní soud tak, jak ze znělky tohoto nálezu je patrno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat (§54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 28. 11. 1996

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1996:3.US.113.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 113/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 129/6 SbNU 449
Populární název K právu účastníků vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K povinnosti soudu komplexně odůvodnit své rozhodnutí
Datum rozhodnutí 28. 11. 1996
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 4. 1996
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Ševčík Vlastimil
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §157 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-113-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 28651
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-31